OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Iniciativa Buskerville mě požádala o názor

 

Hezký název, vím asi, o co vám jde: dostat mladé, nezatížené, mírně frivolní a  lehkonohé pouliční umění na hezká a proudící místa. Buskera v koutku důchodců či na parkovišti před velkoobchodem neuvidíte. Obchoduje nejen se svým uměním (či neuměním, jak je libo), ale hlavně s atmosférou místa, které nevytvořil, jen zabral. Svou šikovností, odvahou, drzostí - nebo naopak vlezlostí, slušňáckým jednáním před radniční komisí. Busker s legitimací je protimluv. Uzavírá vlastně se svým okolím nepsanou obchodní smlouvu: pokud jsem vám udělal radost (nebo vzbudil soucit či výčitky svědomí), za malý obolus, pro vás nicotný, pro mě důležitý, jsem k službám. Zdánlivě tedy nic proti ničemu, ber nebo běž dál. Město to nestojí ani korunu, naopak profesionální buskeři odvádějí daň za zábor chodníku jako každý jiný trhovec. Míst, kde to sype, je ovšem málo. Musí se dělit s pasáky, děvkami a prodavači drog či naháněči. Pěší zóny, turistické tahy, metro, náměstí, místa spočinutí, tupého čekání či stádního pohybu.

Hrál jsem na ulici všehovšudy dvakrát - jako student jsem si ve Florencii našel niku (dnes odborný termín ashowbyzu): stoupnul jsem si do středu prázdného výklenku po nějakém odstraněném svatém, který výtvarně působil a odrážel zvuk. Jako videoklip dobrý. Navíc jsem nestál lidem v cestě, nenutil je uhýbat pohledy. Nemuseli se mi vyhýbat — zaplnil jsem jen kus prostoru, akusticky jsem doplnil architekturu. Nikdo mi nic nehodil, vypadal jsem asi jako student konzervatoře, který si zlepšuje techniku na veřejnosti, místo aby obtěžoval sousedy v domě. Podruhé jsem vzal už ve slušivém věku dublinskou písničkářku. Postál jsem v uctivé vzdálenosti o pár vteřin déle, nežli je obvyklé. A nic jsem jí nehodil. Hraješ na kytaru, ptala se - potřebovala si odskočit. Na poštu nebo do banky, co já vím. Zase jsem nic nevydělal. Když se vracela, zkoumavě mě pozorovala a dala mi základní školení: dívej se lidem do očí. Vyhlídni si už z dálky potenciálního hříšníka, který si rád vykoupí svůj okamžitý pocit provinění drobnou almužnou. Sleduj jej pohledem, usmívej se, povzbuď jej v jeho váhání. Musíš ho přesvědčit, že drobné jenom překážejí a  trhají kapsu. Nehraj své věci. Chodec není hudební vědec. Chce slyšet tvou variaci na známá témata. Hraj pomaleji nežli originál. Prodlužuj dlouhé slabiky. Neobtěžuj svou složitostí. Nehraješ pro sebe. Čiší z tebe ostych a  nezájem o mini osudy procházejících. Ty nejsi obohacení ulice, ale naopak do ní vnášíš svůj problém.

Opravdu: dobrý busker není přítěží, ale naopak vyplněním veřejného prostoru, který má svou skrytou kulturní minulost. Nesmí vzbuzovat pouze soucit. Musí mít sebe-režírující talent, touhu po dialogu, oslovení anonymní masy. Má vyzařovat klid, lákat k okamžiku spočinutí. Nabízí uspěchanému anonymnímu davu pohodovější prožití zbytného času. Tím se liší od smutných šašků či žebráků, obsazujících notoricky profláknutá místa, s oblibou opomíjená městkou policií.

K buskingu patří kus adrenalinu (předvídání kontrol, útěky, trocha protestu tomu dává romantiku). Kamarád projel s violou a českými lidovkami Asii. Na letišti v Dublinu ovšem perlustrovali dva didžeridáře, protože tvrdili, že v  rourách mají srolované projekty. Pak jsem je viděl na pěší zóně, s ostrůvky slin na koncích jejich nástrojů. Nějak se prolhali. Jednat s ouřady o  legalizaci je stejně trapné jako zřizovat oficiální místa pro sprejery. Na Hradě či Karlově mostě narazíte na osvědčené, státem prověřené profi buskery. Před konzervatoří či DAMU, kde by člověk očekával studentské pouliční akce, je mrtvo. Jen tam únavně vyhrává velkoplošná obrazovka - jistě za veřejné peníze.

