OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Publicistika

Rocksilde 1988

 

Finn je učitel. Stará se už sedmnáctým rokem o festival v Roskilde. Dělá všechno - od dramaturgie přes smluvní zajištění až po vyúčtování.

Finn je už v Praze potřetí. Sedíme v našem domečku, střídám kytary s  fujarou, Vašek Veselý se ukáže i s harmonikou.

Roskilde - to je pět cirkusových stanů, spousta menších scén a stánků, a  hlavně čtyřdenní svátek muziky… - ukazuje nám na fotce festivalový areál. - Jenom možnost vidět to je už pro nás dostatečná odměna, vyhrknu. Přijedu klidně i zadara.

Dánové mluví anglicky asi jako Záhoráci slovensky. Hned si rozumíme. - Já jsem kapitalista a chci tě zaplatit. Vykořisťovat tě budou jiní… Do návrhu smlouvy připojil i pozvání pro manželky.

„Nepřichází v úvahu. Vysíláme výjimečně pouze manželky zasloužilých umělců,“ povídá pan Pragokoncert, a že 1000 DM je málo.

Zavolám Finnovi…

„Se zahraničním partnerem jednáme pouze my.“

Neznělo to pravdivě: Pragokoncert pro Finna nic nepřipravil. Ten ochotně zvyšuje honorář o polovinu. Tolik peněz jsme nikdy v životě neviděli. Týden před odjezdem nevíme, čím pojedeme. V den odjezdu ještě nemáme pasy. Vašek stojí frontu na německém konzulátě. Tři hodiny - nikdo ho neupozorní, že by snad mohl předběhnout. „To je normální. Přijedete nevyspalí, ve stresu, budete se cítit strašně cize. Musíte ale hrát od začátku naplno. Žádné vysvětlování tam nikoho nezajímá,“ radila Dáša Andrtová, která tam loni udělala díru do světa.

„Á, muzikanti… A fajky máte - to jistě kouříte hašiš!“ prohodili vlídně celnici. Ztuhli jsme u vidiny vybalování narvané škodovky, ale jenom nám zamávali: Tak ať vám to hraje!

Nikdy jsme nepotřebovali větší povzbuzení než teď. Spali jsme po českém způsobu vedle auta na lesní cestě, zkejsli v dopravním špuntu před Hamburkem, a už se za námi zavřela vrata ferryboatu. Stihli jsme se Finnovi přihlásit ještě před neuvěřitelnou zácpou, kterou způsobilo jediné jméno, umístěné pod dopravními značkami: STING. Magické zaklínadlo. Kryptický nápis z dolmenu, naprosto srozumitelný jen zasvěceným. Směrovka poutního místa. Už jen cesta k  němu se stává součástí rituálu objevení Velkého Mága, zasvětitele, velekněze, jenž teprve z poutníků sejme tíhu a rmut jejich cesty.

* * *

V Roskilde dostanete na zápěstí neodstranitelný náramek - podvody se vstupenkami a pašováním známých jsou vyloučeny - a můžete kamkoliv. Pro diváky vybavená tábořiště se sprchami - vše v ceně. Tady se nechodí spát do hotelu. Stavíme stan za Modrou scénou, vedle dobrovolníků, kteří tu mají na starosti vše od hlídání vchodů až po úklid scény, pomoc účinkujícím. Stovky neuvěřitelně milých nadšenců nemají z festivalu nic - až na obrovsky povznášející pocit, že jej dělají. Přesto se ročně hlásí víc a víc lidí. Většina má obytné přívěsy, kvalita kolísá od honosných po nuzné. S naším áčkem bodujeme coby druzí od konce, ale je nám hej.

Procházíme areálem: pětisetmetrová elipsa stánků, desítky stanů, malých i  velkých pódií, to celé na ploše pěti letenských plání. Největší stan - velikosti fotbalového hřiště Sparty - už duní hudbou. Osahají nás zkušené ruce (ne, nemáme lahve, walkmana, dokonce ani video), vcházíme do dusna a mumraje. Právě dohrál Billy Bragg… Jestlipak chodil mezi lidmi s aparaturou v batohu na zádech?! Z davu stoupá dusno, které stmeluje. Seveřan respektuje osobní prostor - netísní se, ví, že celý večer protanči, projuchá, prostepuje. Kdo rozšířil fámu o chladných Skandinávcích? Komunikují dokonce i s TV plátnem, MTV - nonstop klipy, 24 hodin denně, 365 dnů v roce. Zpívají, aplaudují každý filmařský fór… Závidím jejich informovanost. Stojíme na špičkách, Vašek utrousí: Sem nás měli pustit před deseti lety, a byli bysme úplně jinde. Nemám sil nesouhlasit, já, duše folkařská, rockem nedotčená.

