OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Most přes zčubené doby

 

Předjaří 93. Slézal sníh a padala naděje na uchování Československa. Seděli jsme s Vladimírem Mertou v jeho pracovně, zkušebně a kanceláři zároveň a já měl za sebou noc nad třemi kompakty, které zachycují čtvrtstoletí jeho tvorby. Vrátil jsem se do těch let velmi lehce. Byla plná intenzivních zážitků, jak už to v první polovině života chodí. Ať už byly jakékoli – nikdo je neodpáře. Možná byly tak silné, že se jaksi nehodíme do dnešních časů, což je poněkud skeptické, ale taky to může být pravda. Seděli jsme ve Vladimírově kumbálu, vypadalo to na volební úspěch levice a mně, navyklému na léta normalizace, strašila v hlavě podobnost svinsky náhodná.

Tvoje kariéra se dost kryje s historickým vývojem. První skladby se kryjí s velkými nadějemi toho jara před pětadvaceti lety.

Jedou v noci jsem si pustil rádio... přímej přenos diskuse z Juldy Fuldy. Byla otevřená a byla veřejná, tak jsem zašel za naší předsedkyní ČSM: hele poslouchej, nevím, jestli se to bude vopakovat, ale to by tě mohlo zajímat, a vona říkala, ty vole, to už tady probíhá čtrnáct dní, tady je revoluce. Tady je skupina lidí, který chtěj něčeho dosáhnout. První živej politik v mým životě byla tedy Táňa Maixnerová, bezvadná holka, ale nicméně bylo to doporučení z těhle kruhů, tak jsem byl velmi obezřetnej a moc nezareagoval. Čili já jsem si nevšim, že tady je nějakej obrodnej proces. Taky jsem nikdy nevěřil, že by sem ty Rusové vpadli. Když mi došlo, že je zle, tak jsem si říkal ano, jsou tady, ale tohleto je smrt komunismu, definitivní rána do vazu, z toho se ten systém nevylíže. Bude to tak na dva roky.

Kdy jsi pochopil, že to bude na věčné časy?

Kolem roku 70, 71 nastala situace, velmi podobná té dnešní: najedou zjistíš, že někdo někde pracuje, někdo někde je v redakci, jinej v nějaké straně, a ty lidi se na tebe dívaj a říkaj, a ty ještě nejseš a ty jsi nepochopil, že tohleto je na furt? A tenhle pochod, kdy sedíš v tichu pracovny, dumáš, tzv. držíš klenbu nebes na svejch bedrech a mezi tím dojde k nějaké výrazné změně ve společnosti, teďko zažívám podruhé. Ten potažmo intelektuál je vždycky neschopnej vystihnout zlomové doby, spíš to vystihne určitej typ lidí, kterej má s tím intelektuálem společnou obálku, ale postrádá pojistnou klapku proti volání moci.

Ale ty jsi tenkrát přece neseděl v tichu pracovny a nedržel klenbu nebeskou...

Ale jo. Já vymejšlel písničky o lásce a proti válce a najednou začalo ubejvat slušnejch lidí. Mně to došlo s odstupem a pod dojmem těch tanků, že tu asi fakt byl ňákej velkej pochod, kterého si nestraník a vlastně nepolitickej člověk nevšim. Začal jsem dohánět vzdělání a najednou nebylo z čeho co dohánět. Zmizely knížky, komunikace v novinách a já vytušil, že věc je sice v háji. Nastala situace, do které spadne každá pořádná generace: někdo zažije válku, někdo procesy. My jsme byli vyškrtnuti, ignorování světem. Relativně se nic nedělo, akorát bude asi zapotřebí ten umlčený hlas ducha transponovat do nějakejch nižších sfér, říkal jsem si. Písnička padá bez kontaktu s lidma. Podvědomě jsem tušil, že bude x let jedinou necenzurovanou mísou, kde můžeš ventilovat pocity To nebyl politickej koncept, šlo o udržení lidských rozměrů myšlení, sebedůvěry, pocitu češství. Já byl přirozeně straně hrdej, že jsem jako Čech součástí laboratoře Evropy, jak se říkalo 68mýmu.

Při hraní jsi tenkrát hodně mluvil o Kafkovi, Goldstückerovi, o absurdním divadle.

Ne, spíš útržky nevzdělanosti, kterejma si člověk přivolával duchovní společenství, ve kterým se podvědomě cítil dobře. Jsem outsider v uměleckejch kruzích, unikám izolaci napříč epochama. Třeba tlumené pochechtávání absurdního divadla, boom kolem Zábradlí, jsem považoval za umělecké zpátečnictví. Nikdy jsem mu moc nerozuměl, ale to byla ta podivná dvojjakost, která se táhne do dneška; spolknout vnitřní výhrady a držet basu s umlčovanými. Byl to takovej proletářskej mesianismus; nesnášel jsem absurdní divadlo, ale sotva zmizelo ze scény, napsal jsem Pomeranče Hieronyma Bosche – absurdní text jak vyšitej.

