OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Nevyžádaná cestovní zpráva

 

V roce 1968, tolik poznamenaném nešetrnostmi studentských bouří, došlo uprostřed města Vídně chvalně známého svou umírněností k setkání posluchačů architektonických škol. Jakýsi přípravný výbor se narychlo probral posledními čísly architektonických časopisů, a patrně z neschopnosti vybrat z množství problémů trápících lidstvo jeden, ve kterém by se soustřeďovaly ostatní, došlo nakonec k typicky středoevropskému způsobu řešení: téma ENVIRONMENTAL FICTION s možnostmi překladu jako architektura, prostředí a výmysl, fantazie, prostředí a fikce, představa o prostředí, prostředí jako představa, neskutečné prostředí, nerealizovatelné prostředí, výmysl o prostředí - to byly možnosti jediného nabídnutého sjednocujícího prvku. Základní motivace tohoto vykročení do neohraničenosti spočívá patrně ve všeobecné nespokojenosti s dosavadními svazujícími (odvozeno od Svazu…) sjezdy slavnostně oděných jedlíků. Potřeba teoretická možnosti začít práci s lidským prostředím nezávisle na dosavadních vazbách, konvencích a normách, od čistého listu papíru a osobní zkušenosti, odpovídá mnohem lépe povaze studentských hnutí a psychologii lidí, kteří přijedou na několik dnů do jednotného prostředí s protikladnými náboji lidských a sociálních podmínek.

Ale opojení vlastní mocí, silou a absolutní svobodou akce, které hýbalo dlažbou většiny univerzitních měst, bylo ještě příliš citelně znát. Mladí ani staří lidé většinou nenaleznou dostatek sebekázně a ochoty k jednoznačnému výkladu vágních termínů, kterými si aparáty usnadňují vytyčovací práci mezinárodních setkání, vedoucích k právu vybrat zápisné. Většina lidí přijela ukázat výsledky své dosavadní práce strnule anebo vůbec ne naroubované na vypsaná téma.

Přijeli jsme o pouhý půlden za úředním zahájením a zahlédli již kongres rozbitý do několika skupin, které jednaly téměř nezávisle na připraveném programu historických exkurzí, diskusí, návštěv ateliérů a happeningových akcí pivního charakteru. Nejvyhraněnější skupinu vytvořili Švédové, kteří na kongres přijeli se zjevnou snahou ignorovat žádaný program s výchozím tvrzením o nezbytnosti ZMĚNY SPOLEČNOSTI, které teprve potom může architekt sloužit bez výčitek svědomí. Jejich fanatický odpor k početně menší a stále slábnoucí skupině ostatních lidí, kteří zastávali stejný názor, ale považovali jej za nerealizovatelný vlastními silami na daném fóru, byl pochopitelný. Způsob, jakým se stockholmská skupina "A 1000" připravila obhájit svá stanoviska, vzbuzoval dojem poctivé touhy a snahy. Vycházel z viditelných rozporů země, která patrně nejúčinněji reagovala na nové teorie státního kapitalismu. Švédské podpůrné organizace, půjčky, společnosti pro vyrovnání sociálních rozdílů mezi naším a jižním světem, představují v očích pokrokové veřejnosti poměrně nezištnou humánní starost, která bývá vyspělým národům s mravní úrovní vlastní. Švédští studenti však dokázali dohlédnout i na rub sociální politiky své země, který skrýval v podstatě sobeckou snahu o udržení vlastního vysokého standardu bez nepříjemných otřesů svědomí. Skupina došla rozborem politicko-ekonomické situace a statistik k přesvědčivému obrazu úlohy Spojených států ve světě tzv. reálných vztahů, pro jejichž udržení nehodlá nikdo ze skupiny hnout prstem. K vypracování názorných panelů byly použity jedině údaje z amerických pramenů. Skupina téměř bez jakékoliv podpory provádí za osobních hmotných obětí výzkumy osídlení pro rozvojové země. Jsou vypracovány v několika odstupňovaných variantách, které vystihují všechny představitelné možnosti vývoje od převzetí většiny místních zvyků až po radikální asimilaci. Místním správám je potom dána možnost výběru varianty, která je nejlépe proveditelná. Význam takové práce je především v tom, že vylučuje povrchní přejímání vnějších znaků "vyspělých společností", ke kterému obvykle dochází v projektech vypracovávaných domorodými architekty. Silný důraz klade skupina na udržení společných znaků a pospolitosti kmenového života obytného území.