96 velkých kompaktů (Turbosound) 130 KW tvoří jednotně postupující tlakovou vlnu. Každý úder bicích vlaje nohavicemi a masíruje pravidelně bránici. Cítím fyzické spojení s  hudbou. Už nejsem jenom divák, ale živá zeď, odrážím hudební podněty ke scéně, bičuju hráče, ženu je s ostatními až za hranice jejich možností. Propadám euforii, už se vidím na scéně, dobývám svět…

Zatím Milton Nascimento s brazilsky poskákanou rytmikou přelévá chytlavé útržky melodií mezi dvěma perkusionisty a strojově dokonalou rytmikou. Žádné kytarové syntezátory, automatické bicí… Vše je jaksi poctivé rukodělné, dřevní, zvukaři nehalí zpěváky do tajemných dálek, nezdvojují prostor echem. Tady a teď, neopakovatelné: jsem tu jen pro vás! Vztáhnete ruku a dotknete se! Nic nezůstane nepovšimnuto. Zpěváci mísí naučené fintičky s nenuceností okamžitého nápadu. Nikde pověstné hloučky českých zívačů a znalců, nabubřelých hodnotitelů, udělujících muzikantům odsudky smrtelného rázu, po kterých se už nikdy nemají zvednout. Zívači nedají 50 DM a zítra dalších 100. A přesto vás zarazí, že se tu lidé mezi sebou neustále baví. Neuvěřitelně silný aparát vše překryje - dav vnímá jakýmsi společným uchem, ne, celým povrchem těla. Přibývají další a další vlny. Se zkušeností starochů zaujímáme místo u druhého sloupu repráků - kdyby začala panika, za žádnou cenu nesmíme z místa. Mám vyhazovací meniskus, nechci skončit někde u země dánské.

Další předskokan: švédsky písničkář Bjorn Afzelius, všudypřítomný ovation, trsátko, hobluje cosi jako špatnou kopli Palečka s Janíkem. Rozumíme Chile, Nicaragua, apartheid… Dánové mají vyhraněný sociální cit, snad že si sami žijí bez existenčních nejistot. Diváci i na tyhle protestsongy tančí, skandují, veselí se… obrovsky ohlas! Pusťte mě vedle něj, a přehraju ho do trenýrek… říkám si nedočkavě. Zvláštní pocit: přijeli jsme se sem učit, a už poučujeme. Drž se zpátky, nadšenče, poroučím si. Kdoví, jak to ve skutečnosti dopadne, s tvým čuměním do textu, bez sloganů, bez domácí aureoly… Uvidíme zítra!

Někteří jedinci se nám snaží přiblížit rčení „opilý jak Dán“. Prostě se natáhnou na místě, kde dřív stáli, zničehonic, jak širocí, tak dlouzí. Nikdo do nich nevráží, nenapomíná. Skupinky mladých policajtů (bez pendreku, natož zbraní) v metalových černých bundách je prostě nevidí. Je nás tu asi 200, nejsem oprávněn uvádět detaily, ochotně odpovídá jeden, tančící s davem. Máme tu míň práce než během víkendu ve městě.

Přelétá sportovní letadlo, Finnova žena Lynn bezelstně prohodí: Třeba je to Sting. Netuší, jak blízko je pravdě. Sting nedostal povolení londýnského letiště, má už zpožděni. Žádné hvízdání! Všichni mají nekonečně času a  tolerance. Nasáváme atmosféru. Zítra budu muset zaujmout tyhle lidi já… Jací jsou? Žádný marihuanový kouř. Žádní zdrogovanci. Občas mám nutkavý pocit, že se odněkud dávno známe. Dav vydává společné teplo, nikdo v něm není sám. Oblečení přísně neformální: rodinka s jednotně nastříkanými fosforeskujícími vlasy, usmívající se neagresívní pankáči, spousta vozíčkářů, trpaslík, kterého bys vzal na ramena, aby alespoň chvíli viděl… Srdce mi buší očekáváním - jak je Sting dokáže naplnit?

Dav vpředu vycítil pohyb za průsvitnou oponou a projela jím elektrizující vlna. Teprve teď začal skutečny řev! A neustále sílil dokud nevešel ON. Celý v  bílém. Sako na holém těle, tamburína, kočičí chůze z jedné strany pódia na druhou. Takhle si šelma osahává terén, vymezuje teritorium: tady budu od tohoto okamžiku jen já! Propadám se s ostatními někam k němu mimo tento svět, čas a prostor. Slzy se derou do očí, mimoděk, nesmyslně. Zjevil se princ, anděl, ne, víc! Usmívá se na mne! Ví o mněl Věřím, že stejný pocit mají okamžité všichni kolem. To není přísný trestající bůh-otec, ale odpouštějící hladící bůh Svěcení jara. Tančí mezi dolmeny a kromlechy Stonehenge, jsme svědky tajemného obřadu druidů… Sting je bůh - nepotřebuje, aby to o něm psali sprejem na zdi.