Ale abych byl pozitivní: v Edinburgu před galerií, kde si návštěvníci odloží značný peníz za světové umění, je obrovská travní plocha, kde lidé vysedávají se sendviči, relaxují. Tam je oficiální klaunsko-žonglérská scéna. Komici se tam vmísí mezi návštěvníky, berou je do hry, k pobavení všech zlomyslníků kolem. Je to skvělé, vtipné, městu to pomáhá podržet atmosféru Fringe festivalu (mimochodem velmi komerční akce, kde si ovšem začínající soubory platí za svou účast).

V Londýně se před Národní galerií producírují profesionální buskeři - akrobaté, komici a baviči před davy turistů.

Na moskevském Arbatu dokonce najdete monumentální Bulatovu sochu, včetně stolu a laviček, kde se mají scházet písničkáři. Když jsem tam vytáhl kytaru, bezdomovkyně mi vynadala, že dělám bordel.

V liberálním Amstru jsem během Mikuláše (pro protestanty větší svátek, nežli katolické Vánoce) natrefil na dva muzikanty: Rumunský cikán hrál na harmoniku na křižovatce tramvají, silně ozvučený folkař na obrovské ploše před módním obchoďákem. Nebyli příliš úspěšní, lidé volili cestu zkratkou.

V 68 jsme s Kalandrou hráli (zdarma, nanejvýš za dobrovolné příspěvky do klobouku) a vystavovali na nádvoří Platýzu, péčí kunsthistoričky Ludmily Vachtové. Stala se z toho nedělní burza, tehdy cosi neslýchaného. Prodal jsem tam za 25 Kčs objekt Noha generála Lomskýho (čtvrtka s projektem, srolovaná do vojenské boty). Kupcem byl přirozeně vojín. Na závěr jsem zaplatil 75 Kč vojenské správě. Jako z každé nevýdělečné snahy se z toho stal byznys: Hutka s  Matějkou přišli k hotovému, začali vybírat do klobouku a s nikým se nedělili, neb se domnívali, že věc sami vymysleli. Organizovaný busking by vedl jen ke sporům o místa, snad i ke vzniku manažerů, lobbyistů, ochranek proti nájezdům cizinců… ani se mi nechce dál to domýšlet.

Myslím, že veřejná podpora, pokud nějaká má být, patří kavárníkům, čajovníkům, galeriím a knihkupectvím, pravidelně pořádajícím open mike či koncerty začínajícím hráčům. Nebo pořadatelům festivalů-dílen, které otevírají mnohem víc prostoru pro veřejnost -součást města. Jako architekt nemám rád nikým nevyžádané sponzorské zábory veřejných ploch, od krav přes výstavy po nechutné stany, ze kterých se šíří akustický smog. Organizovaný busking připomíná kluby stopařů či hippies, podporované kdysi ČSM. Hezký nápad, blbý výsledek.

S pozdravem Hudbu těm, kteří jsou ochotní za ní jít váš VM.

Odpověď - diskuze o buskingu v Čechách:

Dobrý den,

Díky za dlouhou a čtivou odpověď. Omlouvám se za tak opožděnou reakci, ale pokusím se alespoň také nebýt stručný. Jsem rád, že máte vůči buskingu a našim aktivitám v podstatě kladný vztah, ale s některými body vaší zprávy nesouhlasím a pokusím se vysvětlit proč. Ale abych to nějak uvedl. Jmenuju se Dalibor, Dan mi přeposlal Vaší zprávu s tím, že v rámci dělby práce uvnitř iniciativy mám odepsat tentokrát já. A to jsem rád, protože mám rád vaší muziku, takže mi tahle odpovědní povinnost dělá radost. Jinak jsem harmonikář (nic extra, takovej samouk) a na ulici jsem hrál už mnohokrát, z toho v Praze jen třikrát a z toho zase dvakrát za asistence policie. Nikdy jsem na ulici nehrál primárně pro peníze ( na rozdíl od mého hospodského "angažmá" - poslední rok jsem hrával s hospodskou kapelou ve dvou pražských knajpách, a  přesto že to byl slušný přivýdělek, lezlo mi "na pankráci , tam na tom vršíčku" po roce strašně krkem.) , ale samozřejmě jsem si před sebe klobouk vždycky postavil. To k tomu prostě patří. Vždycky jsem vnímal jako nespravedlivý ten rozdíl mezi západními městy kde jsem hrál a Prahou. Jak je možné, že v Edinburghu na Rose street (a nejen na ní) si může kdokoliv ihned, bez jakéhokoliv handrkování s kýmkoliv sednout a hrát a je jen na lidech jestli dají jemu a nebo někomu lepšímu o deset metrů dál? A u nás aby člověk dělal to o čem píšete: předvídání kontrol, útěky. Píšete, že to tomu dodává romantiku a kus adrenalinu. Já to tak ale nevidím. A mnoho buskerů , které znám také ne. Nikomu asi nepřijdou romantické vysoké pokuty (tisíc korun je pro můj rozpočet dost), nikomu nepřijde jako dobrá adrenalinová zábava se hádat s policisty, nevím o lidech, co by byli rádi, že jim někdo zničí jejich hudební nástroj. Proto někteří dobří hudebníci raději jezdí hrát na západ (nebo ostatně i na východ ), než by vylezli na ulici v Praze.

Říkal jsem si, že by stálo za to to nějak změnit, ale nevěděl jsem jak, dokud nepřišel Dan s tím, že o buskingu chce točit dokument. Tak jsme dali dohromady Buskerville a oslovili velké množství lidí, na ten "Svátek hudby" co jsme dělali jich přišlo vážně dost, hráli v každé ulici co jsme pro akci vybrali a  na Kampě jich bylo taky strašně moc. To pro nás bylo znamení, že je tu nějaká společenská poptávka po změně statu quo. Měli jsme nějakou petici, původně určenou jen pro fingované petiční stánky pro muzikanty, aby nemuseli před akcí žádat o povolení k záboru, petiční zákon totiž stanoví vyjímku pro petiční stánek. Nakonec ale, celkem překvapivě, podepsalo tuhle petici během jednoho dne přes 800 lidí.

Co ale dál? Měl jsem tehdy jako mluvčí Buskerville přímý vstup do vysílání Radiožurnálu , kde mi jako oponenta vybrali tehdejšího radního za kulturu Pechu. Ten řekl, že je s námi ochoten se bavit a tak jsme se s ním sešli. Říkal, že by rád věci změnil, ale že po volbách už asi nebude v tomtéž křesle (což se podle očekávání vyplnilo), ale že mu máme udělat nějaký návrh toho, jak upravit regulaci buskingu v Praze. Výslovně řekl, že to nepůjde úplně povolit, že v době zpřísňování protižebráckých vyhlášek to není možný, ale že je pro to, co nejvíc to uvolnit a stanovit nějaká pravidla po vzoru západních měst a ať mu napíšem nějakou analýzu a studii. No, tak jsme o tom začali přemýšlet, obeslali jsme nějaká evropská města aby nám poslali jak to mají s  buskingem u nich doma a ptali jsme se buskerů po sítích na netu, takže jsme si udělali představu, že to není všude volné jako v Dublinu, Edinu, a jinde kde jsem byl třeba já, ale že leckde platí omezení, která jsou oproti těm pražským daleko benevolentnější. Tj. že licence se vydávají levně či bezplatně tentýž den a nečeká se na ně měsíc. Že jsou pevně stanovená místa , která se nemění, i když je tam časové omezení. Že se neplatí nic jakémukoliv občanskému sdružení OSA. Že mohou prodávat vlastní CD. A podobně. Prostě podmínky, které dejme tomu omezují "anarchii" ale buskerům příliš neztěžují život. A my jsme si řekli, že jestli můžeme udělat jenom to, že uvolníme pravidla natolik aby byla snesitelná, tak je to pro nás dost. Vy píšete , že busker s legitimací je protimluv. Na Novém Zélandu busking kvete i s legitimacemi. Možná, že pokud si hudebník bude muset před hraním na ulici zaskočit na úřad, povede to k tomu, že nebude směšován s těmi žebrajícími typy s kytarou o třech strunách, kteří tam prostě nedojdou. Zatím zaměňováni jsou a vede to k tomu, že hudebník na ulici nevyleze, zatímco žebrák vyluzující pazvuky obtěžuje lidi stále.

