OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

O vyprázdnění pojmu avantgarda

 

Hudba ve své mnohovrstvé jedinečnosti nemizí. Jen se zanořuje a vynořuje, omývána vlnami přelétavého zájmu médií. Zmizel nenávratně sám smysl pojmu - avantgarda se zařadila do učebnic, sami umělci tvrdošíjným opakováním kdysi inovativních postupů sami vyprázdnili smysl této nálepky.

Slovo, pod nímž se kdysi schovávala přehledná skupina levicově orientovaných buržoazních umělců, přežívá sice v denních rubrikách, ale nikoho (snad kromě jejich autorů) už dávno nevzrušuje. Ve třicátých letech patřil k avantgardě i  programový návrat k romantismu: Satie, Britten, Stravinskij, Ligeti předjímali minimalismus použitím prvků lidově přístupné, nevážné hudby. Původní význam, převzatý z vojenské hantýrky (předsunutá hlídka), ztratil dávno smysl. Před čím má dnešní avantgarda varovat? Před liberální (rozuměj alibistickou) politikou?

Dnešní umělecký trh tvoří uměle vytvářené, fakticky neexistující přehrady mezi tzv. tradicí a modernou. Kurátoři, teoretici, majitelé kulturních rubrik a  jejich trafikanti bombardují veřejnost nic neříkajícími pojmy "kontroverzní", "experimentální", "provokativní", "společensky nepřijatelný". Do pozice strážců pofiderní čistoty, národovosti, tradičních hodnot se dnes dostávají umanutí komentátoři, aktivisté všech zaměření, teroristé a vyšinuté osobnosti. Avantgardní, novovlnná, undergroundní, garážová, punková či rapperská hudba se paradoxně nabízí a prodává na segmentovaném trhu, hned vedle nositelů hudebního kýče, národních kulturních památek a dotovaných "kontroverzních" projektů.

Po zdech lezou multiplikovaná mimina, Entropa se stěhuje s pompou hodnou Slovanské epopeje. V českých centrech reprezentují naši hudebnost trosky pronásledovaných kapel, které se buď naučily hrát, nebo si po vzoru fotbalových mužstev dokoupily mladší, erudovanější hráče. Plastiky bez typicky skřípavého, bídnou aparaturou slitého zvuku neznalý posluchač ledabyle zařadí mezi střední proud.

Kritický duch vymizel se ztrátou vnějších zábran, nebo se přesunul do oblasti "nekomerční" (tedy stěží prodejné) hudby, která zaznívá jen ve vymezených, dotovaných či na úbytě skomírajících formátech. Gay scéna má své veřejně podporované (pro konzervativce fašizující) pochody, TV okénka, bary, seznamky a fanziny. Kdo z vás to má, pánové? Vypípaná slova jsou dnes běžná i ve veřejnoprávní TV. Hranice citlivosti k provokaci klesá i pod úroveň bulváru. Kapela Buzeranti či tituly jako "Prezident Vykuřpytel" se ucházejí o pozornost prvoplánovostí, hodnou výrobců jogurtů.

Chytrý marketingový novinář, sledující nekomerční scénu, se ve svých pravidelných sloupcích vyhýbá starým klišé, ale spoluvytváří nové. Média už dávno neznamenají sdělení, slouží spíš jako osobní trampolína jejich těkavých majitelů. Pojem avantgarda se stal reklamní značkou, podobně jako slámové víno či BIO. Dříve avantgardní postupy dnes prosakují v popu, folk popu, šansonu, scénické hudbě, dokonce i v reklamách. Avantgarda se vklínila do dějin kultury jako sebe umrtvující koncept. Okrajoví tvůrci, nevyhledávající levné nálepky, ignorující trh, někdy sklouznou k předložce neo (punk, folk, pop).

