OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Publicistika

Pohled filmaře

 

ARTA vydala naše CD s písněmi J. Dowlanda.

Prolog: Na shakespearovské scéně se sudičky hádají nad prostou kolébkou, kde se neklidně rozvaluje chlapeček se zvláštním smutkem v očích. - Prožije několik možných osudů. Stvoří nový druh hudby - lidové i vznešené zároveň. - Bude milovaným géniem loutnové písně, ale nikdy nedosáhne uznání královského trůnu. - Jeho genius mu bude podrážet nohy, kamkoliv se vrtne. Jak mu budeme říkat? Přišel odnikud nikam, třeba Jan z Nížin.

Malý loutnista usilovně cvičí. Vyjde si se svým vzácným nástrojem do polí. Improvizací Slyší rytmus ženců, dovádivé hlasy milenců, zpěv ptáků, halekání mládenců a vzdechy děveček. Z dálky zní další verze renesanční odrhovačka – Green Sleeves. Jinoch vidí dámu se zelenými rukávy, vznášející se nad bojištěm. Začíná už ale hrát odlišné akordy, zaposlouchá se do vlastní hudby, usíná. Zahlédne ve snu přízrak svého příštího života, plného ambicí a sebestřednosti?

Skupinka rozdováděných studentů paroduje před fortnou věhlasného kláštera nevzrušivé oratorium: za zdí, oddělující středověk od novověku, mniši v kápích odečítají text z rozevřené obří knihy. Tajemnými posunky ruky je řídí… sám bůh hudby? Nebo ďábel?!

Venkovskou krčmou procházejí potulní muzikanti: každý je odjinud, má jiný akcent, jiné ambice. I ti si z manýry, přežívající staletí v  neměnnosti kánonu, si dělají poučenou legraci. Kolem prosviští zdobený kočár. Vznešená osoba, zahalená v roušce, poručí na chvíli zastavit. Náš student okouzleně zírá… říká se přeci, že svobodná královna inkognito vyhledává rozpustilé zábavy. Padne na kolena. Vztáhne ruce do prázdna. Má v hlavě tolik nesložené hudby. Ale jeho loutna poletuje mezi drzými studenty. Cítí, že propásl první - a možná i poslední – šanci svého života? Škraboška na chvíli poodhalí tvář idolu - panovnice. Nebo je to ďábelská postava zlé sudičky, která jej bude až do konce života vystavovat posměchu?

- Takového milence u dvora nemáme, lorde Cecile… - povzdechne si ona žena. Neoslovila ovšem toho pravého: lord by totiž rád sám zaujal tak prestižní místo.

- Blázne! Copak nevidíš, že královna je o třicet let starší nežli ty? – našeptává našemu studentovi mu zlověstný hlas, kterému bude naslouchat za bezesných nocí po zbytek života. Pokud existuje pravý opak mužského génia, je to ona: sebevědomá, energická, předvídavá, odvážná, štědrá, skromná, riskující, investující do světa kolem city i peníze. Svým způsobem ale rovněž osamělá, obletovaná, ale potají zrazovaná. Alžběta pro něj zůstane nedostižná, neměnná ikona, svým způsobem erotický symbol: soustřeďuje ve svých postojích majestát staré Anglie. Podle dobových zvyků dedikuje své dílo i své všemožné schopnosti panovnici slovy, která bychom dnes nazvali směsí plkavosti, sebepromoce a špetky mužské podlézavosti.

