OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Písničkaření jako záchranná síť aneb O problémech s multitalentem

 

Ulice jsou prázdné a kruté
jako hroby dětských hraček
zbytky noci odnesli na svých šatech
poslední ranní chodci

Kdo může utíká do hor nebo do snů
nezvykle rychle hlavou
stíná větve stromů
Tak začíná III. perníková válka…

(z textu písně III. perníková válka, 1967)

Je jedním z nejtalentovanějších folkových písničkářů, které tahle země porodila. V očích řady lidí geniální a dodnes plně nedoceněný umělec, pro kterého vždy byla prvořadá snaha předložit posluchači dost náročnou formou svůj pohled na život. Pro jiné komplikovaná, rozporuplná a nejednoznačná osobnost. V každém případě člověk trpící nepřetržitým tvůrčím neklidem a muž mnoha profesí, o němž jeho kolegové a známí prohlašuje, že byl od Boha obdarován nadáním, aby se mu dařilo téměř cokoliv, na co sáhne. Vladimír Merta je nejznámější jako zpěvák, kytarista, skladatel a textař, ale měl ve svém životě co do činění i s filmem, televizí, divadlem, fotografováním a v poslední době dokonce i s pedagogickou činností…

HUDEBNÍK

V několika uplynulých letech jako by se Vladimír Merta lehce vytratil z hudební scén. Zatímco někteří jeho kolegové z folkové branže (zejména bratři Nedvědové, Jaromír Nohavica či Vlasta Redl) sklízejí jeden úspěch za druhem, vyprodávají všechny své koncerty a jejich nahrávky jdou na odbyt v mnohatisícových nákladech, Merta zdánlivě „živoří" po malých klubech. „Ve svém životě jsem udělal několik grandiózních chyb, a místo abych se z nich poučil a s rozkvětem kapitalismu už šel po nějakých jistotách, zvolil jsem sice parádní, nicméně sebevražednou metodu: rozhodl jsem se spoléhat jen na slastní síly, chtěl jsem příliš kontrolovat, co dělám," říká. „A výsledek je takový, že se kontroluji až přespříliš, takže vše, co provozuji na koncertech, je omezeno na okruh lidí, kteří na ty koncerty chodí. Dokud nevydám něco, co se dá považovat za prodejný artefakt, asi se o tom, co dělám, nikdo další nedozví… Spousta lidí mi říká, že ani neví o mých koncertech nebo o filmech, které točím. Jsem sice schopen pracovat, ale nejsem schopen sebemarketingu. Nedávno jsem si sestavil seznam práce, kterou jsem udělal za posledních šest let, a ono je toho vážně strašně moc… Druhé vysvětlení toho, že jsem se vytratil ze scény, je smutnější: pro zdejší trh už prakticky neexistuji. To znamená, že nejsem zajímavej bez ohledu na to, jestli svou práci umím prodat nebo ne."

Je možná až přehnaně sebekritický. Zažil jsem například je ho báječný, beznadějně vyprodaný koncert v galerii zámku Klenová u Klatov. Přesto je pravdou, že na něj chodí méně posluchačů než v době před listopadem 1989. Zejména v první polovině 80. let - v době, kdy ze strany tehdejších úřadů moci „vyfasoval" několik zákazů činnosti za sebou - spolehlivě vyprodával veškeré sály, kam jezdil.

Možná je to změnou politického klimatu i celkového hodnotového žebříčku lidí, kteří nemají na kulturu (kulturu jako takovou, tím spíše pak na její náročnější formy) čas a mnohdy ani zájem. Merta to vidí ještě trochu jinak: „Ohromně se zrychlila generační výměna. Přišlo strašně moc nových, svěžích zpěváků, a já i když se rozkrojím, pořád budu dělat to, co dělám letos už čtyřiatřicátej rok. Chválabohu mne to pořád ještě táhne kupředu, nespoléhám na to, že jsem kdysi udělal jednoduché písničky, které dnes lidi rádi slyší. Já to celé nevidím jako můj problém, ale problém mých posluchačů. Oni si přejí, abych byl stejný jako jejich vzpomínka na to, jak mne kdysi vnímali. Moje písnička byla vždycky postavena na určité nejistotě, na přesahování žánrů - dalo by se říct na napínání textové gumy, která drží jako trenýrky na těle písničkáře. A tohle dělám pořád, jenomže lidem už to nepřináší takovej estetickej rajc. Možná dělám paradoxně lidovější písničku, než je dnes zvykem. U všech písničkářů, kteří y současnosti bez problémů prodávají desky a plní sály - od Nedvědů přes Nohavicu, Redla, Plíhala až po Kamelot nebo Druhou trávu - cítím strašně málo toho, čemu by se dalo říci autentická pouliční nebo městská výpověď. Oni se věnují perfektně zvládnuté okrajové oblasti pop music. Já mám při skládání podobné tendence, ale výsledek je nakonec jiný. Necítím uměleckou pravdu v tom směru, kam mě to táhne prvním nápadem."