Chcete jenom hudbu? Pusťte si Nothing Like a Sun. Od prvního tónu, bez zkoušky, zní kapela dokonale vyrovnaně. Akustické nástroje si ponechávají své teplé barvy, vzduch rosolovatí, jak je náhle plný muziky. Ani sebevětší jásot neruší. Ale zažít ten pocit obklopení, ponoření, stát se kousíčkem jeho samého lze jen za cenu cesty. Únava zmizela. Mám jediný problém: jak to všechno slovně sdělit. Sting je muž s dítětem v očích. Rozpustile tě zaplaví dokonale odzpívanými melodickými klenbami. Frázuje přirozeně, jako by si jenom povídal.

Superkapela hraje očividně jen na něj - ale neotročí! Zdá se, že už tempo, dynamiku a souhru nelze vyhnat výš a z aparatury náhle vyhřezne dvojnásobný výkon. Kapela je jumbo-jet před startem, divoké zvíře, drásající ze společně sdílené jeskyně zvuky neobývaných hlubin. A náhle ticho-hluk. Nádražní hala, Smetanova síň po promoci, kdy si všichni najednou chtějí sdělit, že je všechno maximálně OK. Tempo ani v pauze neopadne. ROCK STEADY! Takový sbor snad ani Sting nikdy neslyšel! Vznáší se na vlnách podpory šedesátitisícového jednohlasu - rozumíte každému slovu a ničemu zároveň. Jste s ním - a přesto ční nebetyčně nad vámi. Vzpomeňte na chorál, malověrní…Takhle asi husité dobývali písní svět. Ruční kamery víří v těsné blízkosti sólujícího Marsalise, nepřenášejí jen dění na scéně dolů, ale zvedají tě a zvou přímo na pódium. Jsi součástí, ne jen blahosklonně trpěným kibicem tohoto velkolepého mystéria. A  někde těsně vedle pulsuje krutý svět bolesti a zoufalství. THEY DANCE ALONE… Ustarané tváře matek, se šátky narychlo uvázanými kolem neupravených vlasů. Ženy, které tančí samy. Drží se za ruce, zvedají je k nebi. Pouze v tomto okamžiku ustoupí Sting do pozadí. Vlna sympatií se přelévá davem, potlesk se snáší kamsi daleko k těm ženám, tančícím v hrozivé tiché demonstraci společně sdíleného hoře i odhodlání. Pískot diktátorovi! Ale lidé sem přijeli za tím, co je spojuje, ne dělí. Tady jaksi není místo pro negativní emoce. Politická píseň bez festivalu a nabubřelosti. Kdy se panu diktátorovi něco pootočí v  hlavě? Pošle své střelce, anebo muže s dálkově ovládanými výbušninami? V tu chvíli se o něj bojíme. Tento bůh není nesmrtelný. Kolik takových vystoupení ještě může vydržet? Ani jednou neudělá chybu.

Kdo brání jinejm lidem tohle zažít, je zločinec! slyším za sebou. Anebo si to myslím sám?! Sting odhazuje sako, stojí jako socha ve šlích, krásný a  urostlý. Nechává se vysávat desetitisíci lačných pohledů. Velké dítě se sexappealem muže. Nic nepřirozeného - prostě se v rámci cudnosti dává celý. Pak náhle zakloní hlavu, tělo, dává se do běhu, vysoko zvedá kolena. Tlupa muzikantů ho následuje, je to had jak z mateřské školky. V neuvěřitelné tlačenici pod pódiem se děje totéž. Dav poskakuje a dýchá stejně zhuštěný vzduch, omládl, tohle tempo se nedá stupňovat ani udržet! Další středoevropský omyl. Kdo si říká, že dřívější Sting byl spontánnější, divočejší?! Vrývám si do pocitové paměti každý detail. Má-li program režii a choreografii (jak by mohl nemít), nedozvíte se o ní. Vše působí jako osobní dar.

Sting odchází! Okamžitě pocítím velké prázdno, strach, že už nikdy… Ne, vrací se v černé bundě a přidá ve stejném tempu dalších pět písní! Plánovaný přídavek - akustická kytara, nenucená muzikálnost. Ušlechtilý tón silonek proniká bezproblémově do kolektivního podvědomí. Slyšíš jednotlivé tóny i cely obrys skladby, smrštěný do mikrotečky. Aranžmá nemaže kytaru, najednou unisono v těžkém minihadu se sopránkou - ó! Světla ostře do lidí, teď jsme to my, kdo je na scéně, prostý trik, ve kterém Sting mizí, prostě a nepozorovaně. Kouř a  prach v zelektrizovaném vzduchu, padá na mě deprese. Vlny nadšení ještě obíhají, ale je po svátku. Opona spadla. Až někdy jindy, příště… Ale bude ještě nějaké? Odcházíme jiní, než jsme přišli.

