OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Mrazivá mystika války

 

Na válce nejvíc vydělají výrobci zbraní… Každý národ má právo na obranu… Nevyhlášená válka, útok na bezbranné civilní cíle je válečný zločin… Každá válka jednou skončí… Mír je pokračování války jinými prostředky, chtělo by se poznamenat. Válka je pokračování diplomacie jinými prostředky… Existuje třetí volba? Žádný sylogismus, žádné paradoxní řešení už nevrátí život dětským lidským obětem, nezmenší úpěnlivé tázání truchlících pozůstalých: proč právě my? Proč zrovna naše děti mají trpět za to, že se narodily v nesprávné zemi v nesprávné době? Jsme jen bezbranné lidské štíty.

Existuje spravedlivá válka mimo obranu napadeného území? Spravedlivý požadavek na obranu území, vydobytých během předchozích šesti válek je legitimní, ale stěží legální. Kulturní relativisté, zastánci zástupné proxy války, Jaspersovu Otázku viny neřeší. Odpovědní občané přidávají svůj, jakkoliv nepatrný hlas k výzvě ukončit boje na vzdáleném území Gazy. Probudil se ve mně dlouho potlačovaný bojovník. Dejte sem nějakou petici, ať vše můžu hrdinně podepsat. Držím v ruce pero, ani pořádně nedočtu, co mí kolegové navrhují, když tu dorazí další, požadující opak. Institut petice zaručuje každému právo svobodně a nezávazně vyjádřit své mínění. Odmítnout politiku své vlády – nebo ji naopak podpořit? Nejde o podstatu věci, ale vnitrostátní referendum. Autoři obou verzí vykazují stejnou sílu argumentů i vyjadřovacích schopností. Před esejistou, mocným vlastního úsudku a slova, se otevírá propast volby. Je v tísni. Podpora jedné petice ignoruje časovou posloupnost události, ale má silný humanistický podtón. Lehkomyslnost podpisu odsouvá nutkání vyjádřit se přesněji. Občan se ocitá ve dvojím ohni. Nejraději by se rozdvojil. Jednu petici podepsal svým jménem, druhou poté výstižným pseudonymem. Nomen omen, tvrdí latiníci, zvyklí na tajemnou nespojitost slov, jež mají stručností překlenout nástrahy doby. Ruka s perem se nerozhodně zastaví. Je možné podepsat obojí znění? Nevylučuje jedno druhé? Není váhání jen alibistickým úkrokem stranou? Předpokládejme, že ne. Žijí však v nás dvě bytosti s naprosto protichůdnými hodnotami? Nebo je problém jinde, míjí se s oprávněnou zlobou nad průběhem války? Složitost problému nenachází adekvátní vyjádření.

Esej, na rozdíl od petice, nevyžaduje jednoznačnost odpovědi. Má osvětlit obtížně podatelný problém, hýbající světem, s lehkostí, vtipem a osobním šarmem. Tuto honosně znějící definici nenajdete v žádné příručce, protože jsem si ji právě vymyslel. Balancuji rozkošně mezi viděným a slyšeným, vtipným i obskurně nezajímavým děním. Žádný prázdný trezor, plný nesporně zajímavých námětů, hodných utajení před zkoumavými zraky potomků nemám. Petice mě staví před nutkavě se vracející, věčně odsouvanou otázku. Kdo jsem? Písničkář, kdysi sloužící mladším ročníkům jako vzorný příklad nestranného stranictví, pohybujícího se na hraně naznačené kolaborace a vychytralého balancování mezi ještě možným a už trestným. Zabalit ucelenou vizi-myšlenku do líbivé, i když stěží zapamatovatelné melodie bylo mým hájemstvím. Dal jsem do něj všechno nejlepší ze své pokulhávající paměti. Tady mě máte, jiný už nebudu. Nestihnu. Ale neuniknu otázkám typu „co bys dělal na Netanjahuově místě? Prosím stručně.“

Petice vycházejí z neomezené síly slova. Obě přiznávají obětem právo na život. Nerozlišují původce zla, ani jejich oběti. Podepisuji v duchu obě najednou – i když to ve skutečnosti nejde. Jedna totiž vylučuje druhou. Vybízejí nás uvědomit si, kde končí odpovědnost a začíná spoluvina. Jsme odkázáni na ono biblické: vaše řeč budiž ano, ano-ne, ne. Kdo nese odpovědnost za použití dálkově řízených střel a bomb, sesílaných z bezpečí vzdálených krytů? Vrchní velení – nebo jejich značně umělá inteligence?