Vladimír občas trpí pocitem „sebenelíbení se": není spokojen se svými novými písničkami, nelíbí se mu hlas, jakým je zpívá, a prý sám sobě nevěří. Zákonitě vzniká otázka, jestli se nepotýká s takzvanou tvůrčí autocenzurou. „Nový text vzniká jako reakce na konkrétní událost. Tato reakce je kombinovaná s osobní příchutí, kterou do daného problému přidám," osvětluje svůj letitý „pracovní postup". „Jakmile písnička vznikne, nemám vůbec zábrany a zahraju ji klidně v nehotovém stavu. Paradoxně tehdy je pravdivější, než když ji potom učešu, seřežu a zkouším zahrát za dva roky, kdy už třeba její téma nikoho nezajímá… Čili autocenzurou rozhodně netrpím, naopak možná až zneužívám možnosti, že jsem si něco sám navařil a že si to také sám sním. Ale někdy se stydím, když v písničce použiju sprosté slovo. Zazpívám ho bez teček a v tu chvíli se začervenám, protože mi to zavání exhibicionismem: Podívejte se, čeho jsem se já, intelektuál, opovážil… V tu chvíli cítím cosi jako autorskou trapnost, ale nikdy není tak silná, abych to slovo přeskočil."

Kromě vlastní písničkářské činnosti dnes Merta spolupracuje i se znamenitou zpěvačkou Janou Lewitovou, naší nejznámější interpretkou renesanční hudby a hudby španělských Židů. Společně vystupují ryze akusticky, bez mikrofonů a jiných technických vymožeností, v kostelích, kaplích a synagogách s programem, který má k populární hudbě podstatně dál než Mertova folkařina. „Čas od času jsem zatoužil zaslechnout svoji píseň v podobě, v jaké by ji zazpívala skutečná zpěvačka typu Hany Hegerové. Vyjma dávného duetu s Marthou Elefteriadu na její desce Kresby tuší se mi to nikdy nepodařilo. Až teď se mi dostalo té cti doprovázet Janu Lewitovou. Hrajeme něco, co nazýváme Sefardské písně a inspirace. Provozujeme vzdálené ozvuky moderní vážné hudby, aniž bych musel zpívat. Mohu se realizovat jako doprovodný hráč, což je ohromná úleva po těch letech, kdy jsem byl zodpovědný jak za sdělení, tak za jeho formu."

PODNIKATEL

S Mertovou hudební činností úzce souvisí jeho vlastní vydavatelství a nakladatelství ARTeM. Pod hlavičkou této firmičky před časem vydal tři CD se svou starší tvorbou (jmenovala se Svátky trpělivosti, Bití rublemChtít chytit vítr) plus CD se záznamem společného koncertu s Mariánem Vargou, nazvané Cestou k… K sebevydávání byl prý „dohnán okolnostmi". V polovině 70. let stál u zrodu folkového sdružení Šafrán a předpokládal, že bude po revoluci konečně vydávat desky domácím písničkářům. Jenže vše dopadlo jinak. „V Šafránu jsem utrpěl velký úraz ega. V časopise Rock & Pop jsem si totiž zničehonic přečetl, že Jaroslav Hutka se stává vůdčí osobností Šafránu… Ze dne na den přepsal celou společnost na sebe a prohlašoval, že já jsem byl onou žábou na prameni Šafránu. Jako když malé dítě trucuje, rozhodl jsem se dokázat, kdo byl žábou na prameni, a založil vlastní vydavatelství." Celá záležitost mimochodem vyústila v beznadějně vleklé soudní spory Merta versus HutkaMerta versus firma Bonton.

