OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Zápisky 1

Svobodný rok na principu tiché dohody

První fotky Dylana s Baezovou, choulící se v krátké bundičce v newyorské plískanici, otiskl mládežnický časopis My 64. Náš předseda ČSM Václav Benda byl současně hlavou surrealistické skupiny na jedenáctiletce Jiřího Dimitrova.

Písničkářství dosud prezentoval Semafor na vysoké úrovni, zásoboval pop scénu, jazz i šanson. Něco bylo ve vzduchu, rádio začalo vysílat Houpačku. Jiří Černý si do ní vybral Malou Julii. Naučil jsem se střídat D dur podle nahrávky Joan Baezové, během jediné písničky, kterou jsem zachytil v rádiu. Jiný trik jsem pochytil z desky Pete Seegera. Hrál jsem poprvé v SAKSU v zadním traktu strojárny. Kluby se vyrojily strašně rychle, ani jste do nich nestačili zajít a už byly zrušeny. Mikrofony nebyly, vozil jsem si z domova první hifi bedny Dixi, měly neuvěřitelných 5 wattů. Stačilo to. Vyhrál jsem 2. country festival v oboru sólový zpěvák. Byl jsem ovšem jediný přihlášený. Jako host tehdy vystoupil Karel Kryl, který se už po klubech mládeže potloukal pár let. Lid byl vnímavý, vstupné 3 Kč, pivo 1,80. Říkalo se, která vláda sáhne na pivo, padne.

Osmašedesátý jel na principu tiché dohody: najděte si na socialismu nějaký rys, který lze s čistým svědomím podporovat. Na změnu ostatních drobností (vedoucí úloha strany, národní fronty, numerus clausus, cenzura a soukromé podnikání) dojde postupně. Občas jsme přelouskali diskuzi v Divadelních novinách, Tváři nebo Literárních novinách. Nenarazil jsem zatím na perzekuci, vyjadřoval jsem se svobodně. Vznikl Studentský parlament a stavárna v něm nemá zastoupení, jmenoval jsem se poslancem, Táňa Maixnerová mi to odkývla, a už jsem naslouchal Lubošovi Holečkovi, Jiřímu Müllerovi. Vystoupil jsem s programem zrušení marxismu (nahradilo jej srovnávací studium filozofických směrů a  náboženství), vojenské služby a geodézie (tu jsem ještě neměl složenou). Civilní službu žádal i bohoslovec Miloš Rejchrt.

Zpíval jsem zadarmo před Werichovým domem, ve Sluníčku s Turbou a Hybnerem, na trampských večerech v Junioru. Pořád jsem neměl žádné přehrávky, folk jsem bral jako úžasně příjemnou službu společnosti.

Okupace mě zastihla na stopu po Bretani. První záběry tanků jsem zahlédl přes okno rybářského domku na Isle de Seine. Zůstal jsem spolu s dalšími študáky v  Paříži na velkorysé stipendium francouzské vlády. Potloukal jsem se po ulicích a narazil na Jeňýka Pacáka, který mě dovedl na schůzku Olympiku s  vydavatelstvím Vogue. Půjčil jsem si kytaru a nahrál za čtyři dny LP desku Balady z Prahy. Vyšla současně s Cohenovou Suzanne... Cítil jsem se naivně jako součást světové scény.

Vrátil jsem se do Prahy, kde už vše spalo. Lidé houfně emigrovali. Po Palachovi najednou byly všechny písničky zbaběle zbytečné. Odjel Kryl. Velká kultura byla umlčena. Zkusil jsem její témata přelít do písniček. Odhadoval jsem životnost normalizace na pár let.

Vladimír Merta

Hospodářské noviny, 7. srpna 2008, s. 1