OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Na přeskáčku o folklóru

 

Situace: Bluesman se o půl třetí ráno zalomí v pase, švihne rukou k uchu, strašidelně se zakymácí, a trhaně přerývaně zazpívá v podivném sledu napůl srozumitelných, napůl tajemně magických slov o kvintu výš, než zní nejvypjatější rozsah. Když je hodně drzý, ještě se k tomu doprovodí na housle.

Reakce: Někdo se směje, přeintelektualizovaní estéti křičí o zradě, sociologové o dani módě, radikálové o propadnutí estetice establišmentu, psychologové o úniku ze sebe do primitivismu, znalci a náhodně přítomní rodáci z dotčené oblasti o znesvěcen. Jenom dotyční muzikanti a zpěváci, od kterých takřečený bluesman pochytil střípek písně, mlčí. Nikdy se o tom totiž nedoví.

Celý jev bych nazval inženýrským folklórem. V tom spojení je záměrně neslučitelnost, smyslná nesmyslnost. Ale současné přiznání vlastní nedostatečnosti, řádové odmocnění toho, kdo o folkloru chce psát nebo mluvit, a věci samé.

Vnímání folkloru (a už jsem u prvního problému: musíme o věci mluvit zeširoka, a ještě jsem ji nedefinovali. Na rozdíl od vědeckých pojednání, kde se automaticky pokračuje… „Definice je uvedena na další straně…“ slibuji, že se o to nepokusím. Snad jen hlupáci věří, že pojmenováním svého zmatku v hlavě se ho zbaví). Tedy vnímání folklóru je jev individuální, jako vnímání hudby vůbec. Zážitek z tohoto vnímání je ještě nesdělitelnější a nezobecnitelný. Folklór zasahuje taková mozková centra, o kterých vědomí většinou neví. Obrací se k dávno překonaným mystickým složkám vědomí, zasutým dalšími kulturními nánosy epoch. Jakoby člověk v sobě poznával dalšího jedince, snad předka z dvacátého biblického kolena, kdy jsme ještě seděli na koních, nebo před nimi utíkali. Básník vnímá úžasné prosté a přímé pojmenování něčeho velice lidského, znalec harmonie žasne nad přirozenou dokonalostí vedení hlasů, stylovou jednotou, železným řádem divošsky porušovaným jako podle učebnice disharmonie… Teoretik zpěvu konstatuje přímý přenos pocitu hlasem, aniž by poznal způsob tvoření tónu. Historik umění zaznamená spoustu neslovanských rozmělnění v podobě kovbojek a seriálu. To všechno spadá na okraj evropské kultury. Jsou národy, které se jí naštěstí teprve učí.

Náš folklór, jak jej dnes s přídavkem „autentický“ ještě občas zaslechneme, se přitom naposledy dotvořil právě na začátku století. Výrazně se to dá dokázat na kroji, zvycích, hudbě.

O tom, co bylo před vynálezem zvukového záznamu, se dohadujeme. Už to svědčí o faktu, že se folklór vždycky vyvíjel v závětří oficiální kultury, že ji snad i neuměle a se studem kopíroval. Proč se tento směr vývoje zastavil? Že by někdy Pink Floyd ovlivnil hru velických hudců, si neumíme představit. Folklór má repelentní vlastnosti vůči všemu produktu technické éry. Zatímco papežové považují vždy za nutné vydávat encykliky proti určitému druhu hudby, folklór má tuto tendenci zapsánu v sobě. Podle hesla: Dřív bylo hůř, ale aspoň jsme si zazpívali.

Faktem je, že kam pronikne TV signál, sběratelé starožitností, turisti, folklóristi a zachránci folklóru, tam se jeho tvář nezadržitelně mění. Většina lidí je nucena dělit svůj úsudek na „krásný autentický“ a „nemožný souborový“. Jeden by se měl mnohem víc chránit, vydávat, druhý zakázat, nebo vytlačit ze sdělovacích prostředku.