Vymotáme se ven, a padne na nás tíseň. Co tu děláme? Kdo jsme? Co po něm ještě můžeme říci? Jak přežit tu Šílenou vlnu rozbouřenych emocí, kterou po sobě zanechal Sting?

* * *

Roskilde není jenom rockový festival. Je to jarmark tvořivosti, inspiromat, trh marnosti. Slavnost dlouhých severských dnů, nenápadně přelévaných do noci. Nerozeznáš: je to ještě západ, anebo už východ slunce? Do čtyř ráno zní hudba, lákavá i odpuzující zároveň. Vtluče se ti do mozku, takže ji dál slyšíš, i  když už je po všem. Bristolská organizace WOMAD (sponzorovaná P. Gabrielem) přivezla etnické skupiny z Číny, Austrálie, Nového Zélandu. Ale hlavně afro rock; hudba rozpuštěná v krevním oběhu. Dobře živený zpěvák s věncem listí kolem pasu, ověšený tykvemi, se kolébá v prastarém rituálním tanci - a kolem krku má Stratocastra. Bez okázalosti, jako by stále slavili několikadenní obřady doma na návsi, pohupují se tyhle skupiny - jedna jako druhá - i když už je pořadatelé „sestřelili“ z pódia. Všichni už jsme dávno zapomněli, že jsme bílí. Jeden pradávný lidský tvor tu pulsuje ve věčném rytmu fascinace znovuzrození a smrti. WOMAD jim vydává desky - nás berou mimochodem taky jako jakousi polozapomenutou civilizaci. Hudba se řítí dál rychlostí vodopádu. Přebíráš se ve stáncích řemeslníků - můžeš odejít úplně odlišný, než jsi přišel. Afghánské ponožky, indický šátek, španělské pončo… Probíráš, vybíráš, odejdeš s prázdnýma rukama. Oči se nasytily - stačí.

Tanečnice kmene Zuluů vede veřejnou dílnu. V zástupu náhodných žáků najdeš mrštné baletky vedle uhrovitých mládenců kostrbatých jako švabach. Vytahuje si z davu další oběti - nikdo se nevzpírá.Touha zkusit to vítězi nad ostychem. Jinde ti pustí dojemné video o pomalém duchovním vyvražďování domorodých Australanů. Hodně ručně psaných plakátů. Kreslené vtipy s tématy mrazícími v  zádech. Dvojice vibrujících tyči - zkuste si na nich smysl pro labilní rovnováhu! Touha vystoupit z davu, stát se spoluaktérem, je všude hmatatelná. Vašek rezignuje na další podněty. Stahuje se do sebe, k vystoupení. Nasávám podněty jako houba.

Vlajky na dlouhých prutech se míhají nad hlavami davu před žlutým stanem. THE HOTHOUSE FLOWERS - a pak THE CHURCH. A současně s nimi - nebo spíš proti nim - my. Dobrá úroda…

Půjde o život. Silný vítr snáší do našeho stanu neuvěřitelný rachot Australanů. Folk Café má být místem meditativnější hudby, vyžadující chvíli zastavení. Zatím jsou všichni u vedlejšího stánku Tuborgu. Čím je přilákáme? Rozehrávám se - prsty tu nehraje nikdo, takže jsem už dopředu nejlepší - ozve se uznalý potlesk. Hrajte! křičí pár nadšenců, kteří dali přednost neznámému před hlučnou jistotou. Dva zvukaři pracují rychle a přesně. Stačí ocenit Vaškovu doma dělanou aparaturu. Nakukám jim, že máme Marshala, ale tohle je lepší. Skupiny před námi měly na pódiu vyložené desky, kazety, plakáty. My vystavujeme jen sebe. Odškobrtám úvod v angličtině a začnu. Mám dojem, že k  lidem nedorazí ani ň. Kdyby to šlo, uteču. Sedá na nás běs, řvu proti své vůli, protože nuance utopí hluk. Kdyby mě slyšeli folkáči, padnou do mdlob. Fistule v Dykovi nalákala dovnitř první oběti. Nerozhodně postávají s kelímky v rukou. Z jedné strany Dunaje zapadá, stejně tak kramářská Na množství nehleďte. Kde jste, Blaničtí rytíři? Ještě že Vašek dokáže přitvrdit. Na chvíli propadám panice: chci domů, k mámě, na Hanou… Teď se konečně chytli - jasně, měli jsme začít I´m Czech! Tleskají do rytmu, máme je! Vracíme se, Astrolog, a pak hned Velkej Mimoň. Zvukaři tleskají, Finn taky. Rozpačitě na sebe mrkneme.

Měli jste úspěch! Neodešli, přidávali jste, jako hvězdy… jásá Lynn, která nám držela palce. Kouknu tázavě na Finna. Není zklamaný? Ne. Příště budete lepší. Publikum se nerozchází, ale hráli jsme už o patnáct minut déle, než Finn plánoval. Kouknu na nehty. Jsou úplně otrhané.