* * *

Už sem tak starej, že si ani nevzpomínám na posloupnost. V '67 jsem prvně zahlíd Kryla a zjistil se svejma pár písničkama, že on už dva nebo čtyři roky vegetuje po různejch klubech, malejch kabaretech a divadelních scénách. Kryl byl už ostře profesionální bard, symbol něčeho, a já cejtil fyzické ohrožení žánru, který chci dělat. Písničku jako sdílené tajemství mezi mnou a tebou. Kryl neved dialog s lidma, servíroval hotová jídla. Já se pořád hledal – byl jsem vlastně životem maloměšťák, studoval za dělnický peníze architekturu, vyžíral lednici rodičů, akorát jednou za měsíc jsem hrál v Saksu (to byl klub strojařů). Já se dokonce styděl, že by se spolužáci mohli přijít podívat jak bleju duši, obnažuju pubertu. Naštěstí nechodili. Spolkovej život šel mírně kolem mne, nemám sdružovací nebo organizační mánii. Ale když pak za pár let Michnice přišla ve Slávii na název Šafrán, byl jsem přirozeně rád, že jsem do počtu.

* * *

Hrál jsem půl roku zadarmo jako host, kde se dalo. Ve Sluníčku s Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou. Ti mě nasměrovali na první přehrávky lidových hudebníků. Poprvé jsem se zpeněžil za 75 Kčs na estrádě s pěvci ND Trampská romance. Pak to vzalo tržní vrtuli. V podzemí Reduty seděl Bunzl, manažer Golden Kids nebo čeho, a řek: budete hrát jenom pod náma, uděláme z toho exkluzivní záležitost, honorář 780 korun. Přituhlo a neudělal ani jeden koncert. Vztah byznysu k folku se nezměnil. V dobách hájení je okamžitej až monumentální, ale vytrácí se do ztracena jakmile nastane sezóna odstřelu.

Tenkrát jsem neměl problémy toho ražení jestli se uplatním nebo přežiju, bavilo mne hrát. Když jsem zahrál sled tří akordů, tak jsem v nich cejtil půlku světa, ve kterým jsem chtěl žít. To je výsada začátečnického mládí; nástroj promlouvá ještě než jsi ho zvládnul, má v sobě tajemství, a to tě táhne jako nějakej průvan.

O tom, jak hraješ na kytaru se toho napsalo dost. Tvůj hudební background se dá malinko uhádnout. Dylan, Cohen, blues...

A taky Pete Seeger, jediná deska, která tady vyšla. Podle jeho banjového stylu jsem se učil na kytaru, akorát jsem nevěděl, že hraje jenom dvěma prstama, takže jsem z pilnosti přibral ten třetí. Nevědomost mne zachránila před kopírováním, neměl jsem ani magneťák, hrál jsem po paměti. Kopie to sice byly, jenomže měly rusínskou nedokonalost. Na Cohena jsem narazil v Paříži, letěla Suzanne, šíleně jsem jím ze začátku opovrhoval, přišlo mi to naslazené, rozbředlé, poměřoval jsem ho Dylanovou strohostí a přímostí.

Já jsem v Paříži chodil v roce 68 na podzim do domu americké kultury, kde bylo jednou za tejden hootenanny, kdo přišel a zahrál, nemusel platit vstup. Tam jsem viděl iks hráčů, co projížděli Paříží nebo studovali, neměl jsem peníze, tak jsem chodil po obchodech, poslouchal desky. A tam jsem slyšel Mayalla a Pink Floyd. Když hraješ na kytaru, blues neunikneš. A já byl ten typ bluesmana, kterej si vymejšlí na místě a to už mi zůstalo jako prokletí. Jsem lepší improvizátor než skladatel. Bluesování je odvrácená strana folkaře, kterej má všechno na bedru. Rád si zahraju s někým jako ten druhej v řadě.

Čundrgrunt?