Byla realizována jedna vesnice v Etiopii, druhá se připravuje. Práce probíhá v  týmu, první fáze je vždy tvůrčí a komplexní pro všechny, ve druhé se vybere optimální směr řešení, rozdělí úkoly, přizvou se konzultanti. Věkový průměr 23 let odpovídal sympatickému elánu tohoto mužstva, které zatím nenašlo konstruktivní způsob práce ve vlastní zemi, odsouzené patrně k vyhynutí.

O charakteru nesnášenlivosti, která byla dobře míněna, ale zabíhala až příliš do žánru nejapných grotesek, svědčí třeba způsob, jakým skupina "A 1000" přijala práci svých švédských kolegů - žáků profesora Torwalda Akesona. Po pravdě řečeno nešlo vůbec o přijetí, ale o důrazné odmítnutí jakéhokoliv dialogu. Dostatečným důvodem bylo už to, že tato skupina předvedla výsledky týmové práce na výchovném útulku pro mladistvé narkomany: to mělo sloužit jako typický příklad neodpovědného prodlužování současného nezdravého stavu společnosti. Když byla skupina dotazována na postup, jaký by bylo záhodno zvolit, nadešel bohužel čas oběda a ateliér se svorně vyprázdnil. Inu jako doma. Za zmínku ovšem stojí způsob, jakým byl týmový projekt zpracován. I když odhlédneme od netypičnosti námětu, neubráníme se dojmu, že patrně takto se bez hysterických výkřiků vychovává ono sledované architektonické myšlení. Patrně pod silným vlivem svého mladého profesora, který učil šest let na Kubě, žáci sami hledají ve společnosti problémy a nedostatky a snaží se jim čelit volbou vhodného prostředí a vztahů. Důraz se klade na poznání pozadí vlastní práce a  na bytelnost konceptu. Ne závislost architekta na Mafii kapitálu a všem vládnoucí pochopitelné = peněžní ideologii, ale svoboda úsudku, volby, a právo na diferenciaci uvnitř společnosti; základní postup je důkladně racionální a  věnuje se mu celý jeden semestr.

Žáci si vyberou problém, doložený doklady a dostupnými informacemi, pokud byl problém již jednou zpracováván, také rozbor hotových prací. Rozdělí si navzájem odbornou literaturu, kterou pročtou všichni (většinou společně v  ateliéru, ve kterém mají opravdu ideální prostředí: vzájemný kontakt, prostor, knihy, hudbu, projektor a koberec, který jim koupil jejich profesor).

Speciální literaturu a odkazy přečtené jednotlivci poznávají ostatní v podobě kompilátů, vypracovávaných písemně, ale také na průhledových štítcích, což umožňuje pozdější rychlou orientaci v přečtené literatuře. Potom přichází návštěva stávajících zařízení, rozhovory s lékaři a adepty.

Další body postupu:

1. Sociologický rozbor prostředí, ve kterém se adepti nacházeli, a podíl jeho vlivu na vytvoření návyku na jednotlivé drogy. Stupeň návyku (psychologický, fyziologický atd.).

2. Samostatná tvůrčí práce každého člena týmu (na úrovni naší typologie).

3. Společně vyhodnocení návrhů, posouzení chyb a předností. Výběr nejuniverzálnějšího návrhu, na kterém se dělají pracovní funkční modely. Na těch se zkouší např. požadavky adeptů na velikost, vybavení a zařízení osobního prostoru. Způsob, jakým jejich deformované vědomí vnímá a využívá denní zkušenost, je sledován kineticky automatickou kamerou každých 10 vteřin v modelovně školy 1:1.

4. Tato příprava končí závěrem semestru kolektivní zprávou, doplňující již zmíněné podklady. Ve druhém semestru každý samostatně dokončil svůj námět, korigovaný společnou prací v přípravě. Komu se to zdá zdlouhavé, neuvykl patrně solidní práci.

