OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Publicistika

Supraphon připravil vydání živého koncertu K. Kryla z roku 1969

 

Jan Šulc mě poprosil o osobní vzpomínku.

Zase jeden ze zaručeně posledních krylovských titulů? Nevěřím. Fandové si mezi sebou vyměňují kuriozity. Spousta jich zapadne, tato přežije staletí. Živý koncert, tajemně napjatý prostor mezi zpěvákem a dychtícím publikem, poodhalí odvrácenou stranu talentu. Pásek s tímto koncertem zná důvěrně každý, kdo se vlastním přičiněním dostal do řetězce „slušných lidí, co si půjčovali pásky“. Tenhle se šířil kupodivu až v době, kdy si tu na Karla už moc lidí osobně nevzpomínalo. Přišli po něm jinačejší domácí hrdinové…

V práci s publikem byl mistr hodný řeckých vzorů: dávkoval celkové vyznění, načasováním pointy, stupňování výrazu. Dodnes vnímáme slavnějšího kolegu tak trochu i jako svůj více či méně (ne)dokonalý odraz. Prožili jsme spolu tolik, že se ani po letech nedokážeme oddělit od vlastních vzpomínek. Existuje Kryl před invazí a po ní. Přešel plynule z polohy lyrického glosátora do pozice kazatele bez kazatelny. Paradoxně neunesl tíhu své masové obliby. Postupně ztrácel půdu pod nohama, jak říká mezi písničkami: vystřílel příliš mnoho munice.

Totalita chcípala, lidé se otevírali, sdružovali, horečně se snažili vytěžit z náhlého závanu svobody něco trvalého. Písnička ještě nezněla v rozhlase, v samoobsluhách, nesoutěžilo se, nekupovaly se domy ani akcie. Svět mocných a bohatých byl vzdálenější než nejbližší galaxie. Karel ze sebe suverénně vychrlil tolik hitů, že jeho cesta mohla vést už jen dolů.

Poprvé jsem Karla sotva zahlédl za obřími květináči Sjezdového křídla Juldy Fuldy, téměř se za nimi ztrácel. Jako host 1. Folk & Country festivalu roku 1967 vedle Judity Čeřovské téměř zapadl. Podruhé v Litvínově mě v Docela malém divadle zasvětil do tajemství své profese. Byl na svůj věk nezvykle hotovou osobností. Rok dva už jezdil od klubu ke klubu, bez jakéhokoli povolení, kvalifikace či zařazení. Netápal, nehledal se, šel světem mládežnických klubů se svými tvrdými požadavky. Věděl přesně, jak dávkovat počet svých vystoupení, přenechal nám postupně se rozrůstající síť klubů, ve kterých „to žilo“. „Musíš se nechat zaplatit, abys je pak měl z čeho opít. Ty odjedeš – voni budou mít průser. Musíš z nich udělat součást tvýho dívadla,“ protáhl po werichovsku. Myslím, že se i zhlédl v jeho postojích, přivřených očích, stručných moudrech. „700 Kčs tu nemá ani Gott!“ chlubil se. Během několika měsíců se ovšem ukázalo, že na protestu jedněch se mohou pohodlně přiživit jiní. V loutkovém divadle Minor (s Palečkem a Janíkem, Třešňákem, Čápem, Hutkou a Veitem, možná i Mikoláškem) už Karel vyčníval jako mírně znuděná hvězda blahosklonně pokuřující v zákulisí, zatímco my se teprve otrkávali.

Jeli jsme taxíkem do polí za Prahu, do domku jeho sestry Marie. Stál tehdy celých 36 Kčs. Karel dal šoférovi 70. „Budem chlastat, nebo mám zatopit?“ Podělili jsme se o studený řízek, tři piva a jednu duchnu. Karel se nebratřil s kolegy. Spíš s divačkami. Byl trucovitý, pánovitý, používal řečnické otázky, na které si s přehledem a vtipně odpovídal. Dostat se k němu nebylo vůbec lehké. Zvykli jsme si, že se navzájem budeme na dálku hlídat: „Kdyby jeden zblbnul, druhý mu to řekne.“ Nic jsme si nedarovali, dokázali se na dálku ctít i nenávidět. Oba jsme našli způsob jak obalit politické téma v milostném příběhu, parodii či variaci na archetypální osudy. Svými obrazy z dějin národa českého jsme fušovali do řemesla učiteli národa.