Jirka Pallas, kterej to dával dohromady, říkal, hele, Mišíkovi se teďko rozpadá kapela, problémy s úřadama, potřebujou na nájem, nechte je zahrát. Kuriozní situace: my, průseráři jsme posloužili coby hudební pojišťovna pro bigbíťáky, který v dobách, kdy já začínal, jezdil taxíkem do hospody. Já za nima dojížděl tramvají. Když člověk slyší dunění Padrůňka za zádama a šrum šrum Vládi Mišíka, tak okamžitě skočíš do jiného světa. A Vláďa tehdy zase definitivně nabral svoji dnešní slinu. Něco mezi zpěvákem a vyprávěčem příběhů. Já cejtil neklid nebo prostě jenom snahu dotlačit písničku někam dál. A to se nakonec podařilo víc Vláďovi Mišíkovi: von s tou folkrockovou érou oživil českej bigbít, kterej kdysi zněl anglicky. Neplánovaně vytvořil normu českého rock'n'rollu. Bigbít se dá dělit na ten před a po něm. Beatlesácká větev, třeba Jandovy písničky, skvělé hity, mý generaci už nic moc neříkaly, stejně jako Semafor. Rhythm and blues bylo hodně anglofilní, Vláďa mu dodal českej sound. Wanastovy vjecy zní desetkrát dokonalej než náš Čundrgrunt, ale cejtím v ruce ty akordy, a to, vo co jde, si je hodně podobný.

Vždycky udělám tři čtyři skicy rock'n'rollovejch písniček a mám dojem, že můžu za 14 dní do studia. Jak jsem huba nevymáchaná, tak říkám Kollerovi: Hele nepučil bys mi na pár písniček bigbít, v tom ve mně hrklo a já jsem dost dobře nevěděl, jestli mluvím s tím správným člověkem, protože fakt to znám jenom z TV, ale jen čundrgroundní duch nespočívá v tom, že něco umíš, ale že prostě máš chuť, jo. A necejtíš přehrady nebo zábrany mezi lidma. Mně by to strašně bavilo hrát s mladejma klukama. Si představuju, jak to vodehrajeme a voni mě pomluvěj, ale to patří k věci. Kapela je úleva – nemít to všechno na hrbu.

Na nahrávkách z počátku sedmdesátých let je patrná taková zvláštní nálada, práce se zvukem, se strukturou skladby. Říkalo se tomu psychedelie.

Vliv té prokouřené generace... mě strašně přitahovalo poznání za hranicí rozumu. Rezonovalo s dylanovským surrealismem a já... každej má v duši pár nenapsanejch písniček, náhlej vhled do toho, jak by měl v ideálním případě znít, a pro mne to byla Grace Slick, White Rabbit – a Uplakaná země paní Pampelišky je naše dítě.

Jeffersoni měli takovou jednu nakouřenou písničku s flétničkou, já ji slyšel v těch pařížskejch obchodech, nasák jsem tou atmosféru. Američani k tomu potřebujou LSD a já to zvlád imaginací. Zadarmo a při zachování stálého zdraví. A současně se začínal objevovat ňákej osten doby nebo politiky – šlo udělat třeba love story nebo příběhovou písničku, třeba Bití rublem, kde se sloku od sloky prořízly průsery totáče – a jseš v Gorkého surrealismu. Část se snaží bejt proletářská, tam jsem prodával zážitky ze školních dílen a z letních brigád, mindrák, že zatímco ostatní pracujou, já studuju. Zahrát a skončit – romantická představa barda, kterej řek svoje a teď s prásknutím dveří němě vyčítá – Vidíte, já myslel na vás a vy jste mě vtom nechali, já jdu pryč. Bylo jasné už od klukovskejch let, kdy jsem čet ňáké protokoly z procesu s Horákovou, o čem komunismus je a co hrozí. Těma písničkama jsem sám sobě dokazoval, že není radno mlčet, umělec je placenej, aby si našel metodu, jak promluvit za libovolné situace. Ne za to, že se naučí melodii, to mi přišlo podružné. Ale mírně nakouřené melodie z toho dryáku dělaly Omamnou květinu pravdy.

* * *

Mě v životě nenapadlo propagovat kapitalismu nebo nějakej převrat, to byla moje tragedie, že jsem si neuvědomil, že ten systém je nereformovatelnej. Byl jsem vychovávanej velmi tolerantně, s křesťanským ideálem; kapitalismus, jak jsem ho zažil během těch čtyř měsíčků v Paříži, byl plochej a nudnej.. Měl jsem obrovskou výhodu proti jinejm písničkářům, že jsem v něm chvíli žil. Když máš svý první elpíčko Ballades de Prague v podpaží a jdeš Paříží a myslíš si, že teď se změní svět, a vono to nic neznamená. Já jsem zažil obrovskej boom a současně vystřízlivění během strašně krátké doby, dá se říct v ideálních podmínkách. O Československo byl zájem a já na Západě neviděl svo parketu. To je ten obrovskej rozpor asi nejenom můj: zůstávám utajenej socialista, ale jak dát najevo tomu organizovanými zbytku levičáků, že s prasatama nehodláš být jednoho koryta. Tenhle imprint získáš v dětství a pubertální četbou a zážitkama, toho se nezbavíš. Což je základní paradox levicového intelektuála: bejt poblíž hnutí,ale nenechat se jím schramstnout, znamená většinou celoživotně jenom přicmrndávat.

