OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Publicistika

Pár vzpomínek

 

Dáša Vokatá po sametu kolem jedné v noci volá, že Jirouse vzal rapl, šílí a já že jsem prý jediný, na koho snad uslyší. Kdo jí to nakukal? Netuším. Telefon vzbudil malou dcerku, vytušila dětskou intuicí, že se něco děje, nechtěla mě pustit samotného. Nechtělo se mi, neznám ho, nejsem psychoterapeut ani cenzor. Ale cítil jsem nejasně, že nemůžu odmítnout. Tehdy jsem nepil, skočili jsme do Lady a dojeli do Mánesky, kde se v podzemí restituovaného domu Martinova kamaráda odehrávala zvláštní divadelní scéna. Jako rytíři Svatého Grálu u  kulatého stolu seděli beze slova zaražené máničky. Po zemi kolem dokola naseta vrstva střepů, ve vzduchu odér Johny Wolkera. Magor si řevem vynutil dodání další lahve. Aniž se napil třísknul mi plnou lahví pod nohy. Nikdo neřekl ani slovo. Vznášela se kolem něj aura nedotknutelnosti. Další! Kundy!!! Mám žízeň!!! Netušil jsem, co tu vlastně mám dělat. Ahoj kundo, uvítal mě, a  stejným slůvkem pak pozdravil i dcerku. Přešel jsem střepy, nahnul jsem se k  němu a pošeptal mu něco v tom smyslu, že spousta jinejch musí pracovat na poli, aby se moh napít. A že je mi stydno, jak mluví na dítě. Stůl ztuhnul, očekával děj. Magor si nechal přinést další láhev, upil z ní, ale už s ní netřísknul. Rozbil ji něžně, snad aby neztratil tvář. Něco v něm ruplo, seděl tiše, osamocený v davu nohsledů, obětní beránek, na něhož zapomněli. Napětí polevilo, lidi se začali tiše bavit, hudba hrála… prostě obyčejný ROH večírek. Stolová společnost mi uvolnila místo, ale považoval jsem svou misi za vyřízenou. Cestou domů jsme dlouze mlčeli. Vyčítal jsem si, že jsem dcerku vystavil takovému ponížení. Tati, to je tvůj kamarád? Teskně jsem po chvíli vnitřního boje zalhal: Ano. A proč ti nadává? Tys mu něco udělal? (Že urazil hlavně ji taktně přešla. Děti bývají moudřejší než my). Těžko říct, byl dlouho v base. Ale sám sobě jsem v té chvíli nevěřil. Proč je i dnes, ve svobodné zemi, tak trapně zlý? Proč se mu nikdo z přátel (ani já) neopováží říct hele, vybíjíš si vztek na nesprávném hrobě, už nejsi guru, ale smutnej klaun, nula z  minula! Cloumal mnou vztek. Co je mi do agresivního pavouka, primitivního zmrda? Ale už mě měl, už jsem se nechal zavinout do lepkavé neviditelné sítě. Pokusil jsem se vymanit z vlivu jeho nebetyčně sebejisté osobnosti rozborem jeho textu. Vážil jsem slova a narazil na tajemství osobnosti, pouto, kterým Jirous fascinoval své okolí: neomaleně sebestřednou energii a přesvědčení o  své pravdě. Najednou se mi vrátilo dusno doby, kdy šlo nejen o spor žánrů nebo lidských typů, ale zásadní otázku: hrát nebo mlčet? Jaký jazyk zvolit, aby se člověk neocitnul v poníženém postavení vězně, nuceně pracujícího pro režim, který ho zavřel. Vznikla ironická filipika v Magorově stylu, vyhrocená jako on sám. Text jsem mu s jistými obavami předal. Prolítnul ho, že to nebude číst a  nechal ho Dáše. Vzkázal mi pak: díky, že mi konečně někdo taky dal přes hubu.

Doplnil jsem pár aktualit a vysvětlivek a poslal úvahu do Revolverky. Vrátila se mi nepřečtená, o Jirousovi prý už psali.

Vídali jsme se na čteních, koncertech. O mé filipice se nikdy nezmínil, zapadla někam do zapomnění. Chodil v tesilu, nezvykle pokorný a tichý. Vytáhl z kapsy umolousaný canc papíru, ukazoval báseň, kterou právě naspal. Ale Martine, tu samou jsi mi už recitoval třikrát… Dals mě v anketě LN na knihu roku, ten hlas prej rozhodl, no… díky vole.

Historika umění Jirouse jsem potkal poprvé v redakci Výtvarné práce. Přinesl jsem nevyžádanou mírně satirickou zprávu o propukající postmoderní éře, jak jsem ji zažil na pařížském Salonu. Effenberger pochválil styl: dobře napsaný, ale otisknout to nemůžeme. Uškodil bys našim umělcům, kteří se tu pokoušejí o  něco podobného. Jeho elév Jirous za mnou vyběhl před Mánes a zkormouceně vysvětloval: V žádném případě to neber jako cenzuru, prostě si musíš zvyknout, že se nebudeš všem hodit. Zkus to za rok znova. Podruhé jsme se minuli na přehrávkách PKS u Zábranských. Plastici byli hvězdy, my se sotva rozkoukávali. Ale ladili jsme spolu kytary na hajzlu.

Pak jsme se potkali v Arše na Havlových narozkách. Přišel za mnou, že Magor už dvacet minut hraje na piáno Tálinskej rybník a nikdo ho nemůže dostat z pódia. Ty prej máš na něj vliv… dodal. Zase jsem byl v pozici umravňujícího blba. Sotva mě uviděl, beze slova se zvednul a spokojeně sešel dolů. Publikum zatleskalo. Když všichni odešli, tančil tiše, svlečený jen do půli těla, bez hudby. Vystačil si vždycky sám - ale sám nikdy nebyl. Magorové byli dva - neotesaný rváč hlídal něžného básníka. A naopak. Na posledních Havlových narozkách vypadal důstojně a unaveně. Když umřel, bylo smutno a prázdno. Tiše jsem postál u ohně na dvoře DOXU. Dáša mu zahrála Půjdu za tebou, já jí Intuici ženy a Kdo cestou k moci vraždil…

Nechtělo se mi vracet k nevábným vzpomínkám na skutečného člověka. Nabídl jsem tedy do sborníku Aby radost nezmizela dávný pamflet o jeho myšlení. Žili jsme vedle sebe, nestáli jeden o druhého, ale i rovnoběžky se přeci jednou protnou. V nekonečnu. Jeho Zpráva zapadla kamsi mezi mantry, které už dávno nikdo nečte, ale všichni na ně mají názor.