Stráže odhánějí sedmnáctiletého mladíka od bran královského sídla. Ještě téhož dne se nalodí a odplouvá přes kanál do Francie. Pět dalších let doprovází Sira Cobhama, královnina vyslance. Tajně konvertuje ke katolicismu. Vrací se, získá doktorát obou univerzit, založí rodinu. Jeho skladatelská sláva stoupá. Je mu už 29 let. Poprvé – a naposled - hraje před královnou. V jednatřiceti se osmělí požádat o uprázdněné místo královnina loutnisty, Johna Johnsona. Je odmítnut. Svádí vše na své katolictví. Ale kdo o něm vůbec ví? Nikomu se nesvěřil. Role loutnisty připomíná spíš práci tajného agenta, špeha či informátora. Často musí pracovat pro několik znesvářených stran najednou. Co je to diplomacie? Umění s úsměvem, bez sebemenšího násilí, dobýt cizí území. V lásce, na moři, v hradních službách, v církevní hierarchii. Tam všude potřebují loutnistu, chápavého, věrného, zasvěceného, ale uzavřeného do sebe. Umělce, který umí slyšet, jen když chce. Dvůr ale obyčejného génia, vzešlého z ulice, vyvrhne.

Uznávaný skladatel nachází spřízněné duše ve vášnivých milovnících přepychu a hudby podruhé: V Kasselu a Brunswiku jej zahrnou zlatem a  přízní. Neklidná duše ho žene za poznáním nových postupů benátských, padovských a ferrarských skladatelů. Ve Florencii jej srdečně přijme skupina exilových katolíků. Nenápadný muzikus na cestách se nešťastně zaplete do přípravy spiknutí, usilujícího o hlavu zbožňované Alžběty. Složí slib mlčenlivosti, ale nese si dál v sobě dilema moderního člověka: zradit ve prospěch většího celku, dosáhnout klidu a ocenění, nebo být naopak nositelem tajného ohně, spolutvůrcem změny? Svobodymilovný, ale ustrašený a nerozhodný génius se zmítá v komplotu snílků, užívajících si naplno půvabů manýristické Florencie. Vede jej přirozeně zase jen jeho sudička-ďábel. Zachová se bídně. Prchá před vnitřním sporem do Norimberka. Aniž by přímo jmenoval své spojence, zradí je květnatým dopisem lordu Cecilovi. Hlas otčiny se zřejmě ozývá i po letech, strávených na nepřátelské pevnině. Přísahá věrnost koruně. Chce se vrátit a sloužit vlasti a královně do roztrhání těla i duše. Dostává prostřednictvím svého učitele a  přítele Henryho Noela pozvání k návratu. Ale jeho mistr nečekaně umírá, aniž jej dovedl k osamělé královně. Prohrává podruhé. Zato stará dobrá Anglie, zesměšňující papežovy zákazy vlastní liturgií a tanečními písněmi v rodném jazyce, vzkvétá. Alžběta porazila slavnou španělskou flotilu. Zakládá první kolonie v Novém světě, obklopuje se urozenými muži i  piráty a kořistníky.

Celý svět se ocitá v bodu zlomu: platí ještě všechna přikázání? Nepadne nakonec i královna? Řada šlechticů přísahá věrnost trůnu, dobývá nová území, ale přisvojuje si cizí bohatství. Lord Raleigh, dobrodruh a loutnista, koruně přináší zlato ze svých pirátských plaveb. Evropa vře.

Ambiciózní kariéristé i obyčejní floutkové postávají s loutnami ledabyle opřenými o rameno před studentskými krčmami. Slyší v duchu hudbu neklidu, plnou úzkosti, strachu z lomozících soukolí vesmíru, žáru ohně veřejných autodafé, makabrózních divadel, pořádaných církevní mocí v  samém centru evropské vzdělanosti. Londýn zachvátí morová epidemie. Memento mori – a živočišná láska, touha přežít peklo. Třaskavá kombinace tragiky a frivolní veselosti přináší prestiž, uznání dam, peníze velmožů. Vidina lehkomyslného živobytí v závětří královských rodů očaruje zasmušilého, cílevědomého studenta. Dokáže zhudebnit Can she excuse – prý tajné vyznání lásky hraběte z Essexu. Ale královnin důvěrník, vrchní velitel, básník a komoří je sťat pro přípravu spiknutí. Jeho loutna je klíč ke vstupu do společnosti. Ocitá se v těsném fyzickém kontaktu s vrtkavou mocí. Vládne uměním posloužit: hudba je smyslový jazyk všeobecného souhlasu. Nemůže se plně soustředit, je stále na cestách. Upadá do těžké melancholie. Osamělost, zneuznání, výčitky vůči rodině, která živoří v Londýně… zatímco on hýří v partě vynikajících instrumentalistů. Jen génius s ďábelským talentem je vytáhne až ke královskému dvoru. Jeho dobrý přítel a rádce jej - ovšem v šaškovském úboru – postaví do cesty královně. V davu ostatních pochlebovačů je královna opět přehlédne. Opět, poněkolikáté, prchá na pevninu.