Tvrdí se, že když jsi v Paříži natáčel tu desku, byl jsi za tzv. geniálního diletanta.

Akorát jsem vylepšovat trapnou realitu, aby byla směšná, ale to je prostě výsada první desky. Já nevěděl, co je to studio, co je to multiplayback, a najednou jsem měl možnost si poslechnout, co jsem nahrál a moh jsem si k tomu zaimprovizovat další hlas. Tak jsem se to během dvou dní naučil a třetí den jsme míchali. Dylan nahrává s celou kapelou včetně zpěvu, neplaybackuje, udělá tři čtyři tejky, vybere jeden a jde.

Zpátky k nově vydaným deskám – tenkrát byla už natočená deska, která se měla jmenovat Pravda o Marii. Byl jsi svazovanej nějakou dejme tomu cenzurou nebo pokusem o cenzuru?

Ne. To byla zlomová doba, kdy se s částečným přimhouřením vočí všech zúčastněných točilo něco, o čem všichni věděli, že už to nevyjde. Ale nebylo zcela jasné, kdo co zakazuje. A vono to nebylo jasné nikdy. Jeden z důvodů, proč ta deska nemá vyjít, bylo, že ten ÚTIsk slavnej neschválil Pravdu o Marii. Já tam zavolal a voni řekli: Jaká Pravda o Marii, jakej Merta, to tady nikdo nikdy nedal, ať se na nás nevymlouvaj, vyřiďte jim, ať si to vyříděj sami a nesvalujou to na nás. Na Supraphonu řekli – to víš, to voni nikdy nemůžou říct, co skutečně říkaj. A byl jsem v prdeli, protože se uzavřel ten kruh neserióznosti a obelhávání. Všichni se tvářili, že chtěj pomoct věci, ale ve skutečnosti už mysleli jenom na děti. Tak jsem o tom udělal písničku Myslíte na sebe – vůbec ne na děti.

Kromě toho pod vlivem natáčení vznikla věc Bůček, kde zpíváš o ´předem poškrábané desce.

Bůček jsme ani nenahráli, jak se taky zpívá v textu. Pod Fisyem byla kantýna, taková špinavá škaredá, já tam prostě seděl s muzikantama a si uvědomil, jak velmi úspěšně pohrdáme těma úředníkama, který tam jeděj, a jak je celá ta záležitost marná, protože vostatní lidi jsou prokazatelně ještě větší kolaboranti a dělaj ještě větší prd. Ta písnička je vlastně vo takovým tom bůčkovatění společnosti včetně nás. Písnička – vize, tehdy ještě intelektuálové měli hodně navrch a ten pocit promaštěnosti nebyl prokazatelnej. Já bohužel mám – důsledek mýho proletářskýho mesianismu – vyhraněnou citlivost i ambici uhodnout, co bude. Neumím udělat dokonalou písničku vo jevu, kterej už existuje, ale umím uhodnout, co teprve hrozí.

Jsou lidi, který prostě k tý písničce potřebujou prožít konkrétní příběh, aby ho pak nějakým způsobem zpracovali, jiní mají atmosféru, někdo skládá od stolů na zakázku.

Potřebuju kopanec, libovolnej, první tři písničky jsem dělal na hoře nad mořským břehem v Nesebaru. Chtěl jsem Chtít chytit vítr. Bylo sluníčko, plavky, pohoda a vznikla III. perníková válka. Kopanec byl, že na úplně nevobydleným kopci, kterej jsem dobyl, ležely úhledně srovnané vršky od německýho piva. Jsou všude a dycky jsou tam dřív než my, možná, že tenhle zkrat je ten spouštěcí mechanismus. Písničky, které děláš jenom ze sloganu nebo nějakého obecného pocitu, že se dělaj hůř, je to na nich vidět, že to je písnička z konceptu a ne z duše. U všech písniček, který se ujaly, je nějakej fyzickej zážitek schovanej.

Třešňák dělal písničky, kde vlastně byl reálný zážitek propasírování tím jeho skácelovským prismatem. Byly tam odposlechnuté věty, jak to bylo ve skutečnosti.

S Vlastou máme takovou neutuchající duchovní družbu. Nemusím ho roky vidět, ale potřebuju pocit, že mě třeba jednou někdy uslyší.

Vzpomněl jsem si, jak jednou, když jsi hrál Astrologa, tak jsi říkal, že jsi zkoušel dělat tyhlety „proletářský“ záležitosti a že vlastně už to všechno naspal Třešňák.