Kolem undergroundu a Jirouse zvlášť se dnes motá docela fungující funebrálně-mediální průmysl. Nechci do něj být zavlečen. Nevlastním jeho pravdivý příběh, jen ten svůj, kterým se nechlubím. MfDnes nezveřejnila mou někdejší soukromou úvahu, ale pozdní reakci pana Havelky. Dávám čtenáři k  úvaze, nakolik text pochopil.

Kecy

Otevřený dopis adresovaný písničkáři Vladimíru Mertovi a nakladatelce Monice Elšíkové

V těchto dnech vzpomínáme prvního výročí úmrtí Ivana Martina Jirouse. Neživím se psaním, nechávám to povolanějším. Cítím však povinnost reagovat na příspěvek Vladimíra Merty ve sborníku ABY RADOST NEZMIZELA - POCTA MAGOROVI, který nedlouho po Jirousově smrti sestavila a vydala Monika Elšíková. Mertův příspěvek, kupodivu, dosud nedošel adekvátní reakce. To je chyba.

Mám sto chutí svoji repliku označit nadpisem, který Magor kdysi zvolil pro odpověď Ivanu Svitákovi na jeho článek Šmejd z undergroundu, ale neudělám to, a proto nikoliv "Di do hajzlu, ty sajrajte", nýbrž:

Nemilý Vladimíre,

tvá výpověď s názvem Zpráva o čtvrtém obrození obsahuje tolik urážek, lží a  polopravd, že si nezaslouží, abych na ni sáhodlouze odpovídal. Byla by to ztráta času, proto jen telegraficky, pro můj klid.

Hrdě ses pustil do polemiky s člověkem, jehož hrob ještě ani nestačil zarůst trávou. Urážíš již v podtitulku Příspěvek k typologii jednoho nemyšlení. Snažíš se nám namluvit, že "polemizovat s ním v době represí bylo přinejmenším nevkusné, hraničilo to s udavačstvím". Vylháváš se ze své zbabělosti. Uniklo ti asi, že těch diskusí s Magorem byla v 70. a 80. letech řada, za všechny jmenuji Ivu Kotrlou, jejíž polemiku s Magorem otisklo undergroundové VOKNO.

Dále pokračuješ invektivami, v nichž Jirouse přirovnáváš k Ždanovovi, nazýváš jej Ivanem Magorovičem, Leninovým nehodným žákem, stalinistou undergroundu, Ivanem Jirousovičem. Neustále se jej snažíš dehonestovat: "Jirous zůstal typickým Čechem: pošlapáváním cizího PĚKNĚ STŘIŽENÉHO (zdůrazněno mnou) trávníku jeho vlastní nevyrostl." "Alibismus manažera pohltil kritický rozum"; "nedohlédne dál, než kam dosáhne jeho jedovatá slina"; "jako myslitel a  teoretik hudby Jirous škodí, kudy se svlíkne"; a konečně nám odhaluješ jeho zločin největší: "Kazí mládež."

"Pořadatele … bral jako rukojmí své, Magorovy svobody," píšeš. Magor nepovažoval pořadatele za tupce (tak je nazýváš Ty), nemohl za to, že se často po tlaku StB za oklamané prohlašovali. Mne též navštívili pražští estébáci a říkali mi: "Vždyť vy s těmi lidmi, s tím Jirousem nemáte nic společného, on vás vlastně zneužil…" Ne, pánové, nebyl jsem sice předem seznámen s textem přednášky v Přešticích (to je to městečko na Plzeňsku, kde jsem nějaký čas předtím zorganizoval také Tvé vystoupení, Vladimíre, spal jsi v mém bytě, pamatuješ?), ovšem s jejím vyzněním naprosto souhlasím. Víš, ty diskuse se Státní bezpečností o škodlivosti hudby Plastiků, o Karáskových, Soukupových a Zajíčkových textech probíhaly při výsleších téměř vždy v jejích vyšetřovnách ve věznici, za mnoha mřížemi. Pak je opravdu možné, že jsi četl v  Hnědé knize "smutné výpovědi". Příliš veselé jsem tam nenašel ani já.

Paušalizuješ a urážíš ve svém článku i lidi, které neznáš, lidi, jejichž největším zločinem je bezelstnost, mnohdy naivita. "Tady někdo hraje, jdem to tam vymlátit… slyšel jsem za oknem v Nerudovce, kde jsem hrál o výročí srpna. Underground se domluvil, že bude ignorovat jakékoliv kulturní dění. Zbyla mu hospoda," píšeš také. Stranou ponechám můj obdiv k tomu, že jsi poznal, že šlo o underground, spíš mne konsternuje skutečnost, že si myslíš, že hrát "o výročí srpna" bylo v pořádku. Pro mladší - 21. srpen 1968, den okupace naší vlasti armádami pěti zemí Varšavského paktu, byl považován za den hanby, za den smutku, a většina slušných lidí proto tento den bojkotovala veřejnou dopravu, nenavštěvovala kina, divadla, koncerty. Ti opravdu stateční demonstrovali. To, že se svým hraním o tomto datu chlubíš, a dokonce se pohoršuješ nad těmi, kterým to vadilo, je "óbrchucpe", tím jsi mě skutečně šokoval.

Z Tvého článku čouhá zamindrákovanost a závist jako sláma z bot. "Jirous fyzicky prokázal, že s mýtem negace, antitvorby lze přežít… Dnes dokazuje, že i uživit. Plastici jsou na výsluní…" A jinde: "Plastici… jsou proklatě dobře živi." "Hlavní kapelník tu a tam doprovodí poprockové hvězdy, nepohrdne přiměřenou slávou, cenami, publicitou, materiálním zabezpečením. Žádná výtržnost se ovšem nevyrovná organizovanému teroru vojenských undergroundových skupin." O kom a o čem tu, sakra, mluvíš?! Co mě však definitivně přimělo, abych Ti těchto pár řádků adresoval, je následující nehoráznost: "Člověk Jirous nakonec seděl kvůli několika stovkám, které vybral na nepovolených koncertech." Ha, a máme ho! Dělal ze sebe politického vězně a on je to vlastně šejdíř jakýsi. Pryč s ním, ukamenovat!

Jirous není nedotknutelná kráva, byl člověkem hříšným a nedokonalým, ale urážky nejsou jiným názorem. Už vůbec nechápu, jak jste mohla Vy, Moniko Elšíková, zařadit do sborníku s názvem POCTA MAGOROVI tuto vpravdě zamindrákovanou pseudopolemiku. Máte zřejmě velmi svéráznou představu o pietě, o tom, jak by měl vypadat sborník, který sestavuji po úmrtí někoho, koho mám rád, a který nazvu notabene POCTA.

Karel Kocour Havelka
Víkend Dnes, 24. - 25. listopadu 2012, s. 39

Čtvrté hudební obrození

Příspěvek k typologii jednoho ne-myšlení.