Stárne. Objevuje se jako neodmyslitelný doprovod vrtochů mocných. Zakotví u hessenského vévody Morize. Kryt přehlíženou rolí věčně improvizujícího muzikuse, jakési rušičky či dvorního walkmana oné doby, zaslechne útržky hovorů, za jejichž obsah panovníci platí zlatem. Budou už navěky spřaženi společnou volbou. Vévoda přehrává jeho skladby! Hudba může ovlivnit jednání a  chování lidí! Skladatel je stvořitel vnitřně svobodných životů. A pokud ovlivní vladaře, může hnát kupředu i dějiny. Propadá závrati vize vzdělané Evropy, dorozumívající se laskavými pohledy, tancem, a gesty. Ohleduplní občané přitom nesplývají v jeden zakuklený mnišský, zasmušilý dav. Vznáší se jako v alegorické italské opeře na slunečním voze, taženém nebeskými nymfami, a kyne z výšin své geniality státům, vznikajícím pod jeho pohledem. Řekové určovali žhavost filosofických disputací poměrem vody a  těžkého, opojného jižního vína. Jeho skladbami prolíná nevídaná směs protichůdných pocitů. Tradiční popěvek uvede do chodu mechanismus zázračných loutnistových rukou: ponechá melodii v prvním hlase, zpozdí ji, aby ji připomenul v hlase druhém. Po harmonickém chodu disonance, bolestné sténání, věčný boj ideálu a skutečnosti. Loutna sama je erotický symbol, pod jeho rukama rozkvétají těla a duše žen. Vážený a žádaný svobodný virtuóz, schopný uživit se již jen z výnosu stále častěji vydávaných partitur svých skladeb, písní a loutnových variací, prochází zadními pokoji významných politických rodů. Navštíví tak jako vyslanec hudby a nových mravů Paříž, Antverpy, Kolín, Norimberk, Frankfurt, Lipsko, Amsterdam. Všude se chtivě učí od mistrů nastupující éry.

Přijíždí zchvácený posel - nebo zase jen špatná sudička, ďábel, převlečený za dvorního šaška?! Má se neprodleně dostavit, královna se uvolila poslechnout si jeho maličkost… oblékne se, půjčí si ve chvatu studentskou loutnu svého syna, rozbalí ji… ale zjistí, že ta má basové struny navíc. Poprvé v životě cítí trému. Před královnou, která je možná za závěsem, nebo tam možná jen číhá nějaký konkurent na jeho chyby? Neznámé ladění nástroje udělá své. Zahraje jen ubohou obálku toho, co kdysi napsal, prožil, prosnil a realizoval. Na prahu splnění snu, před královnu, která se nikdy nevdala, ale měla údajně mnoho milenců, a která i v důstojném věku srší energií, nadhledem, intelektuální převahou a jistou formou ženské magie, ho opustila jeho dobrá sudička improvizace. Zkoprněle přehraje pár školáckých taktů, ukloní se… a omdlí.

Tragické kolo dějin jej vyneslo až na vrchol, a teď už bude jen padat. Ale nakonec musí podepisovat některé synovy skladby svým jménem, aby se vůbec uživil. Roky vydržovaní muzikanti se dožadují apanáže, na niž jsou zvyklí.