Opačně, já napřed udělal Bití rublem. Vlasta dělal mystické písně. Já vždycky věc nakousnu a vozkouším. Lidovky jsem dělal v Paříži jenom proto, že tam chtěli mít něco typicky českého. Tušil jsem, že se objeví x jinejch lidí, který budou zkoušet revival, řek jsem si ano, a až bude nejhůř, budu dělat lidovky – v životě jsem se už k nim nevrátil. Ostatní to, co já jsem začal, pak dotáhnou dála a dělaj to líp. My jsme si s Vlastou ukazovali literární pokusy – já měl takovej protoromán zakuklenej do symboliky, tam jsem se schoval nejlíp, jak jsem uměl a Vlasta říkal, jak můžeš takhle votevřeně psát vo sobě, to já bych nikdy nesved. Hranice soukromého prožitku a pocitu jsou strašně pohyblivé.

Ta hranice, kdy to přestává být jenom ta osobní zpověď tomu druhými, kterej to poslouchá a nic mu do toho nemusí bejt, když se ta hranice posune do obecnýho sdělení, to je třeba případ U konce s dechem.

Když jsem se vracel z nepodařeného koncertu a zaslech vedle sebe dva lidí, který si vo mně povídali... zkus to nezhudebnit! Ona mě hájila, on říkal „Už taky hraje z podstaty!“. Přirozeně měl pravdu. Nemám dnes model člověka, pro kterýho tu písničku dělám, takže to teď střílím obecně do tmy. A je to sakra znát.

Zajímavý je, jak se při tom uděje taková v tomhle případě vyloženě hitová melodie.

Podvědomě tuším, že by šlo udělat lehkej folkrockovej doprovod a že bych se zase dostal na obláčku lehčího žánru víc mezi lidi. Problém je ten, když seš dostatečně tvůrčí, že se nerad vrací, je to jako s vydáváním archivních desek. Nové písničky jsou horší, takže zkusíš vydat ty staré, ale těch dvacet ztracených let už nedoběhneš.

Zaprvé: Simon s Garfunkelem taky nebyli toho, když jim do Sounds of Silence přitočil bicí a baskytaru, a tak se to vlastně stalo hitem...

Jakmile přeženeš nezávislost, nemáš producenta ani nikoho, kdo ti šlape na paty a probírá břidlici, která spadává pod stůl, dostaneš se do šílenejch kleští. Musíš sám sobě všechny ty profese nahradit a člověk si rád povolí, co vytýká jinejm.

Zadruhé: kdybys nemusel dělat takovouhle inventuru a nahrával a vydával písničky normálně v průběhu času, jak vznikaly, tak otázka zní: myslíš si, že by ty písně vlastně vypadaly jinak?

Asi že jo. Vstoupíš do klanu lidí, závislejch na tom, co ty kdy do kterýho termínu vodevzdáš, a jedeš. Producent tě upozorní na hráče, který by ti mohli s nahrávkou pomoct. Vymejšlím ty písničky v soliteru pokoje a na vystoupení hraju už úplně jinak,přidám slovo, přestanu dupat, ta písnička už zní jako šanson. Každej folkař je nenasycenej rocker – devět z deseti, zbytek jsou kabaretiéři, který na to jdou přes divadelní stylizaci nebo bezručovskou polohu státního barda. Ale nakonec i bardi typu Nohavici ovládnou dav – tím , že ho rozhejbaj jako Ein Kessel Buntes. Přišmrncneš kytaru, aby se rytmus zadíral pod kůži, a jseš rocker bez kapely. Já hrál celej život nerytmicky, to je velká iluze, že jsem technicky vyspělej hráč, překypuju jak hrnec, kterej neustále přetejká. Nedospěl jsem ještě do stadia naleštěnýho papiňáku, zde kterýho kontrolovaně ucmrndává přetlak. Ale čtvrt století na tom pracuju.

* * *

Všude kolem jsou zakletá témata. Nakousnu je s tím, že je někdy dodělám. A zase to vodsunu a zase vemu další téma, to je jeden z největších paradoxů mého života: v okamžiku, kdy jsem fyzicky ohroženej, určenej k likvidaci jako staroch, mne napadá straně moc témat, kterejch jsem se ani nedotkl nebo který se teprve stanou tématy našich životů. Já je zachytávám v letu, píšu si písničkářskej deník, protože tahle divná doba se nebude opakovat. Ale není to tvorba ve smyslu předžvejkej si to v klidu doma, neobtěžuj zbytečnostma a řekni výsledek. Já ti přečtu text jako básničku, jmenuje se Andy tu byl. Někdo napsal na zeď 'Andy tu byl', pátrám proč, proč si nevymyslí někoho, kdo žije, nebo proč to není Čech, proč to není Havel nebo já, a je to hrozné. Písnička to není, ale je to téma. Vytáhnout z toho slovního salátu písničku – to chce klidné odpoledne, a ty dvě tři písničky se z toho vyloupnou. Když mám ale klidné odpoledne, tak mne napadnou dvě tři další slátaniny. Variace na něco, co už jsem udělal, parodie na sebe sama.Přesto to zpívám, jak to leží a běží, s umíněností věčného školáka.