Vladimír Merta

Stojím na špičkách v přeplněné Akropoli. Plastici jsou zpátky, trochu obyčejní, trochu zvláštní… je to krásná, poctivá hudba. Jak to, že jsem bez ní vydržel čtvrt století? Vzpomínka na bájný text, který málem upadl v zapomnění, náhle vyhřezne ve své nedostupnosti, a dělá mi kravál na duši. Řeč je o Jirousově Zprávě…, vášnivě nekritickém postoji z roku 1975.(1) V televizním Kritickém klubu jsme dostali otázku, jak kdo vnímáme kritiku. Moderátorka se pozastavovala nad předstíranou tolerncí, vznešeností nadhledu, kterou tvůrci před kamerami hýřili." Postrádám dnes vyhraněný kritický pohled jaký představovala Jirousova Zpráva o třetím hudebním obrození." Jako režisér jsem vycítil, že si přeje vyostření pohledu. Měla ho mít. Vyznal jsem se, že nepotřebuji pozitivní kritiku (onen beránčí klon reálsocu, jímž povolení umlčovali skutečné agresivní kritiky Jirousova typu), spíš pocit, že jsem někomu milý, patřím do "rodiny". Archetyp ideálního kritika - přísného, ale milujícího otce, jak jej na židovském trestajícím Bohu vyšlechtilo křesťanství, je na hony vzdálen tupému trucu jásivystačímsámizmu, jak se ve své kritice pořadu o kritice kritiky vyjádřil kritik Josef Mlejnek. Degradoval jsem Jirousovu zprávu na dobrý manažerský počin. Jen tak po paměti, Jirous nebyl po ruce, aby se mohl hájit - ale svůj názor jsem nemohl spolknout. Pěkně jsem si naběhl na nůž: nešikovně prostořece jsem Magorovu zprávu označil za pro mne totálně vylhanou. Neodpovídá skutečnosti, jak jsem ji tehdy prožíval. V kontextu diskuse o vztahu kritiky a umělce jsem chtěl dosvědčit, že ani generačně blízký guru, vzděláním uměnovědec a posláním básník, nemusí nutně postihnout skutečnost, jak ji subjektivně vnímá jeho souběžník. Tato pozdní úvaha by patrně nevznikla, kdybych se nad svou nejapností nezastyděl, a  nevyjasnil si sám pro sebe onu jirousovskou lež. Diplomaticky řečeno - sebeklam. Fenomén Jirousova typu nelze odrovnat pozdní kritikou textu, který promlouval k jiné době. Psát o Jirousovi znamená psát o sobě, o své zbabělosti. O tom, proč jsem podobný text nenapsal sám.(2)

Magora okukuju se směsí zbožnění a strachu. Udělal svou generaci, a další se k  němu hlásí. Neznám podobného člověka, který by sezval kapely na své narozeniny, aby na ně sám vůbec nedorazil. Básníka, který překřičí rockové publikum vlastní hřmotnou pokorou. Který svou poezií neobtěžuje Boha ani jeho ovečky, naopak - který je královsky baví. Básníka s kreditem psance. Básníka, na něhož jeho kolegové nežárlí. Každý mu předem odpouští, pokud si podvědomě nepřeje nějaký další skandál. Zcela mimo kategorie pro mne stojí Magorovy básně. Jsou krásné… Ne. Zoufale nádherné. Něžné. Publikum ho poslouchá na slovo. Když mi během Prahy magické vyrval mikrofon s typickým pozdně barokním "Zmrdi! Teď jdu dolů a zabiju každého, kdo se dál bude bavit, když básník pěje!", bál jsem se nejvíc já sám. Naštěstí se hned pod pódiem setkal s kelímkem piva a bavil se tak srdnatě a královsky sám, že na své slovo pozapomněl. To je Magor, jiný nebude, a dobře mu tak! Je hlučně až agresivně tolerantní. Chvástá se, že ve vězení poznal čtyřicet způsobů, jak zabít člověka, teď už jich zná na sedmdesát. Je to Magor se vším všudy, jako takový se ani nemůže vyjadřovat jinak než silácky. Právě tyto silné rysy jeho megalománie, touhy dobýt si svou pravdu hned, negace až popravy jakéhokoliv odlišného přístupu, mne v době vydání jeho pamfletu tak iritovaly. Vězněnému je vše odpuštěno. Ve své klamavé omnipotenci básníka přesáhl meze své citlivosti a zpětné sebekontroly.

Užitá kritika v denících… efemérní sloupkaření, občasné výkřiky osamělých mentorů, kteří si chtějí jako první kopnout do veličin dosud hájených, zatím Jirouse uctivě obchází. Každý nechť se živí jak umí. Umění je cokoliv, co se dá prodat. Doba generačních manifestů, vizí a zobecňujících úvah skončila s  odchodem normativní estetiky. Kritický odstup, podepřený vzděláním a smyslem pro skryté souvislosti, Jirousovi chybí.(3) Zdržel svým pamfletem vývoj hudby o jednu generaci: importoval zastydlé vzory, skryl se za ně jako za husitské štíty. Příliš spoléhal na své jedinečné postavení v úzkém hospodském kruhu. Jeho Pražané mu přece rozuměli. Třetí Zpráva (ne-kritický esej, sarkastický škleb) paradoxně vystihla povrchní směřování doby, stala se stimulujícím popudem, vnitřním motorem, vyznáním víry. Ne-kriticky straní jednomu pohledu na úkor druhého. Imperátor Jirousus staví hudebníky jako gladiátory proti sobě, kácí modly, vytváří normy, kádruje. Mytologicky viděno: přísný, moudrý, spravedlivě trestající otec se změní v sebezbožňujícího Boha Otce. Ředitele zeměkoule a přilehlého okolí.