Z manýristického loutnisty se stal mistr nálad, světáckosti i odcizení. Zažívá pocity triumfu, extáze, vytržení i osamění, deprese. Jak fádní, řekne si moderní člověk, zvyklý odhánět sebemenší psychický problém luxusními prášky. Deziluze, odcizení, vykořenění, veřejná samota - a hrdá touha vzepřít se osudu. Kdo vlastně je ? Světoobčan i zneuznaný, loajální poddaný. Jan z Nížin. Stále smutný, stále na dně… Vydává své písně tiskem. Získává věhlas vzdělaného světa, přízeň mocných, ale zaslechne své písně i  na ulici… Znovu se nabízí anglickému dvoru. Marně. Jednadvacetiletý dánský král Kristián mu přidělí gáži hodnou admirála. A další požitky mu plynou do kapsy z titulu královského učitele. U Kristiána v Elsinoru ale cítí cosi shnilého ve státě dánském. Kristián prohrává jednu válku za druhou, ale stále má po boku svou milovanou loutnu. A jeho rukopisy. Konečně zajistí svou rodinu, ale prohraje vleklé spory s nakladateli. Je opět bez peněz. Z trýznivého pocitu odmrštění a propadání časem pramení touha sevřít unikající pocity do estetického tvaru. Vládci bojují: on se zbaví svých démonů hudbou: otevřít se hlasem i duší novému, rozrážet svou přídí vlny zášti… to je úkol dnešního umělce. Přesná, alchymicky vyvážená směs protikladných pocitů, disonancí a jejich rozvedení do blaženosti harmonie, dává zapomenout na to, že jsme i my v tomto světě vyvrženi, zanedbáni, využiti a bezostyšně odmrštěni. Na zhýralém dvoře v Kasselu se jen žralo, chlastalo a na poddané nahlíželo jak na věci k používání. Putuje od hessenského vévody přes Alpy na jih, s dvěma cennými loutnami v přetěžkých futrálech, v zavazadle elegantní úbor. Když už nemá na sluhu, propouští ho a sám se dere závějemi, hlavou se mu honí obrazy a melodie… Po večerech v hlučných zakouřených krčmách překládá z  latiny hudebně-filosofické dílo Micrologus a společně s Ornitoparcem spílá zpěvákům…. Sám nezpěvák, marně hledá ideální hlas, zpěváka či zpěvačku svých písní. Jsou všichni tak tupí, manýrističtí? Nenaplní nikdy jeho ideální představu? Neklidně se opět vrací do Dánska, rozvráceného jako půlka Evropy třicetiletou válkou. Zastaví se i v Praze?

Loutnista je němý svědek pádu mravů: vítá příjezd královniných zvědů z  amerických výprav, zaslechne přímý příkaz k vyrabování španělských lodí. Varuje svou hrou dánského krále před přítomností nezvaného zvědavce. Je terčem pozornosti dvorních dam, aby bal prohrán v kartách v právě otevřeném bankovním domě… Alžběta, na níž papež uvalil klatbu, nechá popravit po devatenácti letech věznění Marii Stuartovnu. Její syn se má stát po její smrti anglickým králem! Staří mistři loutnové hry umírají na nemoci svého sedavého zaměstnání, dobré výživy u královského stolu a nedostatku pohybu. Nemúzický, neurvalý, omezený vládce zaměstná největšího loutnistu své doby u dvora až těsně před svou smrtí. Jako anonymní hráč v řadě hudebníků mu nakonec zahraje smuteční tombeau na loutnu, zatlumenou černým flórem. Cloumá jím nával melancholie, ochromující smysly i ducha. Je svědkem své vlastní umělecké smrti?

