OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Jít, či nejít na Havla
aneb Paní, nevíte, kde se tu dnes pečou dějiny?

 

Když jsme coby děcka chodívali s rodiči kolem Stalinova pomníku, rozhlédli se obezřetně a pak nám přikázali koukat stranou. Uhýbání, odvrácený pohled, podezíravost vůči moci nám už zůstaly jako znamení doby, formující malou dušičku drcenou idolem v nadživotní velikosti. V jiné rodině zatím dorůstal chlapec, věčné dítě uvyklé luxusu odbojné úvahy a rozkoši otevřené debaty. Málokdo znal jeho tvář. V malicherné době představoval mýtus odporu, cosi jako neotesaný kámen, odolávající proměnám povětří. Doba byla velká, ale její národ malý.

Párkrát jsme se nutně museli setkat. Jednou přišel na koncert, jednou já na setkání na Hrádečku. Nahrál jsem mu ojedinělou hru, při které se zasměje i pivovarský kůň - Audience končila překvapivě pesimisticky. Jako by se autor pokusil převzít alespoň na chvíli slovo a myšlení těch dole. Teď začíná znovu - Odcházení se bez těch dole zase obejde.

* * *

Tvrdý kámen, odstranitelný jen dynamitem, nahrazují poddajná média. Jejich matérií je rychlé komíhání významů - ano i ne současně. Digitální pomníky vyjdou levněji, nemusí se bourat, stačí zmáčknout tlačítko Delete. Kdykoliv je zase můžete Restartem postavit. Obrazová historie už není spolehlivá. Dá se do ní vpašovat cokoliv, od atomového hřibu po nařčení z vlastizrady. Fenomén VH přesáhl množství kombinací nepřeberného počtu různorodých záběrů, pořízených během jedenácti let za neopakovatelných podmínek. Doba se zmenšila, hrdinové postupně rostli až do závratných výšin světových symbolů. Ne už jen umělec, ale vizionář uchvacující představitele velmocí, dnes servíruje sama sebe. Na obyčejném talíři, bez ochucování, sem tam i bez příborů. Ve stínu dohasínající slávy hrabalovské kuchařské ságy Obsluhoval jsem… Koho vlastně?

Komu fenomén VH oněch patnáct let vlastně sloužil? A kdo byl skutečným zákazníkem jeho závratné éry? Na tyto otázky odpoví spíš opravdové paměti, korigované celým týmem odborných pomocníků, historiků a znalců archivů. Ne nadarmo získal Churchill nobelovku za své literární dílo, jako by skutky byly jakousi samozřejmostí, důsledkem neodvratného osudu. Jen ve své fantazii o sobě podáváme opravdu svobodnou, subjektivně pravdivou zprávu.

Obraz moci je v rozkošném podání občana Havla matoucí - občana z ulice musí, myslím si, odpudit. Toho pobíhání, nervózního žmoulání, neurotického ubíjení času, omílání banalit, toho přesvědčování, že po moci opravdu netouží… A toho místa, věnovaného malosti jeho rivala…

Jednostrannost, umanutost a nevyváženost seberežírujícího Havla zřejmě vyloučila spoluúčast veřejnoprávní televize. Je to zahalená prostituce jména, pověsti, kariéry a osobního kouzla, výprodej osobnosti karnevalové Nově? Napovídá se tu konec jednoho světového fenoménu, když symbol mravní integrity je dnes chráněnou obchodní značkou? Nevím. Havlův příběh je neopakovatelný, pohádkově bizarní. Šokuje bazální dobrotou, čišící z rodinné tradice a síly osobnosti. VH nemá nástupce. Nikdo už nenapodobí jeho vnitřní svobodu.

* * *

Nezávislý pohled filmaře závisí silně na omezenosti jeho vlastního vnímání. Nezávislost končí v okamžiku realizace dokumentu jako veřejného statku, kdy jím točená matérie vstupuje do archivů historie, pokud ji přímo nespolutvoří (viz záznamy tajné policie, archivy Watergate, Usámovy proklamace). Prvotní autenticita se stává předmětem výkladu. Pokud lze uhadovat, jaká pocitová blízkost, jaké fluidum svedlo dohromady minitým Pavla Kouteckého a velký štáb VH, bylo to snad vědomí vnitřní samoty. Osamělost slušného člověka, jemuž běh dějin na chvíli propůjčí své otěže, aby vyvrátil rozšířenou představu, že dějiny přetvářejí jedince, ne naopak. Za předváděným dokumentem pozorný divák zahlédne další, podstatně kontroverznější, dosud nesestřihané varianty. Student střihové skladby by dokázal sestavit ze stejného materiálu jiný celek, s jiným vyzněním, jiným zařazením do dnešních souvislostí.