Zaběhl jsem do bohulibé knižnice Libri Prohibiti a oprášil vynechávající paměť. Našel jsem blbě napsaný pamflet: provokující teze, vyvážené vášnivou osobní obhajobu několika skupin. V žádném případě však teoreticky fundovaný pohled, jehož obdobu bychom dnes měli postrádat. Zároveň jsem ale začal mít rád Jirouse takového, jaký je. Zde je má opožděná práva o pozdně druhém čtení jeho Třetího obrození:

První pocit? Zdrcující tón, odsuzující vše, s výjimkou předmětu svého zájmu, souvisí s agresivitou Jirousovy osobnosti. Není vyprovokována konkrétní společností, bude jej provázet za všech společenských uskupení. Její tragikomický smysl je v síle úderu, destrukci kontinuity ustálených hodnot. Jirous se rychle zbaví všeho, co dosud v Čechách znělo - ani se nenamáhá popsat, co si pod pojmem prvního a druhého hudebního obrození představuje. Každá generace, každý tvůrce zvlášť bojuje o svou představu autentického výrazu. Hudební kultura je svou archetypální povahou velice konzervativní - zmáhá omezení lidského těla, sluchu, hlasu, dechu. Počítá s konstitucí jedince - autora i posluchače. Přemáhání vnějšího odporu pro ni není omezením, ale nutným stimulem, hybatelem vývoje. To Jirous nereflektuje. Chce jím vyvolenou hudbu použít jako buldozer, zahrnující všechno, co se jí postaví do cesty. Jirous si takto hudbu druhé kultury definoval, vydupal si kolem ní své kolbiště, na němž mu nezbývalo než slavně zvítězit. Polemizovat s ním v době represí bylo přinejmenším nevkusné, hraničilo s udavačstvím. Nesoustavný intuitik Jirous sice uměnovědu absolvoval, ale nikdy se jí neobtěžoval. Normativně tvrdil (establishment nedělá umění, nezná ani jeho funkci ve světě) , postuloval (hudba Umělé hmoty má dokonce nehorázné nedostatky), prosazoval svou vizi (musíme se zabydlet v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně). S dětskou umíněností manažera a konferenciérstvím posedlého fanatika vydupával svým kapelám místo na slunci.(4) Dostal se nebezpečně blízko demagogii leninské teorie odrazu. Umělá hmota předvádí nepochybně dekadentní umění - ale jaké jiné může vzniknout v prostředí, ve kterém je nám dáno žít? Omnipotence Jirousova textu je provokující: kdyby to nebyl Jirous, který si všechny své omyly protrpí až na kůži, urazil bych ho přirovnáním k Herderovi (ne, romantismem romantika neponížíš), či ke Ždanovovi s jeho normativní estetikou.

Jirous ruší institut génia tím, že pokusy domácí scény přímo spojuje s  výsledky módních komerčně úspěšných veličin. Zaklíná se Zappou, Lennonem, Velvety. Stahuje své novodobé svaté na úroveň domácí scény, kterou na oplátku vystřeluje do jejich blízkosti. Jeho metoda je nestydatě prostá - tvrzení sleduje tvrzení, nenamáhá se vidět očividné rozdíly. Prostě je ignoruje. Zbytek světa jej nezajímá. Nezmiňuje intelektuální kabaret, malá divadla, jazzové kluby, folkaře. Zatajuje sám před sebou, že v umění neplatí morální úmysl, dobrá víra, snaživost. Vzývá krutost uměleckého procesu. Je okouzlen možností autentického vyjádření, městským folklórem, návratem k tribální, magické funkci hudby. Jiná její kouzla jsou mu utajena. Jirous - stalinista undergroundu - připomíná revoluční nadšení nevzdělaných, necitlivých mas. Jenomže obrazoborec Jirous je sám. Chce být sám, aby se dobře rýsoval na své hudební barikádě.

Protest a negace hodnot je zakořeněna v každém pamfletu - ale nechat si naočkovat estetiku zvířecího výkřiku? Zahoď mozek, staň se prasetem… jak materialistické. Lenin také mluvil o antiintelektuální, jiné kultuře. Jeho neposlušný žák Ivan Magorovič blahořečil hudbu jedné, jemu blízké skupiny hráčů, na počátek jakéhosi osvobození. Jako každý věrozvěst slíbil jedněm povznesení mezi vyvolené, ostatní pak zatratil. Z rockové hudby učinil jest sobě buzdovan, kterým srovnal se zemí duši hudby. Šmahem poslal do háje estetické kánony, kontinuitu hudebního vývoje, různost přístupů k hudbě. Židé tomu hrdě říkají mít chucpe - nejen drzost či neomalenou agresivní troufalost, ale i pověstnou údernost, přímočarost. Tyto vlastnosti má Jirous jako mág, nebezpečný kamarád, démon - ne však jako myslitel. Stavět obrození na vratkých základech skupiny, kterou současně svým kouzelně pseudomanažerským lhaním prodává, je základní nedostatek taktu. Vyzdvihnout své gusto na celou teorii obrození je už megalomanie. Morozovskou snahou kádrovat rockové muzikanty, kteří se "zaprodali" komerci, Jirous zůstal typickým Čechem: pošlapáváním cizího, pěkně střiženého trávníku jeho vlastní nevyrostl.

Alibismus manažera pohltil kritický rozum. Uměnovědec Jirous je bojovně subjektivní - za cenu ztráty posledních zbytků soudnosti a pracovitosti. Nedohlédne dál, než kam dosáhne jeho jedovatá slina. Nezávislost kritika závisí na jeho erudici, přesném odečítání dobových souvislostí. Nezadatelnost jeho práva na osobní hodnocení sebou nese riziko: hudba natahování na skřipci přežije, ne tak již jeho autor. Nemohou si tyto mírně nadnesené zásluhy připsat i jiné žánry? Vnitřní soudržnost undergroundu nebyla jedinou alternativou konzumního stylu na obou stranách opony. Šlo o společnost se vzájemným ručením: i písničkáři se vydávali jako rukojmí za své publikum, a  naopak. Umělci mimo underground mohou cítit zcela stejnou vnitřní potřebu dělat své komerční umění - třeba prostě proto, že ctí víc tradici nežli exhibici a hluk. Mají jiná východiska, ambice, pohled na roli jedince ve společnosti, jiné pojetí humanity, posloupnost hodnot. Všichni umělci nemají smysl pro zveličování svého přístupu, své role ve společnosti.

Člověk Jirous nakonec seděl kvůli několika stovkám, které vybral na nepovolených koncertech. Zopakoval sveřepě přečin, kvůli němuž dlel v  podmínce. Formálně tedy vše proběhlo podle práva. V obsáhlém sborníku spisů kolem procesu s Plastiky, zvaném Hnědá kniha, leží nejen smutné výpovědi diváků, které jej usvědčily, ale i odborné posudky, hájící nezastupitelnou roli undergroundu (a jeho komerční podoby - nové vlny). Přiznaly mu, že v  nejtvrdší době všeobecného úpadku sáhl underground po výsostných znacích autentické, pravdivé tvorby. V prostředí zbožnění dělnické třídy vytvořil jedinou opravdu lidovou podobu proletářského umění - svéráznou paralelu anglického punku. S minimem informací ze světa intuitivně nasedl na synkretizující pokusy spojit divadelnost, výtvarno, bachtinovskou frašku, krutý výsměch, černý humor i poetistickou hravost. Sloučil kolektivní mýtus, posedlost na hranicích abnormality, s oslovující lidovou zábavností. Povznesl básnický text na rockový piedestal, neomylně se orientoval v hodnotách nepublikované poezie, okrajových žánrech. Přispěl autentickým hlasem do konvenčních vod rocku. Dodal směr spontánnímu hudebnímu výrazu neškolených hráčů.