Při svém podnikání utrpěl Merta značné finanční ztrátu. Nikoliv proto, že by se jeho nahrávky špatně prodávaly (opak je pravdou). Značné částky mu totiž dluží nepoctiví distributoři. Je z toho rozladěn a znechucen. Dnes už by se nebránil, kdyby o něj projevila zájem dobře fungující gramofirma. Přesto mu tyhle špatné zkušenosti nevzaly ideály o společnosti založené na svobodném trhu. „Faktem ale je, že když tě někdo okrade a učiní to takříkajíc s úsměvem, ovlivní to podstatně důležitější věci: vztah k lidem a také to, čemu bych řekl sebehodnocení. Chápu, když se vraždí podnikatelé obchodující s topnými oleji, drogami a majitelé nevěstinců - jejich byznys je založen na neexistenci etiky. Ale jestliže člověk-umělec chce prodávat něco, co vzniklo jako pokus definovat lidské vztahy, a říct si prostřednictvím těch písniček o kus pochopení, je v rukou obchodníka dost bezbranný. Pro mne je nejvíc šokující zjištění, jak rychle jsou lidé ochotni vyměnit přátelský vztah za peníze. A ještě jedno je na tom celém zarážející: pokud si dneska můžeš počestně objednat vraždu někoho za - řekněme - dvě stě tisíc korun, pak částka, kterou mi dluží distributoři, přesně odpovídá hodnotě jednoho lidského života… Za bolševismu nás ale učili, že máme tržní cenu pět milionů."

Sluší se dodat, že Merta alias ARTeM vydal například už i dvě desky souboru Mišpacha, hrajícího tradiční židovské písně.

Zamyšlený politik v ženské paruce
mě bere v tlačenici
na stanici metra za ruce
chce se nechat zasvětit
do tajemství žít věčně ve špatné
paměti obyvatel této země…

(z textu písně Zpaměti, 1973)

FILMAŘ A DIVADELNÍK

Filmařské profesi se Vladimír Merta v posledních letech věnuje o něco víc, než tomu bylo v minulosti (kdy se na tomto poli zviditelnil režírováním několika kreslených filmů, k nimž udělal i hudbu). Začal spolupracovat s Českou televizí a jako scenárista a režisér stvořil tři dokumentární filmy pro redakci vzdělávání, další dva filmy pro tvůrčí skupinu Čestmíra Kopeckého (profil písničkáře a spisovatele Vlasty Třešňáka a dosud neodvysílaný záznam posvátných indiánských tanců s kruhy) a pět dílů zajímavého kulturního občasníku Dírou v kytaře. Odevzdal i množství dalších, prozatím nerealizovaných námětů. V roce 1990 si vyzkoušel práci na divadelním představení - pro Studio Fórum v Olomouci režíroval hru Daniely Fischerové Báj. Rád na to vzpomíná, prý to pro něj bylo něco úplně nového a úžasného. „Samotná cesta na zkoušky byla očistným rituálem. Čím dál jsem byl od politizující Prahy, tím víc jsem se vracel k sobě."

O dokumentárních filmech Merta říká, že předem daný scénář někdy ignoruje. ,Jde spíš o to zvolit si stupínek, ze kterého se budeš dívat na danou skutečnost. Umění dokumentaristy spočívá v tom, aby jakýmsi šestým smyslem hlídal zorný úhel, kterým chce lidem něco ukázat, a současně byl připraven ho měnit. Přímo na místě se setkáš s celou řadou prvků, které nejenže nezapadají do připravené koncepce, ale přímo ji ohrožují. V ten okamžik stojí za to natočit skutečnost tak, jak si o to sama říká, i za cenu rozbití vlastní jistoty. Při natáčení musí být režisér uzurpátorskej a vydupat si svůj úhel pohledu. Teprve ve střižně by měl projevit pokoru a pomáhat vyjádřit se lidem."