Dětinská hra na hradní kuchařku tvůrcům uvolnila ruce a samotnému hradnímu pánu nabídla roli věčného šaška. Havel vede nevyhlášenou válku sám proti sobě, zatímco mu okolí všemožně sugeruje, jak má zvnějšku vypadat. Velkou historii ochutnává a jí spíš rukama nežli z podnosu a příborem. Havlovo zacházení se svým obrazem je nezodpovědně okouzlující jako on sám.

* * *

Portréty králů a knížat českého národa visí v nedostižných výškách, chráněny neprůstřelnými skly a pípací elektronikou. Jejich majestát, přitažlivý i odpudivý zároveň, nahrazuje dnes oblíbený obor - historie všedního dne. Ta se na rozdíl od velké, monumentální historie, plné rodových posloupností, válek a dobyvatelských intrik věnuje roli každodennosti ve vývoji epoch. Místo panovníka zaujme třeba obyčejná vidlička, párátko, vana nebo hygiena. Velkou historii dnes tvoří bezejmenní, neviditelní teroristé a masy jejich oddaných poddaných.

Doba králů pominula, ne tak jejich majestát. K nemalému zděšení konzervativců se prezidentem může stát každý občan nad 40.

Havlovská linie „mužů odnikud“, národu neznámých osobností s morálním kreditem "odjinud", dochází naplnění v naprosté bezradnosti stran, kandidujících zaručeně nevolitelné osobnosti. Havlovský portrét podává nepřesvědčivou odpověď, proč se nad Hradem vznáší přízrak zatuchlého vzduchoprázdna. Jeho velikost nespočívá přímo v zobrazovaném, ale v obdivuhodném způsobu, jakým z diváka dokáže učinit spolutvůrce dokumentu, spoluautora absurdně zveličeného dramatu jednoho zdánlivě skromného, obětavého a umanutě odvážného člověka.

Divák však ví místy víc, nežli předvádí jeho premiant: pamatuje si, že přímou volbu prezidenta navrhovali jako první komunisté. Že jeho vítězství bylo výsledkem mocenského čachru v nejistých dobách, zamuchlaných do zmačkaného rudého sametu. Havel se nesvěřuje s pocity, s nimiž přijal jednomyslnou volbu, pocity znovuvyvoleného, jemuž dva opovrhovaní mouřenínové rozdělili stát…

* * *

Prezidenti to mají těžké. Každý si na ně může plivnout, alespoň na známce. Žáčkům přísně nahlížejí do písanek, ale jejich životnost je narozdíl od takových škodovek jasně omezena. Někteří prezidenti musí před celým světem odhalovat nejintimnější stránky svého života. Například zda marihuanu pouze vdechli či si i šlukli, kam si rádi odkládají odhalené doutníky. Jejich činy i zločiny jsou soustavně komentovány. Žijí prošpikováni podezíravými pohledy médií, tajných služeb a neviditelné armády poradců, stratégů, manipulátorů a řitních horolezců.

Málokterý novodobý prezident byl v okamžiku svého zvolení tak málo znám lidu jako občan VH. Už jeho jméno vyvolávalo směs posvátné hrůzy, obdivu a pocitu vlastní malosti. VH byl skutečně po celou dobu svého života velký i malý současně. A takový je i jedinečný filmový obraz, pořízený za neopakovatelných podmínek.

Spojení syrové reality (tak snadno vydávané tvůrci bez názoru za objektivitu) s mýtem je efektní, ale smrtonosné. Oběma směry zde na plátně probíhá nekončící boj autostylizace a prchlivosti, dokonale sehrané střídání rolí s pustou šmírou, komíhání etických selhání s nutkáním kárat okolí. Občan Havel je kamerou okukován spíš jako samorost nežli jako nejlépe placený sluha veřejnosti. Žádné nezávislé iniciativy, jen záblesk kultury: Plastici jako pozadí jeho věčně nepohodlného, ale neodpáratelného obleku, písničkář s připomínkou někdejší odvahy na zahradní slavnosti… a proč by se netěšící Beňačková.

