OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Nedotočený příběh velkého vypravěče

Zemřel Jiří Křižan - scenárista a disident,
poradce prezidenta Václava Havla

 

Urostlý, nesentimentální, mužně něžný a něžně cudný chlap netouží proniknout na první stránky. Pokud chce vidět svou tvář vedle těch nudně vyretušovaných poslíčků, se kterými šel znovu do volebního klání, musí zemřít.

Jiří si se smrtí zahrával s revolverem slov. Westernový slogan Je třeba zabít Sekala si jistě fízlové, udavači, kolektivizátoři a normalizátoři zapamatovali. Stačí zaměnit jméno - a svět je zase takový, jaký vždy byl.

Jiří jej neignoroval, ale fyzickým nasazením, příkladem, energií, kterou nezištně předával, jej měnil. Byl mužem činu, nevyhledával předscény a velká gesta. Nebyl vypravěčem lascivních příběhů. S biblickou přísností stavěl před své postavy neřešitelné situace. Nesoudil, ale vyzýval diváky, aby soudili. Každý za sebe, ve svém okolí, za něž ručí. Překlápěl do svých filmů obtížná témata nezaviněné viny, prokletí, fascinaci zlem.

Nebyl jen scenáristou úspěšných filmů. Dokázal najít stručná neodvolatelná slova, která z šedé zóny kývačů vytvořila národní tým. Přitahoval správné lidi, kteří si důvěřovali. Nekázal, ukazoval. Nevyhledával efemérní společnost, získal si uznání bez stoličky zásluh. Přečníval, i když vlastně nebyl vídán.

Hlas, který se nemýlí

Vrátil se na Valachy, úspěšně sedlačil. S přítelem Františkem Segradem jsme projeli napříč jeho lesy (otce mu zabili, protože je měl). Cesta to byla nenáročně náročná: každý velikán tu má své místo zcela vrostlé do okolí. Zkuste mu nezávidět! Jen se tak trmácíme od jednoho ke druhému, abychom minuli třetí a posté vše vzdali a těšili se na Jiřího samého. Obýval skromný, důstojný domek s výhledem na stráň, kde se pásli jeho koníci. Volně, bez ohlávek, čekali v plné svobodě na prchavý okamžik, kdy si je někdo osedlá. Tak volně a s vědomím své ceny žil i Jiří: kavalírský sedlák s viditelně dobrou aurou. Jako správný Valach vzal naši návštěvu jako menší přírodní pohromu. Dal si tu práci a vyštrachal odkudsi starou slivku, jaká se nedává ani prezidentům. Jen ten, kdo sám pálí, ocení všechny odstíny chutí, řezavé i  hladivé, konejšivé i vyzývavé jako duše horalů. Jiří mezi ně neokázale zapadl.

Nehrál si na odtažitého intelektuála, neunikal ruchu města ani před nevyžádanými vědomostmi, které nabyl během kritických let, kdy se v odlehlých pracovnách vnitra ještě stále bojovalo o stabilitu, důstojnost a právo na rovný život, nezatížený svazky ztracených a proto tak těžce rekonstruovaných spisů. Možná právě muž jeho ražení, vědoucí, nesmířený, ale smiřující, mohl posoudit, nakolik se za tupě strohou řečí hlášení skrývala pravda.

Opravdu donesené podrobnosti, zdánlivě bezcenné detaily (vždyť jsem řekl jen to, co stejně věděli). Po revolučním úředníkovi nezůstala žádná krvavá stopa, indiskrece, žádná kauza. Ale také žádná pomluva, pochybnost, šrám na pověsti, kterou si programově nijak nepěstoval. Prostě ji měl v sobě jako syn otce, kterého zabili. Snad mu scenáristická zkušenost, znalost mezních situací i  jejich odvrácené strany - nabídek ke spolupráci - usnadnila práci, kterou mu nezadala žádná tvůrčí skupina, ale parta stejně smýšlejících kamarádů. Několika větami alespoň na čas uchopili bič, kterým komunisté bili celý národ.