Kdo si začal? Kdo dal první ránu, byťsi třeba jen v duchu? Kde začíná prvotní hřích? V samém pomyšlení na něj, nebo až aktem jeho uskutečnění? Balancuji na hraně objektivní subjektivity. Jak alespoň v duchu doplnit vyznění petice, připsat k ní své výhrady ve snaze vyhnout se zjednodušení? Relativisté tvrdí: všichni neseme svůj podíl viny, odvěké nebo aktuální. Nezávislý pozorovatel může klást otázky (otázku?): k čemu všechny oběti, když uzavřením míru nastává nutnost „spolknout“ výčitky a podílet se společně na obnově zničených statků? Odpovědi chybí.

Někdo začne slovem já, podle mě osobně, někdo svůj egoistický začátek zmírní floskulí moje maličkost. Jiný nejprve popíše stručně problém, až na konci věty umístí své řešení. Musíme tedy číst jejich zprávu „od konce“. Postmoderní myšlení se pohybuje za hranicí extremismu. Překračuje je jako moderní umění. Hledá si nové cesty k sebevyjádření všemi možnými i nemožnými způsoby. Mediální obraz války je nekontrolovatelný. Nestačí chronologicky pojmenovat původce všeho zla. Je to až trapně prosté: nelze při vší dobré vůli radit z pohodlí našeho sametu cizí vládě, která každodenně odráží teroristické hrozby masových vrahů.

Miliony lidí žijí pod knutou vlády Hamásu, otevřeně deklarujícího své poslání zničit Izrael nejen jako stát, ale vyhladit každého Žida „od řeky k moři“. Jsou to „jen“ slova, vštěpovaná od malička dětem? Až válka skončí, sečtou se počty zbytečných i hrdinských obětí, postaví se nové pomníčky neznámým vojínům. Katastrofální důsledky příměří zastíní právní spory o válečné reparace. Jejich morální oprávněnost povede k ještě ničivější válce v nedaleké budoucnosti, která smaže nároky na odškodnění obětí té předešlé.

Existuje něco jako mrazivá „mystika“ války? Nepřikládáme jen další polínka do hořícího plamene? Naše domácí slovní hašteření působí jen zbytečnou vlnu nedorozumění. Rozdělí už tak rozpůlené sebevědomí národa, vykope další příkop porozumění. Snadnost internetového kliknutí je zrádná. Slova nemůžou plně vystihnout pravou povahu věcí. Pravdu neskrytosti neodhalí sebelepší analogie. Přesto se o její definici znovu a znovu pokoušejí myslící bytosti od nepaměti.

Mystické myšlení prochází různými stupni zasvěcení: od počáteční vůle k očištění, přes okamžik osvícení, zasvěcení, rituální očistu, kontemplaci, usebrání, povýšení a ž po konečné „cítím tak všeobjímající lásku ke všemu stvoření, že ji žádná slova nemůžou postihnout“. Vše nelidské už bylo počato božím zásahem při stvoření světa, zní mantra mystického vyznání všeobjímající lásky. Nebo jsem jen špatně přečetl „výstupy“ množiny světců a zasvěcených, kteří se uchylují k básnickým obrazům nekonečného světa, slasti a bezbřehého odevzdání, službě posvátnému, jež nás přesahuje?

Vladimír, to jméno samo sugestivně napovídá, kam mě duchovně nasměrovali rodiče. Jak krásný paradox poskytuje jazyk! Používáme ho jako jediný způsob komunikace. I umělá inteligence se trpně podřizuje jejímu diktátu: bez myriády slov, narychlo načtených do zesíťované paměti jen napodobuje naši neuronovou síť, jejíž obsah zůstává skryt v hlubinách nevědění. Komiksové myšlení nás uzavírá do bublin jednoduchých výkřiků. Jak ale mám vysvětlit zlo dětem, aniž bych je zatížil vlastním traumatem? Bezbranné dítě odmalička srdnatě bojuje na pískovišti o svůj kyblíček. Stal jsem se „pacifistou“, aniž bych o tom věděl, po zhlédnutí sovětského filmu o hrdinství dobyvačných hord, napichujících nebohé oběti vítězoslavně na svá kopí. V poloprázdném kině jsem se rozplakal, až mě musela vyvést uvaděčka. A po celý zbytek filmu mě utěšovala, že to je „jenom film“.