Ovšem v souvislosti s Havlovým vězněním. Bez této rekvizity jako by světový dramatik ani neuměl nastartovat žádné oslovení světa. Temná struna spojení s podkorovým stimulem totality dotváří jeho imaginaci dodnes.

* * *

Nestranný pozorovatel v tak angažovaném tématu, jakým je moc a veřejná správa, neexistuje.

Naopak – můžeme se ptát: Kdo je vlastně skutečným autorem nezaujatého pohledu? Skutečným hybatelem předvedeného díla?

Tajemník Vladimír Hanzel se svou ženou Jarmilou Polákovou, produkující vznik filmu i jeho dokončování, kteří dávali filmařskému týmu tipy, upozornění, ale také zajistili, aby se do filmu nedostalo nic nestátotvorného, diplomaticky citlivého či dokonce utajeného?

Mluvčí Ladislav Špaček, častý partner jediných dialogů, kdy prezident mlčí a nechává se vychovávat jako nezbedné děcko?

Oddaný, předjímající, a přesto intimně blízký Pavel Koutecký (nomen omen režiséra, který se po vachkovsku neroztahuje obrazem, nerozmachuje se k manipulativním sběru kuriozit kolem hlavního tématu)? Ale každý ví, že role režiséra při určování pozice kamery, reakce na nepředvídatelné, střídání protipohledu, záběry charakteristických detailů, prostřihů a kuriozit končí v okamžiku, kdy zodpovědnost za střídání velikosti, rakursů, estetiky kompozice a celkového rytmu obrazu přejímá strojník. Stano Slušný (nomen omen celého týmu) se nejčastěji opíral zastaralou ruční kamerou přímo o prezidentský stůl. Namísto jeřábu či druhé kamery používal své tělo - a získal tak zároveň vhled do intimity snímaného problému. Volba drahé filmové suroviny sehrála roli přísného dramaturga a střihače, stopujícího již v zárodku jalový odpad dění. Dosáhl tak intimity, naprosto vzdálené ostatním záznamům pořizovaným v neurvalém stádním boji stativů a nervózních, poloamatérských záběrů mediálních profíků, oddělených od dění provazem a těžko skrývaným opovržením protokolu.

Laskavý a naslouchající tandem exilově nezaujatého Miroslava Janka a jeho alter ega Toničky Jankové přišel na nečekaný, havlovsky paradoxní způsob střihu. Vybrali několik epizod, naprosto nesourodých, nereprezentativních a venkoncem otravných, které Tonička důsledně vypointovala. Prostřihy z téže kamery vytvořila dojem dramatického děje. Epizody kolem zvarhánkovatělých košil, zdravotních testů, nehrajícího saxofonu, co zázračně ožije až dechem "většího erotomana", působí mile a přirozeně.

Místy nechtěná groteska získává ostrý osten tragiky, když bez jediného titulku, časového určení nebo larmoyantních symbolů zahlédneme prezidenta ve chvílích lidské bezmoci, opuštěnosti - ale také rozverné spolupráce s lékaři, držícími jeho život na tenkých nitkách technologie.

Předělem nálad se stává výmluvné, několikrát opakované memento výmluvné černi, ticha. Absence uměle dodané hudby jen dokresluje osamělost duše, vydané napospas davovému sentimentu. Stejně naléhavé ticho dokáže ale navodit atmosféru nového vzplanutí, vzepětí osudu. Mnohokrát slyšené vyznání ženě, odsouzené veřejností zprvu jen do role oddané pečovatelky a přítěže, patří k nejsilnější části Havlova příběhu. Tady film opouští umaštěnost kuchyně a vydává se na cestu ke skutečné podstatě fenoménu VH. Role nepřítomných žen zůstávají v pološeru dohadů. Sympaticky prostý obraz oddanosti Dagmar Veškrnové zůstane v paměti déle nežli nejapné vtipy o její nadvládě a nesnesitelnosti.

Herečka respektuje svého autora, hlavního hybatele filmu. Ostatní výrazné postavy tvoří rozmazanou stafáž, dotvářející přirozenou autoritu, získanou v disentu.

Kult osobnosti, uhrančivá přitažlivost fenoménu, který filosof výstižně nazval politickým kýčem, shazuje Havel vlastními prostředky: státnické projevy odříkává s obhroublou naivitou špatného herce. S mírnou únavou sledujeme jeho těkavost, nezakotvenost, snaživé pobíhání, namáhavě skrývané fyziologické potíže. Zde film hraje na onu čecháčkovskou strunu, kterou sám VH tak upřímně nenávidí.