Když se 19. listopadu 1989 v Činoherním klubu poprvé sešlo Občanské fórum, stál Jura připraven nést odpovědnost dějinné chvíle. Nikdo nevěděl, jak začít. Výběr účastníků vzešel zespoda - prostě kdo té noci měl co říct, nezůstal doma u televize. Na předscénu mě vystrčil Saša Vondra: zahraj něco, než se dáme dohromady. Jako mnohokrát mě z tísně vysvobodila valašská: Kdo nám co zakáže za naše peňáze? Ani kňaz ani král, ani sám generál. Zemitý hlas, který strhl publikum ke sborovému zpěvu, patřil Jurovi.

Fórum se rodilo trpce, zakoušeli jsme na sobě těžkou tíhu doby, která učila zastírat názory, klamat tělem i duchem, vyjadřovat se oklikou, parabolou, útěkem k jistotám citátů či nezpochybnitelných autorit. Bití studenti, kteří prošli ideologickými zákrutami přijímaček, předvoj lidu a budoucí rudá elita, jak si ji představovala strana, měli své struktury, prohlášení a požadavky.

Vznikající Fórum zápasilo s otázkou legitimity: může vyslovit požadavky dosud mlčících, převzít odpovědnost za dění na ulicích, plných milicionářů, policajtů a tajných? Diskuse kolísala od výbojných požadavků přes taktické poznámky po náznaky snahy převzít dialog s mocí se všemi důsledky. Jiří si vzal slovo v rozhodující chvíli a řekl, co si nemohl dovolit ani Havel jako skvělý svorník odstředivých názorů, které vířily zprava doleva: "…pokusy o  dialog s touto vládou trvají ze strany charty skoro 13 let a v posledních měsících ze strany dalších iniciativ a v posledních týdnech vůbec společnosti nejširší, zastoupené signatáři Několika vět. Přes urgence na tuto moc nám nikdy nebylo odpověděno a tato současná moc nám dává jasně najevo naprosté pohrdání, se kterým o nás píše, jak nás označuje. Takže já se domnívám, že doba je taková, že s těmito lidmi nelze vést dialog, navíc proto, že jsou to prokazatelní zločinci, kteří spáchali krvavý zločin před dvěma dny, a já sám si nedovedu představit, že bych s člověkem, který má být souzen, měl vést dialog."

Jednoznačně tak vyslovil, co o několik týdnů později, v době vyjednávání o  vládě národního smíření, zcela zapadlo: Se zločinci se nejedná. Byl bezpečnostním poradcem prezidenta Havla a náměstkem ministra vnitra. Když postkomunistické soudy rehabilitovaly jeho popraveného tátu, ale nechaly mu zbytkový trest, odešel na protest ze všech státních funkcí. Jezdil na procesy neprávem stíhaného Vladimíra Hučína a podporoval ho.

Není-li zbytí

Zůstává po něm úctyhodné dílo - ale i nezodpovězená, věčná otázka: Jak by vypadal film, který by Jiří natočil o sobě? Odsunul by stranou profesionální návyky, klišé, předvídatelné zápletky a očekávaná rozuzlení? Jak by vypadal film o něžné duši, přebývající ve hřmotné schránce, kdykoliv ochotné vyjít za zápraží jistoty chalupy a jít znovu s kůží na trh?

Zkušený čtenář kovbojek romantikou žil, nemusel se do ní stylizovat. Jaký byl ale ve skrytu bolavé duše? Za bezesných nocí, kdy každý bilancuje, zda svůj život nerozdal jako cinklé karty v drobných? Jiří nám svůj velký film dluží. Ale kdoví, možná jej za něj dopíší ti, kterým kdy pomohl. Slovem, pohledem, písní nebo jen tím, že tu prostě s námi dokázal být. Jsou dobré důvody k  napití - a pak ty ostatní. Došel jsem do sklepa, kde chovám tu horňáckou, drsnou, kterou se sluší otevřít, jen není-li zbytí. Tož na tvoje, Juro!

Vladimír Merta
Hospodářské noviny, 15. října 2010, s. 11

---