Přece jenom jsme měli v publiku svého člověka. Ondřej Hejma je tu už podruhé. Ví dobře, jak nám je. - Bojovali jste, líp to nešlo. Rychle na to zapomeňte, ten Church, to byla vyšší moc. Jdem se najíst, pivo je zadarmo - sune nás do šatny. Ale ouha - dosud přátelští pořadatelé rozeznali vetřelce a  berou mu doslova třetinku z ruky. Na prostý lid musí být přísnost.

Sejdeme se u stanu. Mělo to dvě chyby: žádný valčíky. A musí to letět. Mluvit - nepřemejšlet. Žádný změny rytmu. To je na ně moc. Máte ještě jednu šanci - do neděle času dost.

Stahují se bouřkové mraky, a na Žluté scéně vychází Bryan Adams. Kanaďan se smirkovým hlasem, springstýnovštější než sám Springsteen. V Modrém stanu současně začíná John Hiatt.

Jdu se k nim zapsat do učení. Je mi 42… Sedmnáct let jsem nevytáhl paty z  domova. Doženu to za den a noc?

* * *

Dánové jsou námořníci. Neobtěžují se pláštěnkami, vyvracejí obličeje do přívalů deště. Za pár hodin zafouká od moře vítr a zase všechno vysuší. Středoevropan ovšem panicky upaluje do modrého stanu. Na Johna Hiatta. Vláčíme se pod pódium, typické umění české uličky! Ukážeš s omluvným úsměvem foťák - a  stojíš pět metrů od něho.

Hiatt je sympaťák nicholsonovského typu. Mimikou a toporně ironickou klaunerií jakoby vypadl z oka smutnému hrdinovi Přeletu. Střídá osahaného Telecastra s Washburnem, hraje úsporně a přesvědčivě, jak je na Jihu zvykem. Nežhaví aparát, dovolí si i několikavteřinové pauzy. Publikum na něm visí. Charisma? Šijou s ním čerti - jakmile zakoulí očima, muzikanti jaksi ustoupí do pozadí, aby ho nekryli. Krásná, oddaná otročina… - Kulich by ho přehrál, utrousí Vašek Veselý nad hrou sóláka. Neuvěřitelně se podobají. Stejně potměšilý pohled, virtuózně slajduje, má dokonce podobny tón… Přijeli jsme se učit, ale nedá nám to a občas aspoň verbálně udělíme sem tam nějakou tu černou známku.

Hiatt je hvězda na vzestupu. Povídá si s diváky uprostřed písní, občas na hranici vkusu, možná mírně za ní, ale je k sežrání. „Vemte s sebou rodinu“ vtipkuje na téma své desky. Nosí se živé přehrávání elpíček. Lidé se chytají s  prvním tónem, ječeni, tanečky, jupííí! Zblízka ale vidíš obyčejnou práci. Pod pódiem rozeznávám nezvyklé množství muzikantů, lidí od fochu. Lid si žádá modly - ale ty musí být „jako my“ a současně vysoko nad námi. Hiatt netlačí na strunu obecného úspěchu. Dělá svou věc dost dlouho na to, aby ji teď levně rozmělnil.

Věčný paradox. Neznámy zpěvák dobývá pomyslné zdi Paláce slávy. Nemusí nic splňovat. Prožívá první vrchol své kariéry, zbožňován úzkým kruhem znalců a  fandů. Pak přijde obecné uznání, nutnost každodenně dokazovat to, o čem píše tisk, říká legenda, bez níž se žádná hvězda neobejde. Muka pochybnosti - jsem to ještě já? Chtěl jsem to? Co takhle zkusit pilulky - dělají to všichni, jenom krátkodobě, kvůli koncentraci, všichni ode mne očekávají supervýkon… Pak přijde období adaptace. Sláva produkuje jaksi samu sebe, jako hrnečku vař. Velké jméno ještě chvíli táhne, ale manažeři, promotoři a producenti se už rozhlížejí po okolí. V jakém stadiu je Hiatt?

Jako jeden z mála na pódiu ladí. Ale když praskne struna, odhodí kytaru, ze tmy přiletí jiná a show jede dál. Organizovaná pozornost techniků ve tmě. Ucelenost. Setrvání v náladě večera. Přelévání pocitů, energie. Pot. Ručník hozený ze tmy a znovu do světel. Přídavky automaticky dvojité - nejdřív pomalejší zahřívák, pak ostrý vyčerpávající kopanec - a Hiatt to vše absolvoval už třikrát. Zblízka je vidět, že má všeho plné zuby, ale v podivném masochismu se vrhá zpět, promlouvá k sobě i k tomu nahoře, k lidem, paroduje prezidentskou kampaň… U nás by měl po hraní, tady sklízí bouře smíchu. Proamerické hudební cítění Seveřanů zápolí s protiamerickým nasměrováním malého národa. Touha byt světoví - a zůstat sebou. Hiatt balancuje na odvěké hraně obou pocitů s nenucenností eskamotéra. Zve nás do svého jumbo-jetu, odlétáme na Jih, kde se tahle muzika hraje od rána do večera, Hiatt to kormidluje a já si s hrůzou uvědomím, že do Ameriky nemám platnou doložku…

