OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Ztracený ve světě

 

Odkud začít? Koho dojímají mé pocity? Čtu skromné oznámení a nechce se mi věřit. Ještě před pár měsíci odehrál v Kaštanu koncert s výkvětem české jazzové scény. Doprovázeli s citem a skromností vyzrálou hudbu nenápadně vznešeného mentora generace, souputníka v těžkých dobách a unikavého duchovního klauna, který kouzlem své osobnosti naplnil poloprázdný sál.

Mám uvěřit, že někdy pozdě k ránu někdo opustil své blízké? V klidném náručí domova, zbaven bolestí je nenávratně odsunul na nás, kteří tu zbyli? Jak rád bych ho ještě uviděl, klidného a vyrovnaného, po malých dávkách přikládajícího polínka do vyhasínajícího ohně, který ho živil, ale pomalu stravoval.

Vidím před sebou postavu, nedostižnou, a přece tak nablízku každému, kdo chce a umí naslouchat: přivřené oči, zahleděné kamsi do nedostupných dálek. Umíněná kytara, tak těžko napodobitelná každému, kdo by se jí chtěl podobat. Sevřené rty, drtící mezi zuby poselství, těžce vydobyté na samé podstatě lásky a nenávisti. Neodsuzoval ostatní, kteří si přičichli k okamžiku světské slávy, prostě nad námi ostatními čněl jako nehybný anděl, socha vytesaná z kamene pochyb.

Plakal spolu s mnoha, kteří se té noci narodili. Maloval své vize, aniž kdy slevil ze své jedinečné ironie, s níž obhlížel trpkou skutečnost. Ale nebyl nikdy sám. Žlutě si dovedl omotat kolem svých neklidných prstů gambisty Irenu a Vojtu Havlových, volnomyšlenkáře Fiedlera, zkoušel meze minimalismu, parodoval ledabylé poškrabování cizích desek, rapování a smyčkování. Jako můj milovaný guru Třešňák nesnesitelně dráždil publikum folkových Lipnic, riskoval předem dané odmítnutí, aby se spořádaně vrátil na druhý břeh ke své věrné Romance, která pokorně zdvojovala jeho zaumný zpěv.

Osobnost písničkáře poznáš už po pár úderech do strun. Poslouchali jsme stejné desky, učili se jako povolaní branci za pochodu, zanechávali za sebou nedodělky s jízlivým vzkazem posluchačům "dodělejte si to za nás sami". Poprvé jsme snad spolu vystoupili na koncertu v zapadlém studentském klubu, který přes den sloužil jako kolejní mensa. Pozorně poslouchal mé začátky, dokázal se několika slovy vyhranit vůči kolegům, aniž by je urazil nebo zesměšnil.

Nepodobal se nikomu z idolů, před kterými jsme tehdy na konci osmdesátých let marně utíkali. Žádný Dylan, Cohen, Donovan, Joni Mitchellová, žádné umouněné čecháčské blues. Dovedně kroužil kolem jejich líbivých postupů, aby je nahradil originály. Dovedně rozséval originální slogany s lehkostí japonských haiku a kóanů zenových mistrů. Ubíjel nás vzkazy typu "nejsem tvůj duchovní pastýř" a přitom nás lákal za těžké závěsy tajemných zákoutí hotelu Savoy.

Byli jsme jako dálkoví běžci, oddělení od sebe jen nesmyslnými čarami, které někdo dávno před námi namaloval na atletický ovál. Nebo jinak: plavali jsme spolu v jednom protiproudu stejné řeky. Nakonec není to jedno? Jsme všichni se svými kytarami na jedné lodi, mácháme prsty po strunách, místo abychom se jen nechali nést bezbřehými vlnami moře osamění.

Olda byl ovšem nejdál, postával ve své nepominutelně sošné kráse na nebezpečných útesech sebezalíbení jako varovný maják. Prošel si mnoha proměnami, ale ta cohenovská role strážce věčného plamene ho provázela vždycky. Proplul nebezpečnými zákoutími Země sebestředu, prošustil se papírem až k opakováním jedné věty. Mantra, k níž neomylně roky směřoval, zněla vždy v jiném odstínu lásky a otevření zabouchlých dveří, ke kterým jako mnozí ztratil klíče.

