OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

V první řadě o Mertovi

Ozve se tesklivá renesanční flétna, rozezní se jemné kytarové akordy a  chlapecký hlásek začne zpívat Dobrú noc. Takhle nenápadně začíná album Ballades de Prague, které nahrál na podzim 1968 v Paříži jeden dvaadvacetiletý student architektury.

Osm písniček uteče za pětatřicet minut jako nic, tou poslední je unikátní verze lidovky s milým překlepem na obalu Kočka lere dirou. Kdyby už nic jiného nenatočil, zanechal by jasnou zprávu o svém talentu. Jenže si naštěstí nedal pokoj a za dalších dvaačtyřicet let toho stihl neuvěřitelně. Písničkář, režisér, scenárista, nakladatel, pedagog, cyklista a tenista Vladimír Merta, jak už LN napověděly, dnes slaví pětašedesátiny. Doufám, že je o něm všechno dobře známo každému gramotnému občanu nad padesát. Život za bolševika se snášel líp, když toho za nás Merta hodně vyzpíval. Co o něm ovšem asi nevíte: jeho otec Augustin Merta byl členem odbojové organizace Obrana národa a velel tankové četě u Dunkerque. V Balaďově trezorovém filmu Archa bláznů (1970) si Vláďa zahrál pacienta Gromova, ale namluvil ho Josef Abrhám. Dva roky před listopadem napsal písně do Dykova Krysaře v režii Jana Kačera pro Divadlo na Vinohradech a bylo dost zvláštní vidět ho při děkovačce stát vedle Jiřiny Švorcové.

A od Pavla Landovského dostal čestné uznání, že se nebál a nepráskal. Nějaké smířlivosti se v tomto portrétu nedočkáte. Před třiceti lety si ode mne totiž půjčil Malované děti Pavla Eisnera a dosud je vlastní. Kdy mi vrátíš tu knihu, Merto!?!

Poprvé jsem se s ním osobně potkal za časů staré dobré Melodie. Franta Horáček s Česťou Klosem ukecali šéfredaktora Titzla, a měl jsem napsat velký článek o  sdružení Šafrán. Dostavil jsem se na jeho "schůzi" v kavárně Slavia. Merta přišel pozdě, venku lilo, a jak skládal deštník, do drátů se mu přilepila žvýkačka, takže s ní k veselí všech přítomných předvedl komický výstup. Takové blbosti já si po letech pamatuju, prosím pěkně. Jo, a ten článek nikdy nevyšel. A léta běžela, vážení. Nebudu skrývat, že jsme spolu přes rok nemluvili. Do přílohy Kavárna MF DNES jsem zrecenzoval CD Filmy v hlavě s jeho první polistopadovou tvorbou. Hrubě mě zklamalo a potrefený ješita mi to vrátil v trapném rozhovoru v Reflexu. Když jsem ho chválil, to jsem mu byl dobrej, co? Dodneška z něj mám dojem, že jako Kryl nevěděl, co si s demokracií počít. Platí o něm, co napsal zhrzeně o Václavu Havlovi: "Vede nevyhlášenou válku sám proti sobě. Jeho zacházení se svým obrazem je nezodpovědně okouzlující, jako on sám." Nejsme povinni Mertu milovat za zásluhy. Jak jsem však nedávno zažil při Mistrově koncertu v Balbínce, když je ve vrcholné formě, nikdo neumí jako on během jediné písně sehrát role klauna, imitátora, mudrce a sebeironika, nikdo se neblíží jeho úžasné kytarové technice, nepromrská tolik stylů, odkazů a parodií zároveň a v textech nedokáže babelovsky hovořit jedním dechem o hvězdách a o kapavce.

Milý Vladimíre, tvými slovy: "Hoď po mně nožem nebo mě zkus podplatit, budu s  tebou dál."

Jan Rejžek
Lidové noviny, 20. ledna.2011, s. 14