OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Když se řekne Jiří Černý…

 

Robustní podklad: udělaný vršek, polopatické ruce, trochu nachýlený postoj boxera ve střehu, býčí šíje nesoucí hlavu, která v sobě má viditelně přetékající množství Moudra. Pouští Arethu Franklin, a já ji vidím, jak vstupuje. Potichu, skromně, sedá si vedle něj, poslouchá sama sebe a kýve do taktu hlavou…

Až sem, do psacího stroje, mi nakukuje cyranovský dlouhý nos. Cítím za zády mírně pobavený, sarkastický úšklebek: tak ukaž, jak bys dělal tu opovrhovanou novinařinu ty!

Jde mi to těžko. Ještě jsem si nezvykl na medailonky a nekrology lidí, kteří mě obklopují (abych se nějak vyhnul pojmu společné generace). Až příliš ty medailony a nekrology splývají.

Cítím se mladší, nevyzrálejší, nedodělanější než on. Hergot, nezačínám moc vážně?

Čím fascinuje davy? Nevím přesně. Jediné, co mě napadá, je Jirkova úplnost. Celistvost vzdělání, postoje, etiky, názoru i způsobu života. Ten atlet tělem a lyrik duchem totiž ani zdaleka nešíří kolem sebe agresi či pocit moci, daný určitým profesím do vínku. Nehraje si na arbitra a všeznalce, i když mu, myslím, už několik generací vděčí za orientaci v zapeklitých zátokách života. Úmyslně nemluvím o odborných předpokladech – u něho jsme si už nějak zvykli, že vždycky bude vědět, co se děje na hitparádě, v zákulisí různých –sterstev, anebo v té nejposlednější garáži, kde se sotva párkrát sešla amatérská formace. Závistivec ve mně řekne: „Kde k čertu bere všechny ty desky?“

Měl jsem párkrát možnost nahlédnout i za odvrácenou stranu těžce vydolované profesionality, skryté za zdánlivou lehkost a dosažitelnost. Zajímá mě fenomén člověka, který se bezmála celý život umělecky vyjadřuje prostřednictvím tak notoricky příživnické profese, jakou jest pouštění desek.

Čemu že to říkám umělecké vyjádření? Ale, neotravujte mě definicemi. Dobře víte, o co jde: když přijede tenhle člověk a vybalí svých pár nejnutnějších technických švestek, odstraní už jen svým klidným posazem z většinou šufťácké aparatury i brum 50 Hz, který odjakživa vládne v malých klubech s urputností nezvaného nekorunovaného despoty.

V jiných sálech ho nevídám. Je to tím, že i v ratejně dokáže vytvořit intimní pouto individuálního oslovení každého dole pod pódiem? Neždímá nás znaky vnějšího ohlasu, dávno se naučil žít nezávisle na hlučných projevech davového souhlasu. Vidím ho, jak po „hraní“ (neříká tomu kšeft, jako muzikanti) dlouho do rána hájí, zkoumá, ověřuje, doplňuje, přehodnocuje své i naše postoje. Hlouček stejně zapálených nadšenců, diskofilů, ale i laiků je mu nekončící létající univerzitou, na níž nelze graduovat, jen studovat. Ano, věčný student, vybavený svým pocitem důstojnosti, noblesou, rozhledem, pevným hodnotovým systémem, přirozenou autoritou, tak slušící jubilujícímu stáří. Není cesťák s ohranými deskami.

Nosí na trh svou kůži, své aktuální pocity, rezonující za nás naše nevyslovené touhy, přenáší dědičně a nesmazatelně svou krevní skupinu, geny své generace, svých přátel, svého mikrovesmíru. Nezištně a nevybíravě k místu, času a „poměrům“ poskytuje, ne, spíš sdílí své životní krédo se všemi, ochotnými naslouchat druhému. Je vzorem tolerance: přítel Gotta i Nohavici, politiků i nočních hlídačů, ctitel tvrdého rocku i opery, znalec folku i obhájce jeho práv.

Je v něm něco ze zarytosti a umíněnosti starých písmáků, protestantských beranů. Možná s tím rozdílem, že se neutíká do žádných exilů. Nemyslím emigračních – tyto hranice lidi od sebe nedělí. Myslím na ulity sektářství, ochranářství, obhájcovství, mluvčení…

Kolikrát jsem si až bolestně uvědomil, jak jsme my muzikanti uplácaní z mnohem nakynutějšího těsta. Jak mě zamrzelo, že zrovna tenhle člověk má rád mne i tam toho. Vždyť to nejde dohromady.