To je možná daný tím, že nejseš zklidněnej, já to vidím jednak na sobě a jednak na spoustě lidí okolo, třeba, že ten 'klid', kterej tady byl, taková ta nuda v Čechách, jak se říkalo tě nutily ponořit se do sebe, což je předpoklad tvorby.

Nuda v Čechách... teď je šílená nuda, potkáš muzikanta, pátá věta je o penězích nebo o prodeji. Pátá moje věta je, jestli nechceš moji knihu nebo moje cédéčko. Zploštění života je hmatatelné, můžeš zahučet do nějakého mimosvěta a odtamtud to voprskávat nebo se do toho položit, prožít si svůj malej kapitalismus tady a teď, najít nějakou cestu.

Dobrodiní podnikání je, že si uvědomíš, jakou máš tržní hodnotu. Můžu si soukromě myslet, že jsem písničku dotáh coby laboratorní jev eště vo generaci dál než Dylan, pakliže v tom ale nepřesvědčím aspoň jednoho člověka na Zemi, tak je to směšné.

Písničku coby laboratorní jev?

Zmáhání odporu, kterej tvorba klade. Kdyby byla hitparáda ztracenců, jsem někde hodně na vrcholu. Šponuju meze písničky jako nějakou zpuchřelou gumu až za hranice, kde už kšanda praskne a spadnou ti gatě. Snažím se dobrat, kam se s písničkou člověk může vodvážit, je to takovej výlet na katamaránu. Ignoruješ vlny a pokoušíš se jet svoji trasu. Na jedné straně je to dobrodružství poznání, na druhé pustá onanie a exhibice. Vo tom to teďko je. Je-li nějaká písnička potenciální hit, někdo si jí všimne, ukradne ji nebo si ji vypůjčí a dokáže to. Mě nikdo nezpívá, bohužel.

Já si myslím, že to, jak mluvíš o těch ztracencích, o hitparádě ztracenců, tak že to tak až úplně není, že tady akorát je zatím nevyužitej okamžik.

Ztrácím energii. Pohyboval jsem se 20 let po malejch klubech. Nebyl tu finanční trh, ale určité očekávání, písničky se stávaly obecným majetkem. Bez komerčních důsledků. Možná mám x lepších písniček, ale proč lidi sprdávat za to, že si jich nevšimli? Já měl vždycky problém nějakou písničku hrát častějš. Astrologa hraju pokaždé jinak, je to dobrá meditační kostra, ale nikdy jsem neměl Dylanovskou tendenci dokázat: ano i teďko po 20 letech jsem to já a já. Jakmile si dáš cíl a neutrhneš to, seš vyřízenej. Oddalování odpovědnosti je to, spolehání na posluchače dobroděje, kterej přijde a dodělá si to v hlavě. Hroznej zlozvyk českej.

Znáš Dylana dobře?

Je nebezpečné znát svůj vzor příliš dokonale. Je obrovskej básník, W. H. Auden, Blake, plus ještě Masters, civilistní básníci, kus Yeatse, básnické střevo – to je všechno nasáknul podvědomě. Rytmicky funguje dokonale zvládá umění poloverše. Hovorový verš – moderní podoba blankversu – je součástí denní angličtiny. My o pouliční poetiku teprve bojujeme.

A když mluvíš o tom básnickým vkladu u Dylana, můžeš to nějak vztáhnout na sebe, s tím co jsi měl tady k dispozici?

Já jsem napojenej na Horovu tradici, stylizovanej jazyk, přístupnej civilistní, a přitom mu zůstává ohon vznešenosti. Nedosahuju k Ortenovi, ten je do sebe zavinutý a uzavřený, inspirovanější. Tam loví Olda Janota. Nejsem jako Mišík dotčenej českejma bítníkama, institucionalizovaným undergroundem.

Je nějaké zvláštní místo, tady v Čechách, nebo na Slovensku kde bys cítil nějakou zvláštní inspiraci, sílu...?

Bezpečně funguje genius loci. Ve Velké, kde žije neučitelská autentická tradice zpěvu, mě nenapadá absolutně nic. Existujou čené díry, ve kterých se individualita ztrácí. Ale Veselí nad Moravou, kousek od Velké... geopatogenní zóna, ve které se nedaří. Skvěle se hraje v Košicích, Bratislavě, ocitáš se v jiné kultuře, je to takovej strastiplnej rituál, než se tam dostaneš. Od něčeho se očistíš, řecky tragicky. Za hranicemi lidí cítí nezaviněnou vinu, že bydlej tak daleko a že se k nim musíš doharcovat a dokodrcat. Vyzařuje vzájemná úcta, ostych, očekávání, andělský křídlo legendy, brnkneš a ve vzduchu mezi tebou a publikem můžeš v té chvíli postavit katedrálu.