* * *

Načasování premiéry není zcela bez politických ambicí. Pokud ještě někdo pochybuje o povaze a smyslu přímé volby prezidenta, zde má její předobraz. Ani velcí nejsou ušetřeni trapných malostí.

Film strhl dráty vysokého napětí na zem. Ještě chvíli budeme osahávat, jestli v nich zbyl ještě nějaký nebezpečný proud. Kouteckého pohled nakonec není tak důležitý pro samotného Havla jako pro zbytek společnosti.

Padla další modla. Všichni jsme tak nějak čecháčkovsky malí, ovšem také svým způsobem jedineční, okouzlující a omluvitelní. Když mohl on, se všemi výhodami, ochranami, aparáty a pravomocemi tápat, podléhat, kolaborovat a taktizovat, co teprve my, ponížení jeho majestátem? Toto poselství ale jistě nepřečtou zahraniční diváci. Kdo nezažil české reálie, bude patrně vnímat fenomén VH jako místy nudné, trucovité podupávání nožkou, jako pánskou obdobu Pyšné princezny.

Blogující závistivci, kteří už na něj pozapomněli, rozpoutali staronovou sérii výhrad a urážek. Jejich Veškrna se ovšem naprostoliší od skutečného Havla, který nestojí o portrét tesaný dláty. Staví si pohyblivý pomník, měňavý a nečitelný. Jako se po Hitlerově smrti vyrojily tisíce knih a článků od lidí, kteří byli "při tom", i Havlův životopis doplní neautorizované paměti členů jeho týmu, různě důležité průsaky, shození a denunciace.

Je to prezidentský bulvár? Hlavní postava vše řídí a vše je jí podřízeno. Nesleze z plátna. Svět okolo ní je omezený na taktické přihrávání velkému herci. Havel jako absurdní dramatik si nemůže pomoci - přitom situace, v nichž propadá či exceluje, velké nejsou. V tom je kouzlo i omezení toho filmu: Češi sa rádi dívají na velké postavy z podhledu své vlastní malichernosti. V tom je ten film zábavný. Pokud je fenomén VH něčím oslabován, je to absence široce pojatého dialogu. Sběratel čestných doktorátů mohl alespoň symbolicky některý z nich přesměrovat na mediálně polozapomenuté spoluběžce z řad disentu. Mohl…

Jistá upatlanost, setrvání v nechutnosti některých epizod - to je daň metodě snímání. Divák nemá s čím srovnávat. Snad proto byl film přijat se slušným a pozorným zájmem. Premiérové ovace a juchání nezdrženlivých jedinců se nekonaly. V multiplexu v pražském Slovanském domě v sále číslo devět, bez politiků a hvězd, převládaly zaraženost a uctivý zájem. "Není to zas taká sranda, jak slibovali." "Možná si ty vtipnější scénky schovávají pro Novu, když to celé platí." "Vašek chce bejt král i jeho šašek."

Většinu vtipů dělá Havel a sám se jim taky směje, zatímco zodpovědné okolí (někdy i publikum) trne. Pryč jsou legendární doby sekání nudlí čestnou šavlí (Vojtěch Jasný), oslavných ód celebrit (Miloš Forman), setkávání u piva a narozeninových oslav, kde se od kamarádů vybíralo vstupné jako na jarmarku.

Konstrukce fenoménu VH je výrazně postmoderní. Havel je okouzlující, roztomilý a dětsky naivní, pokud takovým být chce. Pokud se sám sobě líbí, nenajde příliš odpůrců ani mezi kritickými diváky. Havel ale dává i své sklony k narcismu a jedináčkovství okázale do služeb poznání mechanismů moci. Z celého filmu vychází očištěn a posilněn, jako oni mládenci z pece ohnivé. Jakmile jde o moc (v obou smyslech toho slova), sevře se a dokáže jít tvrdě za svým cílem. Miluje naoko otevřené diskuse, jež ovšem bere jen jako potvrzení svého neomylného stanoviska, které si již dávno vštípil jako jedinou správnou volbu. Racionální kalkul, skrytý za líbivou image klukovství, prosakuje celou jeho kariérou.