Píšete, že uzavírá s okolím nepsanou obchodní smlouvu. My to vidíme spíš na darovací smlouvu. Líbilo se ti co jsem hrál? Můžeš mi za to něco dát. Vnímat busking jako obchod se nám moc nechce. A ani si nemyslím, že by busker měl vzbuzovat soucit či výčitky svědomí. Naopak, to je to čím by se měl lišit od žebráka. Nevzbuzovat soucit, ale naopak v nejlepším případě obdiv. Nebo alespoň příjemné emoce a pobavit někoho tak, že ten člověk nedává peníze jako žebrákovi, ale naopak daruje podporu někomu koho si myslí, že má cenu podpořit, případně si dokonce koupit jeho cédéčko. Dál píšete:

"Jednat s ouřady o legalizaci je stejně trapné jako zřizovat oficiální místa pro sprejery. Na HraDĚ ČI Karlově mostě narazíte na osvědčené, státem prověřené profi buskery. Před konzervatoří či DAMU, kde by člověk očekával studentské pouliční akce, je mrtvo."

My jednání s úřady o legalizaci za trapné nepovažujeme. Proč taky? Naopak je trapné se schovávat, utíkat a provozovat hudební adrenalinový sport a nebo přistupovat na jejich pravidla. My chceme úřad donutit vyjednávat a chceme od nich lepší podmínky. Za trapnou bychom považovali kapitulaci. Myslíme si , že je potřeba změnit místní útrpný postoj lidí, kteří si nechají líbit to co jim ouřady předloží. Mám rád Francouze, líbí se mi na nich, že mají tolik spolků a  asociací a občanských sdružení a iniciativ a vše co se jim nelíbí se snaží měnit. A koneckonců Svátek hudby pochází právě z Francie, a světe div se: ulice dal lidem na hraní francouzský ministr kultury už v 80. letech. (A dokonce ho k tomu nikdo nemusel nutit. Ale kdyby to tam někdo chtěl zakázat, předpokládám, že by se se zlou potázal ) Rozumím, že se vám nelíbí osvědčení, státem prověření profi buskeři na Karlově mostě. To ani nám ne. Proto bychom byli proti jakýmoliv "přehrávkám" a zkouškám před porotou. (Mám kamaráda kytaristu, skvělého jazzmana, hraje francouzský gypsy jazz. Ten mi nedávno vyprávěl, že zkoušel ty konkurzy na karlův most, jenže z kamarádem hráli hodně rychlý jazz a tak je nakonec nevzali, s tím, že by se to prý na most atmosférou nehodilo. Raději tam vezmou rakouského flašinetáře s plyšovou opičkou.)Také by nám vadily vysoké poplatky jaké jsou na Karlově mostě, a už vůbec bychom nechtěli aby vzniknul nějaký spolek typu "sdružení výtvarníků karlova mostu", který by kontroloval zbytek města. Ničím takovým se ani nechceme stát. Naopak bychom byli rádi, aby se dalo hrát i před tou konzervatoří či DAMU.

(Jinak co se týče oficiálních míst pro sprejery - to taky nepovažuju za trapné- na barrandovském mostě jsou k vidění skvělý pieces, chodím se tam občas podívat jak se to mění a přebarvuje. A grafiťáci to sami oceňují, mají kde trénovat a zkoušet si skills právě bez toho adrenalinu- samozřejmě než s tím jdou na nějaký vlak).

Ještě k vaší obavě: "Organizovaný busking by vedl jen ke sporům o místa, snad i ke vzniku manažerů, lobbyistů, ochranek proti nájezdům cizinců…"

Nám nejde o organizovaný busking v tom smyslu, v jakém se to dělá na Karlově mostě. Naopak nájezdy cizinců jsou vítány (proto to taky děláme, abychom se nemuseli stydět před zahraničními buskery, když jsou tu perzekuováni nebo vyhazováni a nechápou proč. ). Nemyslím si, že by vznikl spor o místa, pokud by to fungovalo tak jako v některých městech, že každý má na hraní hodinu a  pak musí jít na jiné místo. O vzniku manažerů a lobbyistů pochybuji, zas takový "vejvar" to není. Nechceme organizovaný busking, ten už tu ostatně je. Chceme prostě uvolnění regulace do svobodnějšího typu než je teď.