Kdysi to fungovalo a třeba zase jednou bude, že koncert neznamenal jenom ty 2 hodiny, ale že to bylo třeba týden těšení předtím a tejden vyprávění potom.

Doufejme. Jezdil jsem deset let vlakem. Čekárny a vlaky jsou porodnice písniček, osudy lidí zkejsnou v těch zaplivanejch prostorách. V nějaké vesničce, kde už asi v životě nebudu hrát, měli sochu prasete, plemenářského matadora, s neskutečným pérem, všude jinde Gottwaldi, a tady socha že by Mojžíše trefil šlak. Propad do prvobytně pospolné společnosti. Ve vlaku jsem koukal na vlasáče a přemejšlel, kterej z nich je fízl a kterej divák. Pak se to promísilo v agitačním středisku, za mnou fotky prasat a hvězdy a rudé látky. Byl to většinou konec místní buňky folkařské nebo undergroundní, výslech jsem nářky na místní kurvy a šli jsme zase celá ta parta na nádraží. Lišil jsem se tím, že jsem nesl v ruce kytaru. To byly počátky skutečnýho dělnického hnutí v Čechách, Zápotockého román.

Magor tomu říkával chození na horu.

Chození na horu je povznášející archetyp, naopak úžasné ponížení intelektuála, kterej hraje v agitačním středisku. Každé ponížení současně povyšuje, princip popsanej z vězení, Solženicinem – dojdeš sebeponížením za určitou hranici, za kterou číhá vnitřní svoboda.

Takové ty improvizované koncerty, kdy jsi hrál s kdekým, s Viklickým, Křivánkovou, Marsas, Martinem Kratochvílem, Stivínem... na ně navazuje ten čtvrtý kompakt, který do téhle řady patří nebo nepatří?

Cestou k... je místopis pocitovej: když hrajeme s Mariánem v Praze, je to jinačí než v Bratislavě. Tak jsem si řek, že to jednou vyzkouším, jak by vypadala moje muzika v rukou jinejch lidí. Pod značkou ARTeM to vydalo LOGO-Ultraphon. Se mnou hrál prvně Olin Nejezchleba, v nevytopené bzenecké konírně, šílenej mráz, svařák pro všechny se vařil v prádelním hrnci, to v životě neuvidíš, já pokračoval na Chopok, takže jsem si navlík oteplovačky, v takovým šíleným kosmonautickým úboru mi čouhaly jenom prsty, a jelo to...

Neměl si chuť z těhle lidí si vybrat nějakýho stálýho partnera?

No jo, ale to je vo strach, muselo by se zkoušet a mít kde, ta dvojice nebo x-tice se musí umět uživit, a to podvědomě sedá na vrub zpěváka. Teď jsem si zahrál s Naimou, přijel jsem omylem o tejden dřív do Liberce, kde hráli. Tak jsem si bezvadně zascatoval, zajamoval, zaflétnoval a jel domů. Bigbít je hra v továrně se všema průvodníma zjevama, celá ta záležitost je robustnější, hlučnější, špinavější, náročnější, a já v továrně nikdy pracovat nechtěl. Spíš mě to táhne do studia. Američtí hráči jsou schopný zahrát kdykoliv s kýmkoli cokoli, a i když dokumenty vo tom, jak zkouší Sting na velký turné ukazujou, že taky tvrdě trénujou, soustředění je ale na zámku na Loiře. Když nelítáš odmalička mezi studiem, producentem, mejdanem a hotelem, nezískáš strojovou paměť a morálku a řád, kdy umíš perfektně naznačit vodvaz a současně šetříš energií na příští večer. Pro folkáče zvedat břímě bigbítu, to je vo prsty.

Improvizujeme s Marianem, z neznámejch důvodů začnu zpívat kabaretní popěvek v němčině, přejdu do trashmetalovýho šílení, pak zkusím operetu, operu a to všechno trvá dvě minuty. Je to smršť, ve které se přetaví touha bejt virtuózně nad věcí, ale cejtím obrovskej krunýř, ty kadluby jsou dopředu připravené. Unikáš z jedné pasti do druhé, takže jakápak svoboda inspirace, novost.

Kromě toho všeho ti poskytují prostor pro takové mimohudební komediantství, verbální humor, připomenu tvé imitace Collinse, indických hudebníků, takové alternativní estrády...