Vůbec se dal zaznamenat všeobecný souhlas, pokud šlo o oživení a  zdramatizování současné architektovy práce. Třeba Peter Donoghue (jako žák Oxford School se příliš nemohl míchat mezi jednající Evropany) předvedl film o  změnách barev a osvětlení uvnitř modelu svého kostela se zavěšenou střechou. Film to byl dobrý, zato kostel popíral jakýkoliv zájem o prostor a hmoty.

Pro dotvoření širokého názorového profilu nemohl přirozeně chybět ani představitel nelidské školy nafukovacích obydlí a igelitového novověku. Hlavní představitel byl v podstatě jediný, a to Peter Kungsmann z Hannoveru. Přebytek lidí umísťoval pod vodu, kde jim postupně narůstaly žábry namísto plic. Při výkladu divoce šilhal a všichni se ho báli. Němci jsou Němci.

Nicméně skupina sociálních spasitelů soustavně strhávala na svou stranu většinu účastníku, kteří nebyli vybaveni žádnou vlastní prací. Dostali se až na slepou kolej naivní revoluce, neschopné řešit své rozporu, do kterých se vlastni demagogií nahnali. Čeští občané mohli leckdy utrousit oběma stranám pochopitelné slovo, protože ne vlastním přičiněním prošli během času podobnými krajnostmi. Z velké části byli tak rozezleni dětskými chybami svých kolegů, že se raději uchýlili k historickému poučení památek, objížděných poloprázdnými autobusem.

Teprve za tohoto stavu udělalo rakouské vedení ostudnou chybu tím, že se přestalo vyskytovat. Písařky, které zbyly, nemohly pochopitelně odpovídat za nepřítomnost jakékoliv koordinační skupiny, která by podnětné neoficiální a  vysilující diskuse vedla alespoň k nejasně tušeném závěrům. Zatím jednání postupně odumíralo na pomezí vzájemného pochopení. Soustavně opomíjená slavná čínská moudrost o rolníkovi a mysliteli, kteří se sešli u jedné studny, aniž ji hledali více, nežli spadané hvězdy jeden a zapomenutou hůl druhý, byla tedy znova opomenuta. Několik jedinců si začalo uvědomovat, že z hlediska nezkreslené komunikace není podstatné, vyjde-li se od formy, tvaru, funkce a  během diskuse se přejde do měřítek vyšších celků, anebo přesně naopak. Ale bylo dostatečně pozdě na to, aby se ze setkání stalo něco jiného než bizarní pop-festival vážně míněných snah, které pronikaly formou barevných diapozitivů, v zábavné formě jéjé, nafukovacích konstrukcí obscénních tvarů a účelů, zmatených výstav v podchodu Opery, přes noc rozmnožovaných manifestů a  protimanifestů. Zkrátka zase jeden jarmark umění a počestní Vídeňáci si přišli na své. Každý z účastníků dospěl na hranici svých pořádacích schopností a byl by patrně schopen napsat jeden z těch nic neříkajících článků, ve kterých se opakují novým způsobem věci všem známé. Ale kongres vzal za své mnohem skandálnějším způsobem, čímž alespoň v mých očích prošel konečnou katarzí, po které bylo opět možné vydechnout, vyměnit si adresy, dohodnout výměny a stáže, bez rivality si znovu prohlédnout vystavené projekty. Neboť na posledním setkání pod trubkovou konstrukcí MERO prohlásil jakýsi prezident (měl brýle a  předtím ani potom jsme ho víckrát neviděli): "Kongres prokázal, že neexistuje nic, co by studenty spojovalo, není tudíž důvodu další svolávat, tudíž organizace studentů architektury se rozpadá! Tím také přestávají existovat tři vypsané ceny za nejlepší projekty, protože není, kdo by je vyplatil. Peníz takto získaný se věnuje na ročenku, ve které budou publikovány všechny práce, které to způsobily." Nám tolik známý mongolský způsob boje! Řečený prezident si upravil kravatu a odešel. Když se nikdo nehlásil o slovo, vzali jsme s  Pilgrimem Drobným flétnu a zahráli kus nizozemské polyfonie. Potom bylo ticho…

In: Měnit svět. Günther Geuerstein. Vizionářská architektura v Rakousku 60. a  70. let s českým apendixem Petra Vaďury, Vladimíra Merty a Františka Sedláčka. Praha: Galerie J. Fragnera 1999: 44–47

---