Po Palachovi jsem jako spousta jiných zoufale bloumal po Václaváku. Z taxíku nás sledovala Ester Krumbachová, nabrala mě, pak i Kryla. Byl patetický: „Přísahám, vzplála další pochodeň! Jdou po mně, musím zmizet.“ Pak ještě pár měsíců vzdoroval, ale ke konci už moc nehrál, jen počkal na výjezd do Německa. Kryl neemigroval před Bezpečností či Sovětskou armádou, jak se domníval, ale před zahanbujícím osudem, který by ho v okupované zemi postihl: jeho legenda by skončila s potupným krachem socialistů s lidskou tváří. Věděl, že s hyenami normalizace výt nedokáže. Utekl před sebou samým – aby se zachránil pro svou další roli filosofujícího komentátora, redaktora s nezaměnitelným vkusem. Pokud nedokázal zcela navázat na samozřejmost svých největších hitů (těch, ke kterým jej vlastně přinutila zkurvená doba nadějí a pádů Pražského jara), šel dál v hloubce básnického pohledu. Na pozdní jarní lyžovačce 1970 jsem ho zaslechl z nerušené Svobodky, kterou měl na Chopku naplno puštěnou vlekař. Nikdo se nezastavil. Promlouvat moudře přes Svobodku bylo pro místní příliš chucpe. Poslouchal jsem chvíli a pak sjel za svými vlastními zážitky. Byl upjatý, staromódní…

To vše drasticky změnil bájný Listopad. Podali jsme si ostýchavě ruce v koutě stejně špinavého Juldy Fuldy, kde jsme se viděli poprvé. „Daj mi aspoň párek a pivo? Mám jenom marky,“ ptal se. Nikdo si ho v zákulisí moc nevšímal. Každý byl sám sobě hrdinou. Pak se objevil na pódiu… a propukla krylománie, která trvá dodnes.

Známá léta kolující nahrávka je vzácným svědectvím, jak rychle si Karel hledal konečný tvar. Po dvaceti letech nemusel změnit rytmus průvodního slova, oblečení ani nástroj. Při zpěvu stál rozkročen půl metru od mikrofonu, objímal pohledem sál, dával se všanc, napospas prvním řadám i vzdáleným galeriím. Střídal příkře detail s patetickým gestem. Byl perfekcionista, vžil se do své role a nikdy ji nezradil. Rozený táborový řečník. Vyrovnaný talent básnický, zpěvácký a lidský připomínal mnohým hradní monolit. Přesto jej politika nikdy nepohltila. Lákala jej, jistě, dokázal se jasně vyjádřit ke spoustě veřejných věcí. Byl sice osloven, ale ne vyzván. Najednou byl a nebyl… emigrant. Vehementně, neomylně a přímočaře se hnal za dokonalým písničkovým tvarem. Publikum jímal úžas, náhle pozapomenuté kolegy lehká závist: kašlal na folkové brnkání, jeho pověstná vojácká kytara byla blízká širokému publiku. Na kytaru hrál sveřepě, spíš ji drhnul jako rytmický nástroj, imponovaly mu vojácké pochody, které ovšem křížil s ironií a okázale drsnou něhou.

Nejcennějším majetkem písničkáře bylo a je… jeho publikum. Z koncertu přímo čiší, jak si je Karel na místě formoval, dotvářel, jak se o ně ale dokázal i stejně vehementně opřít. Už kvůli zachycené náladě stojí za to i pro krylology obtěžovat se a posté se zaposlouchat do automaticky naskakujících rýmů, které občas svou předvídatelností dráždí ucho veršotepce. A ty fórky! Kryl je opakoval bez výčitek svědomí, cizeloval je, snad aby si na chvíli oddechl nebo aby nechal oddechnout posluchače před dalším návalem depresivních nálad, kterými je zavaloval. Objevil kouzlo autostylizace: přišel po civilním poetismu Semaforu (ten ovlivnil nejen jeho ranou melodiku, ale i humor a způsob práce s veršem). Má dnes jako každá veličina své epigony.