Anglie řeší své vlastní spory, zrady a války. Ideál nenásilného, univerzálního pocitového jazyka svobodné Evropy ale skomírá v osobních půtkách, malichernostech a profesionální žárlivosti. Objevuje nápodoby - snaživé skladby, psané v jeho duchu, ale postrádající jeho patos, velikost úkolů, obtížnost a suverénní stylovou jednotu. Je zajatcem vlastních inovací: jeho výdobytky prodávají jiní jako klišé. Jeho syn Robert, do něhož přelil stárnoucí a vyčerpaný otec své ambice, se nejeví natolik nadaným potomkem, aby byl schopen dokončit jeho vysněné dílo: spoutat šílený svět novou harmonií, přístupnou jako ty lidové písně, které zaslechl z úst podomků a řemeslníků. V Shakespearově Globu prý zaslechl extempore: Jediný živý člověk, o kterém jsem se chystal napsat svou největší hru, a z níž nezbylo ani slovo. Všechna jsem přeškrtal. Nadpozemská hudba se vymyká slovům.

Od dob, kdy se mu dostalo uznání na královském dvoře, již nic podstatného nenapsal. Tvůrčí přetlak se rozlil do nudné, ospalé rutiny dvorních ceremoniálů, plných čekání, falešného předstírání, vznešeného plkání a intrik… Stává se terčem posměchu mladších, povrchnějších gambistů: loutna se prý přežila! Noví oblíbenci píší zpěvně a efektně, podle nové italské módy. Ale on tak psal už před dvaceti lety! Po slavném vítězství ale skladatelský génius odlétá. Vždycky se rozběhne, napíše moderní úvod, ale pak jej nějaká ruka stáhne ke dnu. Začíná se bát sama sebe. Jen on sám může zničit svou legendu. To nesmí dopustit! Kdyby kolem prolétl anděl nebo ďábel, upíše se oběma. Zatímco se za bouřlivé noci modlí ke svému andělovi, ďábel mu vykrade psací stůl, kalamář a pero, jímž napsal svá nejlepší díla. Marně se pokouší vzpomenout si nad loutnovou tabulaturou, jak božsky vlastně zněl jeho nástroj. Marně. Struny jsou zpřeházené, nic nezní tak, jak byl zvyklý. Nekalá konkurence? Nebo odplata jeho dávných nepřátel, kteří jsou mu nenápadně, ale nepřetržitě v patách? Kdo jej ještě podezírá, že je nositelem jakého státního tajemství? Prokletá loutna! Rozřízne drahocenný nástroj nožem, aby se přesvědčil, že v ní nic závadného není.

JD se utíká do svá samoty, aby z ní po několikáté vydoloval svá nejlepší díla. Ale už jenom vykrádá sám sebe, komponuje v kruhu. Umírá zcela nepozorovaně jako člen konsortu louten - jeden z mnoha, jehož hlas je natolik neslyšitelný, že si ani královna neuvědomí, že její nejvěrnější přítel, adorující milenec i stydlivý introvert, právě v duchu skládal svou poslední píseň… In Darkness Let Me… Dwell.. zaslechne přivolaný lékař. Zemřel na melancholii. Dobová nemoc… Horší nežli mor.

Po staletí jeho písně opisují amatérští milovníci staré hudby. Touží zbavit se hluku oné Evropy, která vymývá mozky poddaných levnou, pochodující, nemelodickou hudbou akce a reakce. Duch jednoho z největších skladatelů, který po sobě nezanechal žádnou operu, mši, oratorium nebo alespoň velký koncert, se občas objeví nad ramenem mladého snaživce, aby mu jemně přistrčil prst na to správné místo tabulatury. Aha, je to vlastně prosté, jako lidová balada - řekne si student, a propase jedinečnou příležitost alespoň ve snu si popovídat s autorem skladby, zakleté v tabulatuře. Teprve na konci svého příběhu se dozvěděl pravdu: on sám byl svým ďáblem, pokušitelem i pokoušeným v jediné tragikomické dvojroli. Jmenoval se Jan z Návrší… John Dowland.