Dodávám, že se mu povedl pedagogický zázrak: vnesl současnou poezii do hospod. V dobách zákazů hudba Plastiků paradoxně působila o to víc, čím méně hráli. Fenomén undergroundu tak naplnil moudrost kóanu: slyšíš hrom tlesknutí jedné ruky? Samizdatovou sebedistribucí postavil oficiální kulturu do ostrého světla: když můžeme my, bezejmenní, nezaštítění, co vy, mistři kultury? Oslovil intelektuální elitu doby, vytvořil nová poutní místa, obnovil pojem sakrálního prostoru, sblížil institucionalizovanou církev s jejím lidem, přinutil ji zaujmout důsledné stanovisko, zasnoubil pokleslé a výsostné žánry. Vychoval nám prezidenta.

Za alternativní scénou někdo vidí jen vzory nekonformního chování, žití v  pravdě. Etika a morálka je věc individuální volby. Přešlapování kolem fízlů této scény, kteří se po peripetiích vracejí na pódia jako oživlé legendy, svědčí o dvojím metru: rodina, klan vše zahladí. Obtloustlé máničky jsou k  smíchu dnešním vyholencům. Androgynní ideál je zašlapáván vojenskou botou bojujících samců. Za to ovšem androš nemůže. Stal se pouze obětí fyziologie stárnutí, začlenění do společnosti. Obvyklý osud apokryfu: jakmile jeho obliba přesáhne určitou mez, společenství je vyřadí z Velké knihy. Vznešeně se tomu říká změna paradigmatu. Dnešní Jirous je za hranou tohoto procesu, aniž jej reflektoval. Sebrané kritické spisy Plastiků a Jirouse samého jsou předstupněm vyhoštění. Kde jsou ty doby, kdy se Jirous o autorský honorář se svým nakladatelem serval… Čtyřista korun za svazek … Sebrané spisy Ivana Jirousoviče štířím sebekousnutím ničí underground jeho vlastním jedem. Činí z  něj položku v kolonce uživení. Chybí jen podobenky, prodávané bukinisty na Karlově mostě, a ideál Paříže východu bude dokonalý.

Běž do prdele, stará strukturo, chce se mi zařvat. Neudělám to. Chtěl bych zažít totéž - třeba i po smrti. Chci, aby mi dal svou knihu. Jirous - teoretik se potutelně usmívá. Pokorně mlčí, protože ví. Basa ho posílila. V base dospěl. Divá, negativně nabitá částice Jirouson přestoupila za velkého třesku z eklektické dráhy kritika mezi urychlené elementy výsostných tvůrců, mezi nimiž vyrývá svou dráhu. Vídám ho občas, a vždycky rád. Ošálil mě proti mé vůli. Jeho underground je vzdáleně i moje rodina. Chci do ní jakkoliv vzdáleně patřit, chci být alespoň viděn, ne-li slyšen. Šlapu mu po ksichtu, aby mi rozuměl, ale něžně a opatrně, nechci být exkomunikován. Občanské postoje, jak se dnes říká, jsou u undergroundu nezpochybnitelné. Ale byly doby, kdy se cestou na undergroundní festival zastavilo jeho publikum na mém koncertu. "Tý vole, až se Jirous dozví, kde jsem se zdržela, ten mě zjebe…" říkala jedna. "Tady někdo hraje, jdem to tam vymlátit…" slyšel jsem za oknem v Nerudovce, kde jsem hrál o výročí srpna. Underground se domluvil, že bude ignorovat jakékoliv kulturní dění. Zbyla mu hospoda. Uvádím to jako anekdotický důkaz dětského vzdálení od rodiny, které přesto neruší afinitu, přitažlivost, vzájemnou citovou závislost. Nejde o vnější podobnost - že jsme jednu dobu byli na stejné listině, neznamená nic: podruhé nás mohli stavět proti sobě.

Argumentů vůči nezdárnému strýčku výtržníkovi se v každé rodině najde vždycky dost. Ale je to právě on, kdo dodává každému funusu neopakovatelný říz, lidskost, úplnost. Okraj hudební scény dříve či později pohltí hlavní proud, ale pohyb na scéně vzniká vždycky mimo hlavní pódia. Mluvit o hodnotách, které zanechal, neumím. Hádám se pouze o pravdivost či lživost jejich zobecnění. V  zárodku každé tvorby je prvek agrese a exhibice. Hraju celý život prstama, potichu, snažím se harmonizovat své stresy, průsery, mindráky, v dojemné iluzi, že jsou zajímavé. Lyrická agrese je schopnost a ochota odhalit se. Nezájem či nepřátelství okolí beru jako důkaz, že něco dělám špatně. Když jsem si koupil první magneťák, experimentoval jsem s mikrofonem. Jezdil s ním po strunách, házel ho do díry, uvnitř kytary to krásně vazbilo, úplně zbortilo strukturu tónu. Držel jsem primitivní D dur, a znělo cosi úchvatného. Sebeopájejícího. Vytvářel jsem paralelní zvukový vesmír, zadarmo, bez práce, s přispěním náhody a sebeopojení. Byl jsem uchvácen a znechucen zároveň levnou snadností moderny. Začal jsem být sám sobě podezřelý. Rozdělil jsem se mezi toho, kdo prožívá, a  toho, kdo o tom druhém podává zprávu. Tady jsem přestal být undergroundem, aniž jsem věděl, že nějaký vůbec existuje. Začal jsem si být podezřelý v  okamžiku, kdy jsem pochopil svůdnost sebeopojení. Pošilhávám po něm dodnes, pokouším se tento prvotní princip ovládnout, ochočit, zkrotit divoké koně fantazie. Na undergroundu mě lákal kult improvizace, nedokonalosti. Každý začíná jako špatný hudebník, v každém dítěti je kus bezprostřední naivity. Co udělá sebestředná učitelka bez talentu a citu pro individualitu, neopakovatelnost dětského hlasu? Nalinkuje osnovy, označkuje psím způsobem epochy, jedny potlačí, jiné vyzdvihne. Obrazoborec Jirous učinil totéž. Rozdělil hudbu na tu před Jirousem, a na tu po něm. Vývoj hudby směřuje k  eklektismu, míšení vlivů, toleranci. Jirous okázale prodával technická omezení své druhé kultury. Lichotil jí lacinými citáty levicových výroků "Umění bude dělat každý…" Já znám ještě smutný dovětek: Nebo nikdo.