Jde. Poznávání sebe sama, svých hodnot i proláklin, defektů a skrytých tůní je věc bolestná, přílohy neefektivní, žalostně pomalá. Vždycky jsem mu musel dát za pravdu. I ve věcech, týkajících se mne natolik, že se do jeho psaných reflexí nutně vloudily i nepřesnosti nebo věcné omyly. Zpětně jsem vždycky musel uznat, že to podstatné dovede vyjádřit intuitivně správně. Ostatně – v dnešní přeelektrizované době ani muzikanti sami nerozeznají klarinetový rejstřík moogu od elektrifikovaného klarinetu. Jde o duši hudby, ne o její háv.

Tenhle člověk má v sobě cosi buditelského. Nebo jinak – pedagogický talent. Ne že by rád poučoval – prostě umí druhé něco naučit, aniž by se o to vysloveně snažil. Přitom jako každý dobrý učitel umí ždímat z každého to nejlepší. Neuděluje absolutní známky, jeho hodnocení je stimulující, tudíž často spojeno s výhradami k již dosaženému.

Zažil jsem již několikrát situaci, kdy Jirka věnoval svůj obdiv skupině či jedinci, která teprve vycházela do záře své budoucí velikosti. „A co já?“ cítil jsem najednou naléhavě jedináčkovský syndrom náhlé opuštěnosti. U Jirky nelze vyžít podstaty, ani jen z dobrých úmyslů. Jednou jsi prokázal nadprůměrný výkon? Bude to od tebe samozřejmě čekat pokaždé.

Nikdy jsem ho nezažil v roli srážeče sebevědomí. Dovede se vcítit do duše hledajícího, tedy často taky slepě tápajícího oráče, a když už přímo nenasměruje, alespoň podá zprávu, že je nablízku.

Umí poslouchat – a má pocitovou paměť. Umí si řadit hodnoty k sobě, rozezná dvě zdánlivě stejná provedení, oddělí předstírání od citlivosti, propadnutí magii scény od exhibicionismu. Nepopisuji náhodou práci celé instituce? Vždyť půlka zde řečeného by se klidně mohla týkat hudebního dramaturga, psychologa umění, kunsthistorika, sběratele písní, historika popu, moderátora, propagátora a hledače talentů, producenta, novináře, spisovatele faktu, duchovního pastýře? Ale ano, to všechno obsáhne jeden pracující Čech.

Ehm… a co ty dálkové pochody za dobrým sklípkem, dobrejma lidma, co ten basket, fotbal, ping-pong, tenis, co ty spolykané kilásky před dosažením železného muže? Co ty nesčetné právně-morální porady, které uštědřil potřebným a v tísni? Copak se na něm nenajde ani smítko? Kde je ďáblův advokát, advokát, který by v poslední chvíli zabránil novému svatořečení?

Ale jistě! Už je to tady. Hlas lidu, hlas ďábla silnější: „Jirka je skvělej, ale sere mě, že nemá rád Janotu.“ Ale – opravdu? Co se škádlívá, to se rádo má – zpívala si naše domovnice.

Mohl bych dál chválit: přestože hodně vidí do zákulisí, zůstává cudný. Nevynáší drby. Nešokuje ohromujícími historkami, neoblbuje patnáctky. Umí slušně uživit rodinu, aniž by slevil ze svých zásad. Umí mít rád. Stydí se nenávidět, ale i to bude umět, když nebude jiného zbytí.

Na konec svého posudku jsem si nechal nejkrásnější vlastnost, za kterou už možná ani tolik nemůže. Umí se rozmnožovat. Je ho totiž po našich zemích roztroušeno stále víc. Jako by se dělil štěpením nebo klonováním: přibývá v různých koutech lidí, kteří jdou v jeho stopách. Přibývá lidí, ke kterým cítíš důvěru. Pro které stojí za to dávat se všanc. Přibývá lidí, které sis vychoval.

Kmet s elánem. Jak to dělá? Nevím. A právě proto jsem si dneska do auta vzal psací stroj, a zatímco se řítíme neznámo kam, myslím na něho, který už ví…

A je mi dobře, že jsem se na něj nevykašlal a neodbyl ho pár frázemi. Kouzlo vzájemnosti začíná působit: sotva překonáš nechuť a lenost vůbec něco psát, začínáš se tak trochu cítit kouskem, ždibečkem jeho sama.

Jsme opodál, brachu. V jedné frontě před branami ráje.

Rejžek J, ed. Když se řekne Jiří Černý. Praha: Český fonoklub–Jonáš 1986: 24–28.

---