Pacifismus není řešení, ale projev úzkosti. Provázel mě v blázinci, kam jsem se uchýlil před vojnou. Vydržel mi celá léta, kdy se kolem mě nebojovalo. Syndrom Mnichova – nebo skutečná podstata slovanské duše? V pohodlném nicnedělání jsem se dožil důchodu, když tu náhle… válka za humny. Rozhlížím se kolem sebe, a hle, ohniska uražené ješitnosti, vzpoury utlačovaných a ponížených propukají všude ve světě. Je to boj těch, kteří něco mají (fosilní zdroje, diamanty nebo zlato) proti těm, kdo by je chtěli mít.

Boj petičářů se odehrává na psacích stolech, v pohodlí hospod, kde se odedávna sdružují chlapci, kteří spolu mluví. Obracejí se tedy na spřízněné volbou a očekávají masový ohlas. Co změní můj podpis, když ani s jednou verzí petiční litery plně nesouhlasím? Změní něco má přítomnost, či naopak okázalá neochota připojit podpis něco rozložení strategických sil mocných států a jejich tajných služeb? Nejsou nám neználkům podsouvány morálně odůvodnitelné argumenty umělou inteligencí, o níž je známo, že nemůže být právně odpovědná už ze své podstaty? Neuvědomím si, že ve mně tiše vzrůstá agresivní nedůvěra. Pomalu a nepozorovaně tak vstupuju na bojiště, kterému jsem se celý život tak obratně bránil. Osobnosti zakladatelů morální věrouky se zapsaly svým originálním viděním do paměti světa (ať je to cokoliv, jde pouze o pracovní název bez záruky) beze slov. Mojžíš, Ježíš, Mohamed, Sókrates ale nezanechali přímé svědectví. Žili, chybovali, milovali. Jejich příběh převedli do slov pokorní žáci.

Tápu v sobě. Sympatizuji s oběma verzemi petice. Přesto podpisuji tu, která podporuje postoj vlády, aniž bych poznal důvěrně její skutečné pohnutky. Řídím se citem. Je to chyba, nebo postoj? Netuším. Proti svému založení propadám mrazivé „mystice“ války, která nezávazná slova přetahuje do neodvolatelného gesta – smrtícího činu. Jeviště. „South Izrael Theater“ je vzdálené, jsme odkázání sledovat je z pohodlí divanů. Kdo jsou hladovějící civilisté? Viděno z výšky jen černé tečky, tisíce bezejmenných bytostí, hnaných z místa na místo. Ale při přiblížení na detail je za každou tečkou dvojice dychtivých očí, hledící vzhůru, čekající pomoc, jedno od jakého boha či bezvěrce. Prostí lidé marně obracejí oči vzhůru. Nebe nad zemí je, zdá se, mystickým místem, odkud může přijít spása v podobě humanitárního balíčku, o který se ovšem strhne odvěký boj na život a na smrt. Mezitím probíhá mimo zájem veřejnosti a médií hladomor v Súdánu. Znepřátelení kmenoví vůdci mění unesené školáky v dětské válečníky. Marně pátrám po petici, která by se jich zastala. Svědomí odsune problém do pod-vědomí. Kdyby nebylo válek, mydlili bychom se na fotbalových stadionech. Kdo bude platit reparace, až nastane mír? Totálně zdecimované hnutí nebude mít z čeho. Podělíme se o ně všichni, bez rozdílu vyznání, světonázoru nebo osobním přístupu k násilí. Vítěz bude nucen podílet se na restauraci poraženého – a tím se konflikt vrátí ke svému počátku.