Jirous je silný tam, kde jako pamfletista horlí pro své vyvolené:

"Dá se dělat mnoho, když chceš málo pro sebe a moc pro druhé… Nezbytné vlastnosti: zběsilost a pokora. Komu scházejí, nevydrží v U. žít… U. na západě vstoupil do šoubyznisu, stal se součástí establishmentu. Český underground se nebude nikdy legalizovat. Uvnitř legality se nedá nic změnit. Underground neusiluje do legality vstoupit… Odpadá pokušení: touha po uznání, úspěchu, získávání cen, titulů, hmotného zabezpečení". Všude tam, kde se pokouší být pozitivní, neagresivní, dosahuje Jirous - patrně omylem - jisté míry státotvornosti, kterou ovšem vzápětí opouští: anticipuje smrt undergroundu, jakmile jej pozře oficiální umění. Underground přežívá jako dobrá obchodní známka se zaslouženou pověstí. Underground is dead - píšou skalní příznivci na záchodcích klubů, kde dnes vystupují Plastici. Underground was born dead, tvrdím já. Nedošel oklikou jinam, než sám k sobě. A co, řeknete si? Splnil svou roli, ať jde klidně spát. Plastici dnes plní bezpečně sály, tak jako v  době vzniku manifestu jiní rockeři, kteří se komerčně chytli. Hrají v učesané podobě za prachy, pod hesly sponzorů, underground v odlehčené taneční podobě. Prodávají dodatečně svou legendu, říkají jedni. Naplňují teprve po letech svou a Jirousovu vizi, tvrdí druzí. Ale… hráli by hudebníci stejně i bez Jirouse? V rozhovorech popírají, že by kdy chtěli svrhnout kytarami vládu. Není tedy celý mýtus falešný? Ne, pravím. Jirous fyzicky dokázal, že s mýtem negace, antitvorby lze přežít - za strašných obětí. Dnes dokazuje, že i uživit. Plastici jsou na výsluní, kam se marně derou skupiny, prosazované flexibilním trhem. V tom je jeho dojímavě vychcaná velikost. Mytologie zná mnoho krásných baladických motivů, popisujících soulož smrtelníků s bohy. V extázi se spojuje nízké a vznešené, božství je jaksi nadosah. O to trapnější je propadnout sebeklamu. Co se stalo s generací, kterou se pokoušel silou své normativně zaměřené neerudice prosadit navzdory tradicím, na nichž ze svého trůnu shlíží Erató? Jirous se ji pokusil omrdat zezadu. Ve své touze nerozeznal, že onanuje, řečeno jeho jazykem. Jako myslitel a teoretik hudby ovšem Jirous škodí, kudy se svlíkne. Kazí mládež - vytváří dojem, že negace sama je samospasitelná. Hudba není manicheisticky dobrá a zlá, černá a bílá. Nelze jeden její proud diskreditovat poukazem na jiný. Nelze ji ubíjet samu sebou. Kdo tak činí, dopouští se gnóze - a musí počítat s upálením. Zde tedy zažíhám ohýnek, přikládám polínko. S rizikem, že taky pohořím.

Jakákoliv odchylka od zlatých pravidel (která jsou právě slovy nepostižitelná, či se dokonce každé teorii vzpírají) jsou obecně vnímána jako troufalost, opovážlivost, blasfémie či modloslužba. Hudba je plynutí, kontinuum. Podobně jako umění dýchat, vyprávět, dodržet rytmus, podřídit se základnímu pravidlu: naslouchej vnitřnímu hlasu. Služ nebeské harmonii. Je tedy hudba seslána jen povolaným? Zdá se, že ano: oddělení posluchače a virtuóza je dokonalé. Jeden se pouze v opojení svých smyslů může krátkodobě domnívat, že jsou si rovni. Mistr a měšťák… Ne měšťák a mistr. Odedávna lidská smečka podléhá nutkání napodobovat božské hlasy, vnitřně slyšené harmonie. Podle alchymistické receptury - co je nahoře, je i dole, hledá zpěvák a muzikant odezvu nádhery nebeské báně a všeho, co si lze představit za ní. V každém jiném uměleckém oboru se dá neumětelství skrýt za sociologickou teorii, psychologii, zvrácenost či trapný manažerský štěk. Ne tak v hudbě. Lidský hlas sebou nese veškerou úzkost, frustraci, žal a vzdor. Proto nasloucháme hlasu pouličního zpěváka, bezrukého basistu sledujeme u vytržení - jsou to všechno lidé, kteří fyzicky překonávají odvěký handicap hudby: popírají hmotu nástroje, těla, jdou proti proudu daností, kterým jsme navykli říkat talent. Původní existenciální výkřik je dodnes slyšet v bolestných polomluvených pasážích blues, lidoví hudba kdekoliv na světě poukazuje spíš k rituálu, než k individuální kreativitě. Co mají dělat ti, kteří nebyli bohy povoláni? Měšťákova odpověď je mlčet, Jirousova řvát. Zpívá-li opilý byrokrat špatně na večírku ROH, jde o  nevkus, nehudbu. Má na totéž právo opilý nekonformní umělec? Pozorný posluchač, ale i uměnovědec s titulem, zaslechne v jeho vytí existenciální pocit, úzkost, dravost, vzdor, touhu vykřičet si své místo na slunci. Jde třeba jen o čiré zoufalství, na hranici sebezničení.(5)

Underground is NOT dead, čtu na zdi stodoly. Já, se svými názory na Jirouse, jeho nechutnosti, hrubost, vychlastanost a bůhvíco, hraji na jeho statku. Nevím proč. Nechci to vědět. Velký český básník přitahuje. Píše za cenu úplného popření svých normativních tezí. Labutí písně jsou skromné, upejpavé, pokorné polodrahokamy s odlesky opravdových démantů. Bezbrannou sílu jim dodává ztišená pokora, vnitřní bolest, napojení na prs velké české poezie. Mariánský poutník Jirous líbezným krokem dochází sám k sobě. Překračuje meze svého naturelu, nebo je navzdory démonické agresivitě nachází? Nevím, jsem okouzlen, dojat, uzemněn, přistižen v básnických nedbalkách. Dejte mi pevný bod, pak pohnu světem - slíbil kdysi filozof. Jirous posloupnost obrátil: nechtěl nic, a pohnul sám sebou. Nehledal pevný bod. Patří k paradoxům jeho omylů, že jej posílily.