Karel šel až na dřeň, tesal své sochy české tragikomedie z materie, která je vzácně všudypřítomná: z nás samých. Nejhůř dopadají pokusy o uctivou kopii. Eklektik v něm by řekl: mnoho povolaných, málo vyvolených. Je to jako s olomouckými syrečky: ta směs pachu, vůní, lahodnosti a odpornosti se nedá napodobit. Punkově vzdorný, přímočarý Landa nezměnil jedinou notu, a změnil všechno: témbr, doprovod, výslovnost, celkovou estetiku. Jen na odiv dávaná nasranost zůstala. Ale písničce sluší jistá míra melancholie a vznosu! Krylova melodika je verdiovská, namáhavá, bez lehkých míst. Utáhnout takový koncert bez podpůrných prostředků nejde. Kryl byl na pódiu doma. Klidně si zapálil, stejné průpovídky, mini-skeče a ruské vsuvky opakoval téměř v identické podobě – byl duší hercem. Na rozdíl od Vysockého ale svou do krajnosti vystupňovanou naléhavost nedotáhl do manýry. Byl básnící realista: bezpečně vyhmátl dějinné zlomy (Bílá Hora, Marat ve vaně). Spoléhal na obvyklé školní vědomosti, ale vtahoval posluchače pod jejich povrch. Intelektuální satiru V & W, poetismus a hravost Semaforu přetavil do současné kramářské písně. Vnesl do ní mytické postavy, nebezpečný sentiment (Salome) i sociální soucit (Důchodce, Nevidomá dívka). Stavěl se málokdy do role opovrhujícího karatele, slušela mu sebeironie. Schovával se za nás, národ – každý ale věděl, že jeho osobně se rytí držkou v zemi netýká. Zůstával lidovým zpěvákem, jeho vznosné melodie a zapamatovatelné, sborově opakovatelné refrény a drsně podmračené rýmy s častou inverzí odkazují ke klasikům. Vynalezl jízlivou obdobu rudé žvanivosti, ono trpné „a kdyby se padlo“, později parafrázované na okřídlené „ještě se neumřelo“. Hippiesácká či bluesová nota mu byla cizí. Tíhnul k přehlednosti a úsečnosti klasického verše s originálními a přesto spontánně působícími ornamenty. Jeho sudičkami mohli být Bérangér, Bezruč, Závada.

Měl dokonalou interpretační paměť, schopnost napodobit přitroublé estétství ruských vzorů i polský patos. V krátké době vytvořil svou vlastní, bezpečně rozeznatelnou melodiku. Petr Eben zahrál z listu fugu na téma Anděla. Jako operní veristé propašoval múzické myšlení do všedního života skleslého národa: Pieta by při troše manýristicky protažených tónů obstála i v opeře. Zpíval nepatrně pod tónem, lehkým chuligánským akcentem šel proti proudu české poetiky. Mocný, lyricky zabarvený tenor s barytonovým odstínem často přepínal, vysoké tóny zahazoval. Každý v sále měl dojem, že zpívá taky trochu i za něj. To je úděl i cíl lidového barda: jít s dobou, být jejím hlasem, a současně stát nad poklesky davu. Vysmíval se částečně i své revoltě. Kryl byl aristokrat duchem, proletář cítěním. Ctil duchovní posloupnost, dovedl si najít podstavec, z něhož kázal. Vystupoval rázně a sebevědomě, nehrál si na služebníčka humanity. Rozhovory udílel promyšleně, vědom si své pozice zakladatele a krále žánru. Přijal roli hlasatele špatných zpráv. Na prosazení jeho písní měl lví podíl Jiří Černý. Jeho uštěpačný, štíří pohled symbolizoval český protestsong. Byl náhle středem pozornosti. První a na dlouho jediný písničkář, kterému státní podnik vydal autorskou LP desku, s dokonale výmluvným obalem s fotografií od Josefa Koudelky. Na zemi sedící kluk s terčem na zádech… to byl vlastně on sám. Hořel aktivitou. Hus s kytarou! Titulní a masově šířený Bratříček se ovšem stal zároveň i jeho labutí písní. Plačtivé zavírání vrátek, které tak vyhovovalo české poraženecké nátuře, se šířilo dál jako dobrá záminka letargie a nicnedělání. Z pasti, do níž se chytil, pálil do vlastního terče jednu neomylnou ránu za druhou: v rychlém sledu vysekával poučené a sečtělé úvahy o úloze osobnosti v dějinách. Sehrál skvěle úlohu krále písničkářů.

V devětašedesátém si nehrál na demokrata, prvního mezi rovnými. Ani v exilu se nekamarádil s každým. Po svém návratu vděčně vracel svou laskavou pozorností posluchačům to, o co je svým životem v Mnichově připravil. Nedával to příliš najevo, ale mnohými veličinami opravdu opovrhoval. Rád ovládal své okolí. Vznášel se na perutích své legendy, která jej vyštvala na okraj polistopadové euforie a skopla jej surově k zemi.

Nic z toho, co mě nad starou nahrávkou známých písní napadlo, jistě nezní nově. Ale v tom je snad kouzlo a také mocný důvod, proč vydávat znovu a znovu další „krylogie“. Písničkář jeho typu, nejen řemeslník, obrábějící svěřený talent, ale i bavič, glosátor a trochu sebestředný génius, dnes opět mnohým tak zoufale chybí.

Vladimír MERTA