Spokojit se s nálepkou avantgarda spadá pod osobní volbu: heslo "tady jsem, najděte si mě" sice nezní nijak vášnivě, ale přitahuje citlivé, hledající publikum víc nežli odpuzující, uměle vytvořené skandály. Šedá zóna se rozšiřuje: špatně vyslovované vokály, imaginární jazyky, ledabyle orchestrované a neinvenčně nahrané nové nové vlny vyhledávají i dramaturgové komerčních festivalů. Bez Plastiků se neobejde žádný dokumentární či zpravodajský šot. Existuje rozsáhlý internetový trh s jinakostí, ale i větší společnosti si chovají jako třetí oko v hlavě svou stáj experimentátorů, na které se občas sluší zajít. Pokleslý hudební trh malých, neanglifikovatelných zemí ředí nakladatelství specializovaná na periferii exotů. Drží se jen za cenu neúplné péče o své kapely, platí nízké či žádné honoráře. Vydávání doma připravených nahrávek, reedicí a vyškrábaných hudebních odpadů minulosti dodatečně zmapovalo poslední zbytky kdysi avantgardní scény. Totéž ovšem udělal na rukodělné, polozlodějské, ale výsostně aktuální bázi jeden člověk jménem Cibulka.

Místo undergroundu média přetřásají nová jména, drtivé většině muzikantů neznámá a nedosažitelná. Sloupkaři - námezdní síly společností, které pro jejich pohodlí zásobují svými novinkami - to nikdy nepřiznají: píší námezdně, vyhýbají se odborným muzikologickým výrazům, popisují hudbu jako sociologický jev, plný neověřitelných zkazek, historek, rádoby osobních zkušeností ze zákulisí. Než někdo vydá avantgardně zaměřenou desku, mají ji posluchači staženou z UTube. Garážové kapely mají díky levným kopiím stejné vybavení jako jejich vzory. Znějí avantgardně právě svým neuměním, svou lo-fi kvalitou. Pokud bychom hledali opravdovou novost, narazíme na etické meze: v umění se umírá opakovaně a lehce. Ale zkuste se opásat výbušninou a jít do přímé akce, ve které zahynete. Pes po vás neštěkne. Zařadili jste se jen na konec dlouhého řetězce avantgardní kontra kultury.

Smrt avantgardy provází nadužívání nic neříkající nálepky LEGENDA. Dá se vztáhnout na kohokoliv, od legendárních udavačů, kýčařů, zabijáků, až po nebohé tvůrce hluboko za zenitem. Legendy vznikaly, ne aby se jim věřilo, ale aby se vyprávěly (Homérova Odyssea, jánošíkovské lidové balady). Dnešní legendy nemají co vyprávět: velké činy vymizely, nahradila je trapná recyklace pomíjející minulosti.

Typickým rysem postmoderní společnosti (morálky, politiky i náboženství) je nadbytek hodnotících kritérií a deficit hodnot samých. Lid hlasuje o největším Čechovi, zpěvákovi, skladbě. Mnohost nezávazných názorů zaplevelila média. Deviace je pro jednoho termín ponižující, pro druhého neutrální. Vražda je zabití v nouzi, zabití v nouzi (stařenka se starou brokovnicí proti zloději) vraždou.

Dnešní posluchač je degradovaný konzument, zvyklý na nejsurovější vpády otřesné reality, řezy soukromím, absurdní politické a sexuální kauzy. Nechce měnit svět, veze se na vlně nového měšťáckého umění, kam avantgarda spadla péčí kurátorů, vykladačů a reklamních agentů. Proti zániku avantgardy nelze protestovat. Všechny nové postupy již byly použity. Vyčpělá provokace rapperů se mění ve fyzické teplo, vytvářené návštěvníky předražených diskoték. Stěží dnes najdete nudnější výstavy, nežli výškrabky z Beuse. "Stará" avantgarda riskovala výsměch, chudobu, někdy i život. Dnešní se svými životy jen bizarně koketuje. Sebezničující rysy výrazných osobností jsou vděčným námětem slzotvorných "dokumentů".

Původnost osobní zpovědi je protimluv: v globální kultuře jeden opisuje od druhého, žánry se prolínají. Když je nejhůř, oznámíte další definitivní konec, nebo si pozvete do studia opravdové osobnosti z jiné žánrové či etnické oblasti. Stále platí, že nejlepším marketingem je dobrá, rychlá a přehledně citovatelná smrt. Dnešní underground platí daně a snaží se zemřít dřív, než zatíží své nebohé, nemohoucí, pasivní posluchače důchodovými odvody.

Vladimír Merta
The Aardvark, 3. září 2011

---