Krajně rozrušeny se vypotácím ze stanu - víc nepotřebuju slyšet. Davy, kelímky… jdu do zákulisí, alespoň oknem šatny zahlídnout, jaký je idol v  civilu. Hiatt pobíhá uvnitř jako zvíře v kleci. Ještě ze sebe nevydal všechen náboj, šermuje do vzduchu třetinkou Tuborgu, je ho plno. Ví, že je stále viděn. Nikdy jsem nedělal rozhovor, mám to zkusit? Nic o něm netuším.

Vysílá nejdřív manažera. Dvacetiletá mánička s copánkem se v hloučku bezpečně orientuje na důležité lidi. Jedná ostře, sebevědomě, odradí, ale neurazí. Slabší nátury začínají odpadat. Najednou se za manažerem objeví Hiatt a zve nás dovnitř. Ještě ve dveřích mu dánská novinářka zajíkavě poví, že byla na všech pěti koncertech a tenhle byl nejlepší a to je všechno, co mu chtěla říci. „Díky„ - Hiatt zůstává pozorný, ale nesentimentální. Hvězda musí přijímat chválu jako samozřejmost. Odpoví na všechno, dvěma větami. V  angličtině mají svou kadenci, kouzlo. V překladu zní bědně až k pláči.

Dánský novinář vedle mne vytahuje pečlivě sepsané otázky. Hiatt ho pobaveně sleduje. Sedám si na fotobrašnu a dělám se neviditelným - zbytečně. Hiatt na mne povzbudivě mrkl. Rád se předvádí. Novinář se ptá, jestli se nebál jet do Evropy. Snaží se mu vsugerovat, že ho tu nikdo nezná.

- Lidi jsou všude stejní. Chytnu je první písničkou a jedu.

- Takže žádné problémy? Ale konkurence nespí…

- Nikde není větší než u nás doma. Státy přetékají muzikou. Evropa je jeden velkej barák. Kromě toho - umím si dělat přátele. Jak se jmenuješ?

- Dan.

- Fajn, Dane. Jak se máš, Dane? Do toho, Dane! Svlíkni mě do naha, no tak dělej, Dane!

Rozhovor se milému Danovi jaksi začíná bortit. Hiatt hraje divadýlko pro mne, až přijdu na řadu, bude se zase bavit Dan.

- Jsi vždycky na pódiu tak osobní? Píseň věnovaná ženě, která ti porodila syna - proč sem taháš soukromí? - snaží se Dan marně o bulvární agresi. Hiatt zůstává naprosto uvolněný.

- Beru rodinu. Jsem bez ní osaměly, takhle si na chvíli odskočím domů. Každý má přece ženu, matku, milenku, dítě. Jsme stejní. Nejsem žádnej freek. Jsem hrdej otec - ať to všichni vidí!

- Stavíš se v textech do polohy psance - a přiletěl jsi jumbem!

- A co? Jsem bohatej, protože pracuju. Ty ne? Pracuj!

- Snažím se. Co nová deska?

- Je to muzika pro všechny. Chtěli jsme něco předělat, ale není prostě čas.

- Čas, nebo prachy?

- Peníze nejsou problém. Už ne. Ale jsme furt na cestách - ukáže k  manažerovi, který už pomalu vyklízí šatnu. Lidi poodstoupí do jiného rohu, ale očumuji dál. Začínám se cítit vyvoleně.

- Jaký je podíl fikce a soukromí v textech? - osmělím se.

- Miluju fikce, romány. Všechno je román. Mý soukromí je román, že, kluci - aktivizuje muzikanty, kteří se bezostyšně cpou chlebíčky a pivem. Jako my. Finn říkal, že hvězdy mají stejné podmínky, akorát pár lahví šampaňského navíc. Rozhlížím se… a Dan mi vyfoukne další otázku.

- Kdy budeš hvězda?

- Člověče! Já už jsem hvězda!

Pochopil jsem, že tu skromnost berou za vadu charakteru. Jsi, co si o sobě sám myslíš anebo co o tobě napíšou, tak proč tomu trochu nepomoci?

- Tak, a teď kolega - vyzývá mě pohledem. Koktám, že jsem muzikant, nic o  něm nevím, že nemůžeme sehnat desky…

- Muzikant? Slyšel's mě? Jakej jsem byl? Jsem hvězda?

- Jasně - vyhrknu. Dan se tváří kysele.

- Co hraješ?