Tvrdím, že padají zbytečná slova. Podstatné pro folklór je trvání ve všech obměnách. Jakmile se i sem zavede umělecká kritika, přehrávky a kvalifikace, odpadne sice pár alkoholiků, kteří na rozdíl od velkých umělců hrají jediné za něco (i když třeba určeného k okamžité konzumaci), ale lidi si stejně něco musí zpívat. Aby zastali alespoň ve sklípku lidmi. Jeden mladý hudec, matkou z Detvy, otcem z Velké, což jsou dvě nejslavnější oblasti zachovaného folklóru (alespoň pro obzor našeho pomyslného bluesmana),mi napsal: Já se vždycky musím strašné opít, abych neviděl to strašné snobství a úřední křepčení kolem slavností.

Je v tom kus snahy distancovat se od něčeho, co člověk sám dělá, ale co je současně jinými zneužíváno. Paradoxní vlastností autentických zpěváků, hudců nebo vypravěčů je značná nekritičnost, sebeopojení, snadná sugestibilita. Přejímají se dokonce zvenčí implikované, naočkované prvky, o kterých znalci s hrůzou zjišťují, že je kdysi sami mimoděk pomáhali šířit. Shledávám v tomto pudu k sebezničení krásu. Folklór totiž je schopen přežit i generace, které se domnívaly, že po nich všechno uhyne.

Za folklórem je nutno chodit. Ne jezdit. I když prvotní impulz maže být zcela náhodný nebo povrchní, věc sama zájemce vede po oklikách, ale přesto do hloubi sebe samé. Dozvídáme se o sobě tím, že nechápeme jiné? Tedy záleží na míře otevřenosti, sebeironie, vlastního umění odstupu a syntézy viděného.

Kdybych měl přiznat, kde se konkrétně v mojí muzice objevují stopy přímého zásahu folklórem, možná bych váhal: Člověk se tak rád považuje za nezávislého, absolutně originálního tvůrce. Ale dobře: už první setkání s folksongem v cambridgeském klubu bylo z toho rodu, říkejme mu řízená náhoda, bez kterého bych sotva sám sáhl po kytaře a tužce současně.

Náhodné setkání s úžasným hráčem flamenca na pařížské ulici mě poučilo o možnosti hrát virtuózně bez klasického školení.

Furiantský zájezd do Strážnice mne přivedl k soustavnějšímu fotografickému zájmu o pozůstatek bakchanálií a dionýzií v naší kultuře. Vytěžil jsem z něho pár slušných fotek, které mluví za deset slovních úvah. A koupil jsem si fujaru, a začal hrát na víc nástrojů najednou. Špatně, ale lidově, s chutí.

Na první LP desku jsem nahrál polovinu lidovek. Protože jsem neznal dobře slova, musel jsem si na místě vytvořit varianty. Tak jsem skočil rovnou, bez přemýšlení, do rozporu autenticity a živosti.

…začal jsem malovat narativní obrázky na skle. Třeba vyprávěcí story z natáčení svého absolventského filmu, kterou jsem pak s ostychem daroval Zdeňku Řehořovi…
…vůbec první scénář, který jsem psal ještě na přijímačky, byl pokusem o zachycení vzniku lidové balady, ve stylu kramářského filmu – písničky…
…další projekty – Nikola Šuhaj, Modrotisk, náměty kreslených filmů – šuplíkové záležitosti, přesto někde na dně podřimují…
…vznik ČDG – neboli skupiny městského folku ve stylu „kdo má čas a chuť, ať si jde zahrát“– možná postrčil o hezký kus vývoj tak skalního rockera, jakým je Vladimír Mišík. A podobné setkání s hráči z Moravy stálo u zrodu Ulrychových Javorů, „nejlepšího bigbítu u nás“, jak se vyjádřil J. Pacák…

Nakonec by se daly jmenovat písničky s určitým folklórním nábojem, i když přetaveným (K pětadvaceti, Kde? Kdy? Já a ty, Na tesknú notečku, Dojemné?, a pár dalších).

Nakonec o nic nejde. Folklór je určitý druh pohledu na svět, životní názor dosud normálních lidí. I když třeba taky už jezdí v embéčku, mají panděro a staví si břízolitové vily, je v nich pořád něco, něco… no snad mi rozumíte.

Vladimír Merta
Kruh, 1980, č. 1/2, s. 20

---