Stojím na špičkách, abych viděl. Milosrdenství starých sálů, slitého zvuku a  neopakovatelné atmosféry, kterou naštěstí dokonale zmapovaly kotoučáky, mizí pod drobnohledem nových nástrojů a snímací techniky. Posvěcené neumění nelze opakovat. Co se změnilo na hudbě, která tolik provokovala? Nic, říkají jedni. Všechno, tvrdí druzí. Změnilo se pojetí, i okolnosti, za nichž jí nasloucháme. Proti své vůli se pohupuji v rytmu, usmívám se, je mi na Plasticích dobře, zapomínám na Jirousův text. Občas zaslechnu barvu tónu, kterou bezpečně nezahraje žádná jiná kapela na světě. Špatné hudbě by nepomohla ani svěcená voda omlazení kapely. Dnešní podoba obnovených Plastiků ukazuje pár soustředěných mládenců, vedle polojistých, soustředěně upejpavých pánů, kteří po sobě nenápadně mrkají… Jsme to ještě my? Za tohle jsme seděli, kvůli tomuhle emigrovali, tímhle jsme chtěli změnit svět? Plastici už nevypadávají z  rytmu, pohodlně intonují, dohrají, stydlivě tiše slezou z pódia a posluchači se stydí za ty, kteří to neumějí. "Jirousi, ozvi se!" chce se mi křičet. Mlčím.

Plastici jsou funebrální kapelou Jirousova předčasného pohřbu. Jím definovaný český underground může být mrtev, ale duch se vznáší nad vodami. Trutnov, kde se prezident zdržel symbolicky jako nad hrobem, budiž toho důkazem. Není to jen Trutnov Jirousův, ale Mládkův, Felixe Holzmanna, Synkopického orchestru, kotlíkářů, Petra Nováka… a jak bude ubývat těch, kteří ještě nebyli předhozeni publiku, dojde i na Helenku s Kájou. Nezemřel underground, to jenom Jirousovo normativní myšlení jeví známky klinické smrti. Chválabohu - jinak bychom zažívali bychom praktické důsledky Magorova třeštění: rock by byl stále v opozici - ovšem na jedné straně levicové, na druhé pravicové. Fakt bytí v  opozici by nahrazoval umělecké sdělení, byl by samospasitelný. Kdyby platila jeho teze "Umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců" přibývalo by na světě vyvolených, kteří sice cosi činí, ale není to jejich cílem, nejsou tudíž za své výplody kritizovatelní. Umělci by se degradovali na obyčejné politiky. Kdyby "skuteční umělci byli vždy ti, kdo upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou", vypadli by z dějin umění všichni, kdo pokorně sloužili jakkoliv nedokonalému systému. (Různí ti Bachové, Smetanové a  Michellangelové). Kdyby platilo: "Výsostný znak umění je vytvoření neklidu. Cílem umění je destrukce establishmentu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury" stalo by se jen to, co výslovně odmítá Jirousovo tvrzení: umění nemá být konečným cílem snažení umělců. Na jiném místě ovšem Jirous předvídá: "Kultura nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče". Výsostně tedy Jirous hodlá vytvořit neklid, druhou kulturu, vyhnout se tvoření umění, a současně hodlá nechat žít establishment. To už aby se v tom přehrabal čtenář - dotvořitel Jirousových nedodělků sám.

Kudy vede hranice musíme vytušit - Jirous je pro jistotu nedefinuje. Pokud by vyšel soubor Magorových statí za přispění MK, jde o smrt nebo spíš o dodatečné zhodnocení? Jaká je dnešní Jirousova zpráva? Kritici rádi uvalují embarga na produkty svého okolí, aniž by shledali břevno ve svém oku. Všechna díla jsou v  osudí - pokud je vše v pořádku, zmizel establishment? Pokud ne - zahynul underground? Takto absurdně se musí ptát každý, kdo Magorův text vzal vážně. Zdá se, že nejméně problémů mají s Jirousovým textem sami Plastici: ubírají se jinam, než Magor předepsal, a jsou proklatě dobře živí - ovšem v jiném establishmentu.

Jirous se pohyboval svými definicemi estetiky a etiky na hraně sektářství se všemi důsledky na zdraví svém i své generace. V hodnocení spolupracovníků a  zaměstnavatele (na pracovišti má dobrou pověst), které padlo u soudu, jej hájili příslušníci establishmentu. Magorův kontakt se společností je vždy úzce utilitární: pořadatele - kluby SSM a venkovská pohostinství, bral jako rukojmí své - Magorovy svobody. Jako manažer Plastiků, DG a Hmoty, alespoň zpočátku, dokud měli přehrávky, dle svých pamětí vybíral peníze (jakkoliv oprávněně určené na odměny a režii zúčastněných). Jaký tedy byl rozdíl mezi ním a  zbytkem světa, který činil totéž? Jirous po rabínsku mlčí. Zradí ho ovšem ledabylost,jeho nutkání ke konferenciérství, tragikomická žvanivost a  nesoudnost. Jsou nedílným rysem Magora-baviče. U Magora-teoretika tytéž rysy děsně prudí. Jirous, milovník sentimentu lidové písně, velkoryse cítí obrysy doby, prošlapává se hlušinou agrese k pozitivům své estetiky: cítí underground jako městský folklór, subkulturu, předjímá industriální rock, má smyl pro očišťování devalvovaných slov v textu, oprávněnost scénického gesta. Zajímavě pojímá novodobé truvérství Bondyho zhudebněných textů.(6) Jako každý věrozvěst je rozpolcený. Ve svém textu postuluje a vyžaduje. Konkrétní boj nechť vedou jeho učedníci.

Dnešní svět je plný fyzických ataků na samotné základy civilizace. Války se vedou s cigárem v hubě, u obrazovek, mačetami. Jirousova autodestrukce je jejím obrazem. Žádná výtržnost se ovšem nevyrovná organizovanému teroru vojenských undergroundních skupin. Stojíme v hrůze nad hrobem, který se může stát masovým, ale někteří z nás na hraně stále ještě chtějí tančit. Pro jedny pověstná otevřenost a sebedůvěra, pro jiné ztráta soudnosti.