Do dnešního dne si ale nevyzkoušel to, co vystudoval, totiž hraný film (Merta je absolventem dvou vysokých škol, vystudoval nejdříve architekturu a pak režii na FAMU). Přitom tvrdí, že se ze svých profesí vždycky nejvíc cítil být filmovým režisérem. „Písničkaření je záchranná síť pro případ, že se ti v jiném oboru nepodaří prosadit to, co máš v hlavě: odmítnuté téma se mi dřív nebo později promítne do písničky…" Pomalu se smiřuje s tím, že se mu třeba už nikdy nepodaří natočit celovečerní film. „Ale naděje, jak známo, umírá vždy až jako předposlední."

Hledal jsem pravdu
s hlavou zakloněnou do nebe
a zakopl o člověka který se jí bojí
hledal jsem lék proti slabosti
- a našel sebe lékárníka o berlích
a s bílou holí…

(z textu písně Omamná květina pravdy, 1973)

FOTOGRAF

Momentálně „velká bída". Vladimír přiznává, že sám pohled na fotoaparát už ho obtěžuje. je těžký, pořád musíš myslet na to, jestli se ti nepřetrhnul film, jestli to v přítmí prostorů, kde se odehrává většina věcí, ještě vůbec bude exponovat…" Dříve používal foťák jako „pomocný klíč", kterým se „prokličkovával" například mezi muzikanty na folklorních slavnostech. Jezdíval na ně s velkou chutí, ale dnes už ho to tam tolik netáhne. („Za ta léta ztratíš anonymitu - navíc tam jezdí tolik fotografů z Prahy, že mám obavy, abych se sám nestal terčem focení kolegů.") Nicméně má stále ještě krabice nezpracovaného materiálu z dřívějška a ,,sedí" na několika potenciálních výstavách. Svoji současnou neaktivitu v tomto uměleckém oboru sám před sebou obhajuje tím, že proti domácí špičce stejně nemá moc šancí. „Měl bych podstatně menší mindrák z toho, že nefotím, kdyby tady nebylo tolik vynikajících dokumentárních fotografů, jako jsou Holomíček nebo trefit, a kdyby se na ně netlačili mladí talentovaní kluci typu Karla Cudlína. Fotím na prošlé ORWO - a často jenom tahám šedáky z tanku."

Stromy umírají vstoje
milenci na lásku a úředníci vsedě
Člověku dají na krk obojek
aniž by o něm musel nutně vědět
Je vesmír v zrnku písku?
Hora v oblázku…

(z textu písně Kámen mudrců, 1985)

PEDAGOG

Vladimír úspěšně tajil, že začal před dvěma lety učit na katedře kulturologie Filozofické fakulty UK v Praze nový předmět se slibným názvem Animace kultury. Nabídku vedoucího katedry dr. Matějů přijal po určitém váhání nakonec hlavně proto, že si uvědomil naprosto zásadní věc. „To viditelné, co dávám lidem na stůl, tedy ony takzvané umělecké výdobytky, jsou jednou stránkou mé osobnosti. Druhou lidi většinou neznají - totiž věci, které jsem nezvládl, kde jsem se špatně vyjádřil atd. Řekl jsem si, že z tohoto hlediska jsem možná pro nabídnutou práci vhodný člověk. Mně nečiní problém pojmenovat svoji chybu a třeba se i zesměšnit."

Merta zdůrazňuje, že kantořina je ohromně zvláštní, zajímavá a svým způsobem vzrušující práce. „Svým studentům jsem hned na začátku vyklopil, že nemám valnou průpravu, ani teoretickou, ani pedagogickou. Mohu jim jen předložit svoje už zmiňované negativní zkušenosti a vysvětlit jim, jaký typ spolupráce by mi pomohl zamýšlené projekty uskutečnit - což je vlastně náplní frankofonního pojmu animace. Mám učit něco, co se teprve definuje. To mě strašně přitahuje, jsem odborník na všechno a na nic. V oboru, který učím, cítím tvůrčí svobodu a možnost rozletu. Dosud v něm téměř neexistuje odborná literatura. Svoji činnost na Filozofické fakultě beru i jako splacení určitého dluhu mladým lidem. Podvědomě cítím, že nám po dlouhou dobu dodávali sebedůvěru třeba jen tím, že přišli na naše koncerty, že nám kriticky naslouchali. Mám nutkání své studenty inspirovat k dynamickému pohledu na společnost a její kulturu. By1 by důstojnější než to, v čem jsme vyrůstali my. Učím se od nich umění naslouchat, vcítit se, tolerovat."