Poštovní holubi, kteří unikli nábojům střelců, se neomylně vracejí ke kleci, odkud zahájili svůj let ke svobodě. Lidské zákony pokulhávají za mýty. Mojžíšovo Nezabiješ! platí do doby, kdy moudří sedí za stolem, a vede se nezávazná debata. Nejde o boží příkaz, ale o výklad, o to, jak božímu hřmícímu hlasu porozuměl jeden z vyvolených. Pouze on mohl po sestupu z pomyslné hory objektivity vyložit čekajícímu lidu boží slovo. Patrně se mýlil: hekatomby civilních obětí, které spojitě pronásledují mírotvorce, dokazují smrtící propast mezi slovy a činy. Slovo nic nestojí. Jde jen o dovednost v soutěži o to, kdo se přes moc bezmocných dodere na vrchol pyramidy moci. Válečnické gesto vejde do čítanek, slovo upadne do bezejmenného propadliště dějin.

Lidstvo je nepoučitelné. Řítí se do sebezáhuby, a při tom se ještě chce bavit! Vyhlašuje referenda, peče či tančí o závod, sestavuje žebříčky a oceňuje mistry slova. Pak přijde sehraná skupinka odhodlaných (říkejme jim teroristi, aby bylo jasno, že nepatří k naší lidské rase), najdou si měkký cíl a vystřílí tu školu, tu kulturní centrum, tu divadlo… Čtyři bojovníci za svobodu (legální či legitimní cíl zde splývá do nezajímavé šedi paragrafů) spáchají nejkrutější zlo, aby zdarma pronikli do médií. Podařilo se! Jsou chyceni, souzeni, odsouzeni a… chráněni týmiž slovy, vynášenými pod rozlišovací schopností soudců. Do konce života je bude stát chránit, živit, hlídat a pozorovat věčně zapnutými špehýrkami vězeňských kamer. Jejich oběti podobnou slovní eskamotáž nedostaly. Nikdo se jich neptal na názor. Byly bez soudu odsouzeny k smrti.

Bezejmenné, zcela nevinné děti nedostaly šanci uhnout před padající bombou. Jakmile stavidla slov opadnou, zbývají mistři gest – bezejmenní vojáci, velitelé, zbavení vší odpovědnosti. Ne už jen oko za oko, ale zub za desítky zubů. Takové je logika masového vraždění:

Jeden herec po letech dostane Oscara za ztvárnění dilematu atomové bomby. Musela se její síla ozkoušet zrovna na nebohých, bezbranných civilistech? Ale byli opravdu bezbranní? Podporovali němě svého císaře, kterému odevzdali do rukou svou svobodu.

Byly jiné možnosti? V nejpřísnějším utajení se setkali generálové a jediný civil. Leo Rosten, slavný slovní komik, otec pana Kaplana, navrhoval demonstrativní výbuch kdesi v neobydlených horách. Směšné? Geniální! Jenomže… co kdyby právě neochota armády vraždit civilisty byla vnímána jako směšná slabost? Kolik pum měli ještě Američané v zásobě?

Historie miluje tradiční humanitární gesta. Ta spojují akčnost, neodvolatelnost ničení se slovním salátem, vhodným k nedělnímu obědu. Jistě: bombardování Drážďan o pár dní uspíšilo pád Berlína, zničení Hirošimy a Nagasaki přesvědčilo císaře, že patrně není vyslancem Boha na zemi. Kapitulace, bezpodmínečná, trapně toporná, je neodvolatelnou podmínkou konce vraždění. Najednou se celé národy ptají: to je vše, zač jsme bojovali, pokládali život za naše velitele, ztráceli vlastní lidskost ve prospěch porážky jiné nelidskosti? Náhle se dostaví zmoudření, historici po letech kutají v tajných archivech a znovu oživují slovní magii války: kdo ji zavinil? Kdo si začal?

Hekatomby oběti Drážďan, Hirošimy a Nagasaki vedly k détente, rovnováze strachu ze vzájemného zničení. Japonskému nepříteli trvalo jen pár dnů, než přijal porážku, aby ochránil své poddané. Válka zázračně skončila. Svět se opájel vítězstvím. Doba boření skončila. Nastala doba stavění. Lze ale tento darwinovský cyklus vývoje a odumírání opakovat donekonečna? V magickém myšlení nejde o nic nového. Kam se poděla racionalita rovnosti, volnosti a bratrství?