Nevybouřené herectví, snaha bejt šašek, nebejt neustále za sebe, mě to baví. Valnou většinu života nejsem pronikavej, trpící myslitel, co vykukuje, když dělám písničky. Snažím se bejt chvilku normální, strašně rád hodím všechny problémy za hlavu, drbám nebo sem zlomyslnej. Buď o svejch vadách a sklonech uděláš písničku, nebo je zamlčíš jako nedůstojné nebo nepěkné k reprodukci. Dělám to, když jsem v koncích, když je mrtvolná nálada – improvizuju písničky na tři slova z publika. Samotnej princip, že zmáčkneš nějakej knoflík, bejvá většinou dostatečnou brzdou, posvátné třeštění, které bylo u zrodu eleusinskejch mysterií, jak to popisujou vědci. Třeštění nad posvátným potokem. Kdy z tebe promlouvá kolektivní nevědomí, jiný já, to je odvrácená strana celoživotního sólování.

Máš nápad jak prodávat muziku, kterou děláš?

Vlastní firma dává za cenu práce a rizika prodělku pocit nezávislosti. Ta je dnes iluzorní, Paradoxně závisím krutě na všech, kteří mě kdysi poslouchali, na neplatičích, na své neschopnosti. Rozjel jsem ARTeM a hledám někoho, kdo by jej koupil a zvelebil. Kdo chce prodat okrajové žánry, musí mít kolem sebe okruh zájemců, a pro ně v krámku vybudovat malej oltářík, niku, kde najdou bez prohrabování oslnivou nabídkou konkurence to svý. U stropu poutač a pod ním někde v roku od každého titulu kousek. Dá to práci – doobjednávat, ale dokud se mejch tisíc titulů objevuje jenom v dobrejch obchodech, nemám šanci přežít. Obchodníci bez daně nakupují u mně levnějc, zásilkovku mi dělá Josef Pecha, Pod dálnicí 2, Praha 4. R+P by moh zavést rubriku obchodů, které nabízejí kompletně okrajové žánry české produkce. Obyčejný obchodník to zkusí, a když věc neprodá, schová ji jako hadí vejce, a lidi nekoupí, co nevidí. Navyknou si jezdit do specializovaných obchodů, ty sice prosperují, protože se tam dveře netrhnou, ale pro přežití malých společností to nestačí. Stojím a padám s pocitem, že se lidem nevnucuju. Deset neplatičů mě ohrozí, jedenáctý položí. To se pak všichni sejdeme na párty Monitoru.

A taky jsem se tam sešli. Nohavica křtil a Vladimír mě měl za zločince, že rozhovor pořád leží ladem. Nebylo omluvy. Snad jen to, že jsem cítil, že kromě Merty by to mělo být taky trochu o mně, protože on pro mě to čtvrtstoletí znamenala 'víc než jen hlas'. A to, jak každý ví, je nejtěžší.

Vojtěch Lindaur
Rock a pop, 1993, 4, č. 22, s. 18–19

Andy tu byl

Kdo z týhle doby udělá životní styl
po předměstských pivnicích se zase šíří
fámy záští a nápisy na zdech věští Andy tu byl
náš pohled na svět nikdo nevnutí měšťákovi
nikdo jej nikdy nezpeněžil
čekám úzkostně na telefon
jestli mě zařadí mezi 100 géniů elity národa
nikdo mi nezavolá
tak si sám ve své hlavě točím videoklip
Sbohem Andy, bez tebe bude líp!
Čekám na volbu prezidenta jako na smilování
jako čekávaj děti na jesličky s oslíky
nikdo se mě nezeptá
na můj tip
tak si sám kladu otázku
kdo, když ne on, kdo to umí líp?
??? a Ježek se mne jízlivě ptá
nekecej, že nechceš bejt prezident
připouštím, že bych se taky obětoval
před prázdným sálem se nevyslovil přesně,
dopouštíš se stále stejných chyb.
/To tam nemá co dělat ten prezident,
ale když tam je, zkus sám sebe cenzurovat
/
Praha magická čeká na svého mága,
který vysloví za nás, o co tu teď běží
čeká se na mesiáše, veřejná soutěž magistrátu
o konstruktivní politický vtip,
soutěž kdo vysloví její magii
než obchodníci s butiky
pod kostelní věží (nevím co)
Golem je chráněná obchodní značka
rukavic a soudní spor se vede o jeho šém.
A komunální volby hrozí vpádem domovnic
z nadvlády všech proti všem.
Čekám, kdo mi napíše, že jsem už všechno
napsal, nikdo to neudělá líp.
Andy se vytratil.
Jsem nejlepší ze všech v oboru,
kterej nikdo nedělá, ale je nás tu nejmíň 10 milionů jako já.