Ptám se Vladimíra, jestli ho studenti berou, i když ho někteří znají jako písničkáře. „Nejde o autoritu, ale o příjemný pocit, když si tě studenti prohlížejí a říkají si: Jak tyhle plky mohou napadat písničkáře, kterej hraje blues a kterej tancoval dvě hodiny bos v Roxy? " (Roxy je Mertův oblíbený experimentální klubový prostor v pražské Dlouhé ulici - pozn. aut.) „To, že tě znají z pódia, usnadní první kontakt. Do školy jezdím na kole, dokonce mám ve skříňce tzv. profesorské kalhoty, do kterých se převlékám, když přijedu zablácený, abych nedělal ostudu... Sednu si mezi mladé lidi a pracujeme spolu. Každé učení - vzhledem k tomu, že to není moje hlavní povolání, ale taková výběhová ohrada, kam jednou za týden zapadnu - vrací člověka do studentských let. Přistihuji se, že chodím do školy za dobrodružstvím. Studenti mě svým způsobem zkoušejí z toho, co jsem v životě projel, jak se umím dívat na svět. Vůbec tam nejde o známky. Pokud své žáky nezaujmu a oni příště nepřijdou, je to hrozně sužující pocit."

A jak se na Mertu dívají studenti? „Zdá se mi, že toho v hodině napovídá zbytečně moc," říká jeden z těch, kteří ho znali už předtím z pódií. Poupravil si teď na něj názor? „Pořád ho uznávám jako skvělého hudebníka a textaře a věděl jsem, že je hrozně upovídanej, ale jako profesora jsem si ho nikdy nedokázal a ani dnes nedokážu představit." Čímž je dostatečně naznačeno, že ti, co na animaci kultury docházejí, Mertu neberou jako klasického učitele, ale na druhou stranu jsou nesmírně rádi, že tam člověk jeho typu učí. V určitém směru považují jeho neakademický přístup za přínos, v jiném zase za nevýhodu, neboť občas je prý jeho povídání tak trošku nesourodou změtí myšlenek.

Spoléháme slepě na pomoc odjinud
a jsme ve vesmíru sami
Valíme se jak bahno nížinami
- Ó jak jsme velcí! Jak jsme velcí! -
Mravenci ve stínu velehor
Bludné kameny valící se dějinami
navěky věků spojení a přesto sami… sami…
Sami proti sobě vedeme spor
a táhneme to dál…

(z textu písně Nevratné změny na nebi, 1988)

Začátkem letošního roku oslavil Vladimír Merta abrahámoviny. Když se on sám ohlíží zpátky, co se mu v životě podařilo a naopak, říká: „Nejmíň se mi povedlo být srozumitelný, stručný a potřebný v mimoumělecké části své existence. Řečeno jinak, být pro lidi přitažlivý, zábavný a spolehlivý společník. Na rozdíl od sebedůvěry a otevřenosti, s níž prezentuji cokoliv pracovního, se v běžném, reálném životě cítím být paradoxně neuspořádanější a zmatenější, než když mi bylo třeba dvacet. A čeho si na sobě nejvíc vážím? Moje děti mne i se všemi mými nedostatky vnímají jako člověka, který je tolerantní a milující, důvěřují mi a já před nimi nemusím hrát jakoukoliv roli. To samé oceňuji i u své manželky. V uměleckých sférách to není pravidlem: podařilo se mi skloubit touhu být současně v hospodě a současně být doma a vychovávat děti. Touhu být tvořič, nekonvenční člověk, a přitom být schopen fungovat v domácnosti. Být opravářem zástrček a splachovadel počínaje - a konče uměním přiznat si, že v určitém stadiu je nejgalantnějším činem stárnoucího rytíře umět vyplnit daňové přiznání."

Petr Korál
Xantipa, 1996, 2, č. 11, s. 24–29