Píšete: "Myslím, že veřejná podpora, pokud nějaká má být, patří kavárníkům, čajovníkům, galeriím a knihkupectvím, pravidelně pořádajícím open mike či koncerty začínajícím hráčům. Nebo pořadatelům festivalů-dílen, které otevírají mnohem víc prostoru pro veřejnost-součást města."

Ano to si myslíme také. Nevím ale, jakou veřejnou podporu myslíte. Pokud jde o  granty a finanční podporu tak v tom jsme za jedno.My o finanční podporu pro buskery neusilujeme, tu si musí každý zajistit sám , stejně jako veřenou podporu na ulici při svém hraní. Pokud jde o svátek hudby, tak tam jsme získali veřejnou podporu ve smyslu morálním a tam si myslím, že na ní máme nárok, stejně jako kavárníci, čajovníci, galeristi a knihkupci. Zatím neusilujeme ani o finanční podporu pro Buskerville, i když jsme uvažovali, že někdy v budoucnu podáme žádost o grant na svátek hudby, abychom mohli pozvat i  zahraniční buskery a proplatit jim cesťáky. To je asi tak vše, jinak nám o  prachy nejde. Organizovaný busking tedy není náš cíl, ani klub stopařů nebo hippies (ČSM někdy podporoval hippies? O tom čtu poprvé). Náš cíl je svobodnější busking než je teď.

To je tedy asi vše co jsem chtěl říct, snad jsem odpověděl na všechno, v čem by mezi námi mohla být nejasnost. Pokud jde o náš kontakt s vámi, pokud byste měl ještě zájem se s námi setkat a popovídat si , budeme moc rádi. Taky bychom si rádi případně natočili na kameru váš pohled na hraní na ulici, hezky se to čte… případně kdybyste byl ochotný mluvit i o vašich buskerských zkušenostech , které jste popsal, tak by to pro nás bylo cenné. Natáčíme totiž stále ten zmíněný dokument o buskingu, je to tak trochu časosběrné. Už si takhle s námi popovídala třeba Radůza, která jak známo na ulici začínala. Chceme taky jít za panem Hutkou, který je známý tím, že hrával na Mostě. Nemusíte nám rozhodně vyjadřovat žádnou veřejnou podporu. O to tu nejde, klidně nás můžete i  kritizovat, pokud myslíte, že je proč.

Takže ještě jednou děkuji za váš zájem a za konktaktní informace (váš telefon ani mail rozhodně nijak šířit nebudeme, nemějte obavu). Pokud byste měl stále zájem se setkat tak neváhejte odepsat v jaké dny máte čas a zkusíme vymyslet nějakou vhodnou příležitost, třeba další váš koncert.

Mějte se krásně.

Moje odpověď:

Taky hezky píšete. Rád zahraju kdekoliv, napoprvé nic neodmítám. Podporovat buskingu slovně je to nejsnazší, co zavedený muzikant může udělat. Pokud jsem vyjádřil obavy, vycházím z domácích zkušeností: ti, kteří to vymyslí, obětují věci čas, energii a fantazii, jsou vytlačeni šíbry a organizovanými tlupami. Viz černí otroci v námořnických dresech, naháněči, dealeři, rumunské cikánky se udrobovanými dětmi. O Velikonocích malérečky kraslic, o Mikuláši Mikulášové. Na ulicích zůstává ten, za koho pokutu zaplatí podplaceným strážníkům jeho boss.

