OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Zápisky 3

Smutná rozloučení

Jsou to smutná rozloučení. Přátelé, kteří neměli roky čas alespoň letmo se potkat, zaplní děsně stísněný prostor, určený jen k tomu, aby v něm vše skončilo. Smuteční síň. Jeviště odtažitosti, na kterém je náhle místo jen pro jednoho herce. Přítele, kterého jsme opominuli navštívit, když mu bylo nejhůř. Ale co dělat, když nejhůř je nám všem v podstatě pořád?

Bylo to úplně jiné představení. Derniéra se vším všudy. V sobotu navečer v divadle Na zábradlí jsme na sebe zírali přes zastřená víčka, ztuhlá mrazem. Na pódiu lampa ze zenové zahrady, symbolický ornament z roztroušených svíček. Pár lístků, připomínajících obřad sezení pod sakurami. Během jediné jarní noci, než květy opadnou, psali japonologové, po vzoru svých mistrů, vlastní básně. Pohrouženi do jemného oparu vzdušných dálek, veselili se na okraji zubožených svobod, bez nároků na zápis do knihy nesmrtelných.

V pozadí scény, na cestě od nás kamsi k oceánu, napůl nakročen k odchodu, a napůl ještě stále s námi, s pohledem upřeným někam za horizont, stál Petr Geisler. Obdivovatel žen, které na něj nikdy nežárlily, muž milovaný muži, decentní glosátor, kaligraf, guru, novinář, znalec zákrutů a tůní staré japonštiny, spoluautor krásných dcer a rozkošného jinocha. Petr nám zde nechal jen skořápku. Zakotvil v kultuře náznaků, mezi poutníky. Starojaponské Zápisky z volných chvil přeložil s nezapomenutelným doktorem Novákem. Otevřete je na kterékoliv stránce. Padnete na věty, které se hodí do současnosti, ke každému z nás: Na smrti je nejsmutnější to, co přichází po ní.

Vladimíra Merta
Hospodářské noviny, 16. ledna 2009, s. 12