- Folk. Prstama. Tady všichni hrajou trsátkem. Můžu se mrknout, jaký máš nehty? - Ochotně ukazuje ruku.

- Nehraju prstama - jenom někdy ve studiu. Moc práce…

- Kdy cvičíš? Na hotelu, cestou?

- Nenávidím cvičení. Miluju psaní. Než napíšu písničku, musím se ji naučit. Takže vlastně cvičím, sakra! Žádné další otázky? To je od vás milé, kluci, musím ještě stihnout pivo…

Přehrává mne k muzikantům.

- Kluci, je tady jeden - jak ti říkaj?

Tak cize mé jméno ještě nikdy nezaznělo. Ještě z něj vydyndám podpis, aby mi doma uvěřili, že jsem si to nevymyslel. Neuvěřitelně negramotně bere do levačky propisku. Hiatt neumí psát! - bleskne mí hlavou senzační titulek. Aspoň malá chybička na hvězdné kráse…

* * *

Potkávám rodinku, klučina se veze na ramenou, na tričku nápis „Díky bohu jsem Ir“. Určitě jdou na The Pogues! Obří stan rozkrajují tanečky do čtverečku. Jasan Bonuš by měl radost. Ovšem je to nestylové a kostrbaté jako já ve Strážnici. Dubliners s bicími, Moravanka ve speedovém hávu. Přesunu se do Nového stanu - ale ani tady experiment nekvete. Takový Váša, Psí vojáci, Éčko, Už jsme doma, Visací zámek riskují víc. Dunaj s Ivou by tu musel utrhnout lidem srdce, dám za ně krk. Finn ne. A na něm záleží. Pocit národní hrdosti se podivně mísí s lítosti a stud s bezmocí. Umíme ledacos, jenom ne prodat se. A vytvořit legendu. Zpěvák musí žit v jednotě se svým image. Nelze být vampem a současně stát frontu před čistírnou. Nelze byt ostrým hochem a  současně podplácet OPBH. Rozprodali jsme národní sebevědomí po kouscích i  vcelku a scéna každou nejistotu stokrát zveličí. Jsme příliš jemní? Prostota neletí. I když…

Mezi stánky se objeví přízrak. Sbor roskildskych žen kráčí naboso, jako někde z Liptova zazní trávnice. Ida Kellarová odmítne mikrofon, jako vědma ovládne prostor malého pódia a všemu elektrickému řáděni navzdory zanotuje romskou píseň. A jsme najednou doma, hřeje to a dojímá, až běda. Ida je sestra Ivy Bittové - dochází mi až později - a tohle všechno secvičila se svými kamarádkami během týdenní dílny jen tak, pro potěchu ducha. Ano, najít oázu, kousek klidu na cizí půdě, spočinutí. Na odlišnost a dřevní archaičnost sázejí rovněž maďarští Vismontí. O kus dál srdnatě bojuje část pražské Divadelní pouti. Ale davy začínají byt přesycené. Vše směřuje k obrovskému zelenému stanu. Heslo dne - Leonard Cohen.

Dav hlučí jako před revoluci. Co s ním zmůže bolestivě zranitelný našeptávač trpkých lásek? V černém obleku se utápí jako skvrna na akustické zdi synťáku, houslí, steel kytary, turecké bezpražcové loutny oudu. Kytaru vezme jedinkrát, když přidá omamující Suzanne. Hned úvodní Hallelujah zpívají všichni, celý parter se kolébá, do očí se hrnou slzy. Kopák se akusticky kryje s decentností Cohenových melancholických hloubek, musím postoupit do osy reproduktorů, abych rozuměl. S přivřenýma očima pluje na obláčcích pomalu odříkávaných litanií. Neudělá jediné gesto, kterým by se pokoušel smlouvat s  davem, tento guru sebevrahů, kteří neunesou nádhernou bolest Život. Aranžmá je přítomnější, naléhavější než na desce. Ano, na lásku není lék. Každý to ví… Jsem váš člověk, jsem tvůj muž, přijmi tenhle valčík, než nás odvede jazzová policie. Nemohu zapomenout, ale nevzpomenu si, na co.

Je mu dvaapadesát. Přátelé jsou pryč, naříká na místech, kde kdysi hrál. Splácí každodenně svou činži ve Věži písní. Andělsky harmonizující vokály Jennifer Warnesové a Anjani kopírují Cohenovy prohřešky proti intonaci a  povznášejí je kamsi na úroveň klenutí katedrály. Housle kvílí jako na večírku skautíků židovské obce, doplňkové perkuse Vinnie Colaiuta vystupují jasně nad poklidným tempem nekončícího příběhu tohohle věčného ztráceče. V kapse mě tlačí kazeta s písničkami, kterou jsem chtěl bláhově hodit na pódium s prosbou, abych mu směl někdy zahrát Pravdu o Marii. Věčně se budeme míjet na obláčcích různé úrovně. Není nám dáno, možná někdy jindy, jinde, v jiných životech…