Chodívali jsme s mou paní za jeho paní do jinonického pavlačového domečku, který byl oázou klidu. Stál na kraji strmé stěny, porostlé divokými travami. Proto ho tak snadno opouštěl? Nikdo už nemohl nic dalšího na místě postavit. Poskytoval mu útěchu a přístřeší před dorážejícími pochybami.

Oldřišek tu není… vítala nás. Takže jsme si ho často museli přimalovat podle sebe. Alespoň tak se to jevilo muzikantům uhrančivé kapely Mozartovy koule, kteří ho tam marně hledali. Obdivovali jsme jeho sexuální znalosti, ale byl to typický janotismus: pojmenoval kapelu podle světoznámé salcburské pochoutky, předraženého suvenýru, dotěrně vnucovaného nadrženým turistům.

K Oldovi bylo těžké se přiblížit. Jednou jsem mu chtěl soudružsky poskytnout pomoc před mírně rozptýlenou pozorností publika, které se chtělo na jeho úkor bavit. "Chceš abych ti zahrál na violu?" – "Ne," odvětil se stručností génia, povzneseného nad nestálou roztržitost okamžiku.

Odehrál svůj podíl na společně sdíleném okamžiku tvorby s důstojností vědoucího. Budu si ho posmutněle připomínat spolu s ostatními strážci posvátného plamene, kteří odešli, aby nás zanechali ve své vlastní samotě, krásně a nezbedně nakročeného do imaginárních světů, jež nám nevědoucím hrdopyšně zanechal, abychom byli hodni naslouchání, po němž sám zoufale toužil.

Zůstane nedořečený, nedomilovaný, nedoceněný, a přesto stále znějící temným souzvukem duší, které se dál potácejí ve tmách na rozhraní tušeného nevyslovitelna. Pár střípků vzpomínek, vylovených nazdařbůh z omylné paměti, ze kterých budeme čerpat pramínky živé vody, nám připomínají omylné okamžiky krásy, které jsme spoluprožili.

Pozvedl českou píseň do nadoblačných výšin meditace, kterou se snažil až do posledních chvil na tomto světě nejen hlásat, ale i žít. Kamarád a souputník Emil Pospíšil, který nás vozil na koncerty, když nás náhodou pozvali spříznění pořadatelé, se snažil dávno před módními trendy zdravé stravy, dvoutalířové diety a udržitelného rozvoje šířit buddhistické pojetí života. Ti dva nikdy nepoučovali, nekádrovali, brali sami sebe s ironickým nadhledem, z něhož prýštila naděje na budoucí život.

Je-li jaký, jistě nám jednou na okenní rám pokoje přiletí ptáček zpěváček, nahlížející bez strachu a s důvěrou do našich pokojů. Nikdy se ale nedozvíme, jestli to je jenom přelud nebo opravdový vzkaz, malý pozdrav i varování: dokud jste tady, neutrácejte své nadání, nerozmělňujte se v drobných. Nepodléhejte kouzlu sebeklamu, nebuďte sluhy – ale služte.

Beru do ruky kytaru a pokouším se napodobit jeho jemný doprovod. Pár rozložených akordů, úsporně posouvaných po horní části hmatníku. V jednu chvíli mám dojem, že už už to mám. Jako by mi někdo na dálku vedl ruku. V jednoduchosti je síla, nad minimálními proměnami se začne odvíjet píseň, kterou možná začal a nestačil dokončit. Odložím kytaru a v té chvíli všechno zapomenu. Co naplat, není mi dáno… dnes ještě ne, zítra určitě… pozítří možná.

Pokaždé, když se vracím líbeznou krajinou od Otvovic, prodloužím si cestu, abych uviděl, kde se odehrála jeho bájná Bitva u Turska. Vesnička poklidně spí… Sedm havranů se krákoravě vznáší nad opuštěným polem.

Deník Referendum, 4. srpna 2024, online, dostupné na: https://denikreferendum.cz/clanek/36564-ztraceny-ve-svete

---