Edinburg je výspa, pevnost alternativy na konci světa. Bojuje o svou prestiž. Objeví jej jen opravdoví znalci a romantici. Praha je hit cestovek, povinná zastávka, levný průchoďák, pokleslé tržiště, žumpa kulturnosti. Jak praví židovský vtip: zkusil jsem obé — nelze srovnávat. Vidím věc realisticky: v  historických centrech (Benátky, Krumlov) úředníkům prošly bizarní značky, zakazující jezení, pití, smích, hudbu i seskupování. V Moskvě na Arbatu stojí Okudžava v nadživotní velikosti. Dohlíží na rozlehlý stůl, kde se asi dle autorů sochy měli setkávat jeho ctitelé, epigoni, následovníci. Zkoušel jsem mu tam zahrát Na dluh B.O. Místní tulačka, která tam pravda byla dřív, mě okřikla, ať nedělám bordel. Den hudby není busking (forma občasného přivýdělku), ale výjimečně krásný, dnes už celosvětový státní svátek. Koncentrovaná energie, důstojné připomenutí smyslu hudby v každodenním životě. Účastní se i  profíci, město opravdu ožije. Trvá ale jeden den. Francouzi si během něj pronajali celý Karlův most, natočili si skvělou reklamu na svou hudbu na pozadí té domácí. Pak naší veřejnoprávní TV celek výhodně prodali. Výprodej naruby.

Hodinový prostor zní velmi rozumně. Neřeší ale onen výskyt na oblíbených místech. Jak zaniknou pořadníky? To se pár lidí domluví a prostě popojde o dům dál - a nově příchozí prostě vytlačí. Co zahraniční buskeři neznalí místních vyhlášek? Průkazky či indexy, případně internetové rezervace běžný busker nezná. Hrát v kavárničkách atd. je také věc domluvy a šikovnosti. Jan Řepka objíždí letní štace na kole, veze si celé živobytí včetně aparátu. Přes den šlape, večer hraje, spí ve stanu. Krása na kole!

Spousta starousedlíků (na rozdíl od cizinců, pro které je deset euro jedno kafe) chce mít alespoň na ulici dojem, že stále žije ve svém městě. Nevyhledává dotvoření ale klid. Ano, Radůza je výborná. Karlův most jí právem patřil. Obé je jedinečné. Zcela legální nebude pouliční hraní za žádné kulturní rady. Kompromis? Můj kamarád má jakousi akustickou licenci. Aby byl na ulici slyšet, vyrobil si plochý podstavec, ve kterém skrývá ilegální zesilovač. Policajt nic nepozná, busker vítězí. Vidím budoucnost vaší snahy ne ve vyhlášce, ale rozumné toleranci místní policie, která šlape svůj chodník. Tak to funguje v londýnských parcích, metru, na pěších zónách před galeriemi.

P.S.: Špatného se snažím minout, dobrého pár korunami nevytrhnu. Heslo českých hospod a lékařů: Neurážejte nás malým spropitným.

Pouliční písničkář:

Stůj nebo běž tělkou si naběl tvář
jsi mim jsi klaun pouliční písničkář
Máš víc štěstí než peněz a rozumu? Jsi náš!
Jsi žebrák nebo kapsář vybíráš popelnice
jsi mág žonglér netoužíš po úspěchu
stačí ti pár mincí vybíráš do čepice
oáza v oceánu spěchu prorok na rohu ulice
Tvá dívka zaplétá copánky
u stánku ve stínu zpívající fontánky
strakatí motýli jí zdobívají vlasy
potkáváme se denně za každého počasí
Drobné všech měn ti cinkají do futrálu
jsi trubadúr minstrel rytíř svatého grálu
Ředíme svůj talent měníme jej za mince
pár kroků od banky vytloukáme bary a blázince
Hráváme nazdařbůh co po nás chtějí nejraději
Beatles a Morissona léky proti beznaději
zůstáváme stát i když dávno svítí zelená
Auťáky troubí a chodci nás míjejí
Krásní i fádní jako vlající prapory
k smíchu i pláči mícháme v poháru pokory splín
Vzácní jak pihy na tvářích princezny
blázni co zdobí reklamní panely
prokletí básníci ve škvírách velkoměst
statisté ulice velmistři zbytečných gest
Jsi král i dráb otrok i šášula
dravý pták i malá myš tvá hodina minula
tvůj dvojník se chystá na stejném místě
malý Mozart nebo další Drákula - nevím to jistě
Já a ty - dva malí statisté
Dvakrát nic -- všechno je nejisté
Já a ty ty a já -- pouliční zpěváci
máme vše před sebou - vůbec nic na práci
potkáme se v ráji - možná jo možná že ne
Nevím.... nechci si být ničím nikdy jist
ale tažní ptáci se navrací do stejných míst

---