Nevidím ve filmu, co v něm není? Ano, přiznávám… taky jsem hned po první volbě nabídl své služby režiséra. Taky jsem chtěl popoběhnout alespoň kousek své cesty za ujíždějícím vládním vozem. "Je to předčasné" - zněl tehdy ortel.

Ale snad právě proto můžu také dopovědět: Havel zůstane velkým šéfkuchařem. Kdyby každý egomaniak dokázal nabídnout svou houževnatost státní kuchyni jako on… to bychom měli u Michaelina hvězdiček. Ale vysoká kulinárie má také svá nepsaná pravidla: v nejlepších podnicích vás do kuchyně nepustí. Můžete jen občas zahlédnout, jak se za velkým šéfem všechno potí, otírá, doslazuje a kamufluje.

* * *

Velcí protihráči, ale i ti, kteří Havla nasměrovali k první absurditě jeho kariéry - jednohlasé volbě a přísaze na socialistickou republiku - chybějí. Ostatní tvoří rozmazanou němou stafáž, věčně předkloněnou v povinné úctě před klukovstvím, které si může dovolit jen jeden z celé té hradní party. Fungování prezidentské superskupiny se zase tolik neliší od organizace megašou krále popu či Spice Girls. Osobnosti vyrůstající v Havlově stínu blednou, jako by neměly svůj příběh.

Havel je zkrátka příliš dobrý herec i režisér - a má okouzlující úsměv, se špetkou oné malé české jízlivosti, kterou sám tak nesnáší. Lidová veselice po premiéře byla přesně v intencích filmu: byli tam všichni a nikdo.

* * *

Havel si nevytvořil protihráče, natožpak spoluhráče. Nepostavil své následovníky do připravené pozice. Proběhl se dějinami po stezkách, které před ním nikdo nevytyčil. Film je zaznamenává formou zábavné mapky, kterou si každý ledabyle uloží po svém do vlastní paměti.

Havel si užívá vize vlastního Odcházení, předčítá zalíbeně ze své nové hry stejného názvu i poslání. Je nezaměnitelný, nevychovatelný, trapný i vrcholně zábavný. Je svůj. Jeho nekonečný medailon je dobrý natolik, nakolik budeme jeho dobrými, vnímavě kritickými diváky. Nejít "na Havla" dnes znamená odvrátit tvář od sebe sama, nechtít se dozvědět, kdo jsme byli a co jsme vlastně během jeho závratně vrtošivé kariéry sami stihli, zvrtali, připálili nebo nedovařili.

V době domácího videa si může podobný sebeportrét obstarat každý. Málokdo jej ale nabídne platící veřejnosti. Ve stejném multikině vedle sebe běží podobný pokus zahltit veřejnost obrazem sebe sama, zalehnout trapnost skutečnosti jejím povýšením na artefakt. Jan Saudek paradoxně překvapuje stejnými zbraněmi jako jeho prezident. Vyměňuje slabosti za sílu, zápory za klady, ale také naopak.

Ti dva se potkávají až ve své virtuální ne-podobě. Jak symbolické pro autora, který se jen jednou dokázal převtělit v toho, komu sloužil svou vládou. Tomu divákovi v kinosále, který si s drtivou úzkostí mele to své: "Vám je hej. Vy to tady vokouknete, prdnete to svý utrpení do nějaký tý svý hry… Ale co já?! Tady dole! Kdo o mně ví? Kdo o mně něco natočí?"

Svět bude tento film nepochybně považovat za obraz jedinečného pokusu obrátit moc mocných naruby. U nás, obávám se, nahradí levnou masovou psychoterapii: sebeprojekcí, přemítáním o neopakovatelném osudu prvního svobodného člověka, vnitřním svárem mezi horším a lepším já v nás. Kdyby film potřeboval úderný plakát, byl by na něm Havel ukazující nesmlouvavě do našich řad: Já byl čtyřikrát prezidentem! Cos za tu dobu udělal ty?!

Miroslav Janek, skromně skrytý za prchavou krásu Neviděného, zde našel pokračování příběhu nás neviditelných. Pokud v Občanovi Havlovi nenajdete alespoň kousek sebe, zůstanete ve vesmíru sami. Havel dnes může napsat a říkat cokoliv. Jeho lid si ale stejně nejspíš bude pořád opakovat několik vět z Audience, která končí: Je to všechno na hovno.

Vladimír Merta
Salon, Příloha Práva, 2008, č. 556, 7. února 2008, s. 1–3

---