Cohen udělal generací. Dívám se kolem - všichni propadli kamsi hluboko do sebe, ale navzájem těsně spojeni, šikmé paprsky zapadajícího slunce (je deset večer!) nám ovívají vlasy slunečním větrem. Cohen tiše pronese - Přátelé, každý udělá jeden krok dozadu. - Nic víc. Davem projede vlna. Ke mně ale dorazí už jen její duchovní obrys. Každý přešlápne namístě, symbolicky ustoupí, aby se vrátil o krok blíž k němu. Síla slova je úžasná - síla, přitahující k  osobnosti, neskonale větší. Ano, máme Portu, jsme taky kamarádi, posloucháme v  tichu - ale tady to dýchá. Atletičtější povahy šplhají po sloupech stanu, drží se nahoře silou vůle, tleskají volnýma nohama.

Ne, tahle generace půjde spíš na jatka než do války, odsud nebezpečí nehrozí, každý to ví, zpívá Cohen. Každý ví, že se svět rozestoupí. Každý to ví. Cohen vystavěl ze vzduchu katedrálu porozumění. Sjednotil víru s nevírou, dal slyšení oloupeným zuboženým boháčům těla i ducha. To, co z něj sálá, už není majetkem jednotlivce. Rozeznívá jim zasutá moudrost lidského rodu. Jednou v countryovém, jindy bluesovém hávu. Každého písničkáře čeká umění zestárnout na scéně, nepřestat být sebou, a přesto se vzdálit. Neuhnout. Cohen to dokázal. Zůstává na straně těch, co věčné ztrácejí. Vyvzdoroval si nejvyšší míru vnitřní svobody.

K čemu rozkazy? Jsem tu jen já a vy. Ostatní jsou mrtví nebo přeběhlí k  nepříteli… Zpívá pro kapitána, jemuž nepostavili loď. Pro zmatenou matku vedle prázdné kolébky, pro srdce osamělých, poddané bez krále, primabalerínu, co nic nezatančí. Zdraví nás z druhé strany beznaděje, s láskou tak pustou a  roztřesenou, že tě dostihne, ať jsi kdekoliv. Písně se slévají nenásilně v  jeden neskutečně hřejivý slovanský celek. Jak může skončit zázrak? Prostě a  neokázale, ale s vlastní zarputilostí.

Je-li to tvá vůle, abych už nepromluvil a můj hlas zanikl, vyčkám, dokud nebudu povolán. Bude-li to vaše vůle… odchází, lehce mává rukou nad hlavou. Nejprostší gesto, povýšené na artefakt. Ano - je to naše vůle! Vrací se, opakuje „Utancuj mě k smrti“. Podvědomě cítěný strach ze sebeničivých sil prosakuje harmonií laskavosti, aniž ji oslabuje.

Je konec, konec, ale nikdo se netlačí pryč. Zůstáváme pod pódiem, bloudíme, snažíme vzít si s sebou doušek společně dýchaného vzduchu, polibku. Je to láska? Děvče v cikánských šatečkách bloudí naboso mezi střepy lahví, očividně bez důvodu, prostě pro nádheru bloudění. Pohledy jí uklízím cestu, vedu ji… kam?

Koneckonců - Cohen stále hraje na tři akordy, zpívá falešně, je to jenom zpěvák. Kdyby mě uvedl, kdybych měl desky, kdybych… Měl bych jít spát, zítra hrajeme znovu. Naposled? Kdy se sem ale zase podíváme? Probloudím noc mezi hudbou, vzpomínám, jak jsem Cohena prvně objevil před dvaceti lety v zapadlém krámku v Latinské čtvrti. Upřímně jsem ho tehdy litoval. Jsme stále stejní - chceme objevovat světu svět a nevyznáme se ani sami v sobě. Takhle dopadl národ Komenského - patnáct a půl miliónu učitelů. Přitom stačí jeden jedny člověk. Ale musí byt náš.

Co do pestrosti nemá naše domácí scéna konkurencí. Jiné je to se schopností dobrat se profesionálně dotaženého tvaru, aniž bychom potratili pel chvíle, rukodělné proletářství písničky. Domácí dokonalost je jako naše měna: za hranicemi pozbývá obecnou platnost.

Vzdalujeme se z velkého svátku bílé magie. Cestou hodné mlčíme. Spasibo se začlenilo mezi slovíčka diků největších hvězd. Dostane se i na líbezné a  důstojné české „díky“?

Nejhlubší dojem? Svět k nám není nepřátelský. Není třeba proti němu bojovat, ale pochopit ho a mít mu co nabídnout. Doma jsme už předem vítězi. Dnes ještě snad. Ale zítra?

Vladimír Merta
Melodie, 1988, roč. 26, č. 11, s. 10-11 / Melodie, 1988, roč. 26, č. 12, s. 22-23