Vztah Jirouse a Magora - kritika a umělce - lze zobecnit. Jde o kalamitní manželství: ti dva nemají sílu zvolit totální odloučení, tak se vzájemně osočují, nevraživě hnidopiší, zvýrazňují slabé stránky svého protějšku. Roztržka je na rozdíl od manželství nekonečná, prolíná všemi historickými epochami. Umělec kritika nepotřebuje v okamžiku tvorby. Kritik umělce nepotřebuje v okamžiku, kdy vyslovuje názor na jeho výtvor. Vystavením díla veřejnosti se z artefaktu stává tržní předmět. Zveřejněním kritického názoru vstupují do hry média. Interní spor mezi autorem a kritikem přestává být rodinnou hádkou a vychází na pavlač. I negativní reklama prodává, společensky kritická tvorba s ní předem kalkuluje. Dráždění měšťáka vstoupilo na reklamní trh jako ověřená hodnota. Hlubší vztahy mezi distribuovaným dílem a  společností dnes nezkoumá estetika, ale sociologie kultury. Za předpokladu objektivně definovaných estetických hodnot lze sestavovat žebříčky děl podle předem stanovených kritérií. Tedy i kritérií agresivity, rozrušování struktur, sebeprojekce. Nic ovšem není vzdálenější naturelu tvorby nežli normotvorba. Kritik a estetik podstupuje svým hodnocením umělecké riziko - poměřuje efemérnost vkladu jednotlivého díla svým konceptem autenticity nebo krásna. Na jedné misce vah záznam volného trysku imaginace, na druhé průnik hodnot staletí. Umělec bývá pravidelně shledán lehkým. Brání se poukazem na špatně zvolená kritéria. Hledá oporu a názor spřízněných duší - kolegů, své "rodiny". Empatie nemusí být podmínkou kritikova pracovního postupu. Je tolik kritických přístupů, kolik je osobnostních typů. Jsou perziflátoři perzifláží, srovnávači srovnaného, mytologové mýtů, pocitologové necitů, piráti a desperáti. Vzniká novodobý žánr, jakási hyperkritika, kritika kritiky samotné. Kde začíná její výsostné území, v čem je nezastupitelná? Hraničí s nezávislým tvůrčím úsilím? Nebo jen vznešeně parazituje na tvorbě umělců, zobecňuje vytvořené? Odpověď bude vždy zabarvená osobností umělce, který se ptá, a "neosobností" odpovídajícího kritika. Pokud se role obrátí (umělec píše zobecňující manifest, anebo se brání proti kritickým filipikám), dochází nutně ke zmatení pojmů. Normativní estetika předpokládá objektivně existující posloupnost hodnot. Průvodním znakem manifestů deprivovaných generací bývá přesvědčení, že teprve s nimi začínají dějiny světa. Duchovní terorismus špatně maskuje svou materiální podstatu: balast okolních hodnot (establishment) je třeba srovnat se zemí. Na spáleništi dějin vyniká kdokoliv, kdo do nich právě vchází. Problém je v časové omezenosti takových gest. Zákonitě se z přínosu příchozích stává přítěž, čekající na nové věrozvěsty, kteří je smetou stejnou sekyrou, jaká jim umožnila růst. Potkalo to komunisty, čeká to i jejich predátora Magora. Jako čerstvý absolvent uměnovědy neomylně vycítil bytostné ohrožení sotva vznikajícího alternativního proudu hudebního myšlení, zobecnil jeho přístup k životu, vdechl český obsah importovanému pojmu underground. Jeho současné zhodnocení, zpětný pohled na předmět svého zájmu, v Jirousově případě i na vlastní roli sebe sama, neznám.

Abych se už konečně vybabral z drogové závislosti na Jirousově extázi, spěji ke kupeckému součtu. V době vzrůstající obecné pasivity, kdy jsem se teprve rozkoukával a váhavě osahával matérii písničky, Jirous napsal vášnivou osobní filipiku, manifest životního postoje. Jeho nesmlouvavé gesto postavilo před každého hudebníka, intelektuála, posluchače, jasnou alternativu. Bohužel nakladl na hudbu, hudebníky, možná i sám na sebe nesplnitelné požadavky. Sám sobě protiřečil, zaplatil neuhýbavost svého postoje lety vězení. Jeho text se nedá číst mimo kontext doby vzniku - ojediněle artikuloval meze kolaborace a  svobody. Uměnovědný počin v něm nevidím. Pokud bychom přijali destruktivní slovník pojetí hudby a umění ve světě establishmentu, neobstál by dnes zhola nikdo. Jirous by byl nekompromisností svého manifestu pověšen na mučidla jako první. Třetí hudební obrození skončilo, tak jak končí stárnoucí muzikanti: hlavní kapelník tu a tam doprovodí pop-rockové hvězdy, nepohrdne přiměřenou slávou, cenami, publicitou, materiálním zabezpečením. Publikum - ono neopakovatelné spolčení duchem hudby osvícených souběžců - se protlouká, jak umí. Je rozeseto po světě, rány se pomalu zacelují, a skeptik se může radovat: vše zůstalo při starém. Je to tak prosté… Show must go on - a taky že jede dál. A jak! Proti všem kritikům, i proti samotnému mágovi, který se marně pokouší naskočit jako za mlada mezi své. Tentokrát to není establishment, ale vlastní plastická ochranka, která jej sráží mezi nás, obyčejné lidi. - Nesmíš na pódium, vole, řekne něžně Hlavsa, a je to dojemné, smutné i krásné zároveň. Snad právě v okamžicích klidu píše svou zprávu o čtvrtém obrození. Hlučící dav marně vyvolává: Vše odpuštěno, vrať se!

Poznámky

(1) Viz cyklus Tenký led - ČT 2, uváděný absolventkou filmové skladby a  moderátorkou Terezou Brdečkovou.

(2) Koukám, že jsem ve Zpívané poezii (Panton 1990) přeci jenom něco napsal: "Ano, jistě existují disharmonické jevy, křeč, šílení, zmar, ne-řád, chaos. Ale chceme-li chaos vyjádřit tak, že jej doslova opíšeme, pouze jej zmnožíme… Umění vždycky patřilo k rizikovým povoláním. Tam, kde na začátku výpovědi neexistuje pocit otevřenosti, bezbrannosti toho, kdo mluví, nelze očekávat otevřenost u posluchače. Jsme navzájem spojeni - jako zvířata téže smečky".

(3) V době, kdy formuloval svůj pamflet, se experimentující hudba odkláněla od komerčních jistot Zappy, Warhola a Velvetů. Ambiánsová hudba, art rock, fůze, etno, aleatorika, minimalismus a industrial byly živé impulsy alternativní scény. Jirous prostě přiřadil jedné oblasti světově úspěšné tvorby atribut undergroundu, jak si jej sám definoval. Podstata fenoménu "menšinových žánrů" mu zůstala utajena - prostě si pomohl slavnými jmény jako svatou Trojicí.

(4) Ve svých vzpomínkách se humorně chvástá, jak tupé pořadatele klamal, jak manipuloval svazáky, jak šrouboval cenu své skupiny nad gottovskou hranici.

(5) Vnější důvody bývají nepodstatné - vítězný samet zahubil pár lidí, kteří přečkali totalitu.

(6) Jeho učedníci jsou důslední - veřejně spálí Bondyho spisy, jakmile se dozví o jeho spolupráci.

Merta V. Čtvrté hudební obrození. Příspěvek k typologii jednoho ne-myšlení. In: Elšíková M (ed.). Aby radost nezmizela. Pocta Magorovi. Praha: Monika Vadasová-Elšíková 2011: 100-118.