Bádání na téma humanitárního bombardování nemá řešení. Vždycky budou proti sobě válčit majitelé slov, milující přestřelky, lovy beze zbraní. Není ta petiční patálie směšná? Jde jí opravdu o zastavení krveprolití, nebo jen sebestředný výstřik slov? Nevím, neumím si odpovědět, nakonec nikdo se mě ani na nic neptá. Prostě deleguji svou vůli někam výš. Já nic, já muzikant. Vy jste válčili – a já vám k tomu vyhrával do kroku.

Jeden teror vystřídá druhý. Osamělého střelce skupinka čtyř Tádžiků. Proč si vybrali zdánlivě nesmyslný cíl? Obávám se, že z jejich pohledu šlo o výsostně posvěcený čin, přesahující logiku věci: hle, tady jsme, my bezejmenní, abychom názorně předvedli, kam vede neúprosná logika vaší zábavy. Stačí jen škrtnout… a celá vaše prozápadní civilizace bude v plamenech, A všechno začne znova jako na počátku světa. Není v tom nakonec kus božího sdělení? Nepřiblížil se Armageddon?

Magické myšlení přiblížilo vzdálenou válku na můj pracovní stůl. Jsem pobouřen, protestuji proti oběma mlhavě vyjádření pohledávkami vůči svá vládě. Ale sám nenabízím řešení. Čekám, co mě ještě na konci eseje napadne. Rozbořená Palestina nám nic nesugeruje? Spoušť bez vody, plynu, elektřiny, pospojovaná sítí tunelů, kudy dál proudí zbraně, přijímá pomoc od armády, která ji před pár týdny masakrovala. Humanitární podoba ničení a následné pomoci se opakuje. Izrael, Ukrajina, Rusko nejsou nezkušené mocnosti. Spoléhají na obnovu. Fašismus se ale vrací, jen v přepólovaném pojetí.

Není zbytí: intelektuál se ještě rád zbaví odpovědnosti. Deleguje ji na lépe informovanou vládu, která jistě má lépe informovanou tajnou službu, která jistě spolupracuje s ještě lépe informovanou vládou Izraele, která má jistě ty nejlepší informace od nejlépe informovaných agentů… Není ten koloběh něčím mystický? Racionalista by navrhl přijmout příměří, ukončit utrpení odvlečených a teprve v míru se soustředit na odstřel jednotlivých únosců. Bez soudu, na cizím území? Nevyvolá jakékoliv mírové řečení další, oprávněný teror? Otázka bez odpovědi. Budeme se dál dívat na vzájemné vybíjení soupeřících ideologií. Ostatně od malička hrajeme na školních dvorcích vybíjenou. Postupně z hřiště odpadají slabí. Nakonec zbydou dva nejsilnější jedinci, malý chytrý David a nablblý Goliáš. Jejich boj sledují z obou stran armády. V nové mytologii si dva výtečníci podají ruce a nastane veselka nevídaných rozměrů. Jenomže kdy, jak, za jakou cenu? Můžu se k mýtopoickému myšlení připojit jinak než nezávaznými slovy? Ani profesionální humanista se nevyhne dilematu osobního ručení za svou volbu: kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď? Nemůže se rozdvojit, skrýt se za pseudonym.

Vinaři dějin váží víno do lisu
začátek nebo konec nadějím?
Alespoň na chvíli si uchovat
grimasu tváře ztuhlé pláčem
každý se jednou musí podepsat
teď ještě kdy, kde a na čem

Vinaři dějin váží víno do lisu
začátek nebo konec nadějím?
Bratrství jediného podpisu
v noci mám v ruce strach a tužku
a ve dne… nevím…

Přikloním se k petici, která obhajuje větší zlo v naději na nějaké lepší příští. Vyvolává nábožný pocit omnipotence: po zralé úvaze se připojuji k výroku povolanějších, kteří za mě vyřeší všechny nutné otázky, co dělat v daném okamžiku. Jde ale opravdu jen o jeden bezvýznamný podpis? Nabídne nám budoucnost ještě jednu šanci?

Esej získala Cenu Toma Stopparda (2024)

---