OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Publicistika

Není festival jako festival

 

Ten na Jericho Beach ve Vancouveru si dal do záhlaví:
Nechceme být největší, ale nejlepší na světě.

Typicky americká nabubřelost… mysleli jsme si s Jablkoněm, ačkoliv jsme ji do té doby znali leda z westernů. Obskakováni letuškami dokonale zastírajícími, že jsme jim úplně šumafuk, polykali jsme hladovýma očima stopy krajiny, líně uhýbající pod stínem DC 10. Z Porty rovnou mezi byznysmany v Executiv Class? Po dobrém post-semtexovém zvyku nás frankfurtská celnice podrobila zdrcujícímu šacuňku. Jablkoň chřestil svými perkusemi před naducanou čenichalkou, očividně nenávidějící folk, a český zvlášť. Zatím se ovšem naplnila druhá třída, a tak Northwest Airlajňákům nezbylo než nás šoupnout do jedničky. V Bostonu všechno zase ven a jumbo černej celník si nás vede do rohu: - Tak, tady to všechno položte. Poprvý v Americe, a muzikanti? Hm, pracovní povolení máte? A co takhle ňáký… knihy… nevezete?! - Knihy? Néééé! - Jablkoň na sebe hledí ve vytřeštěném úžasu. Mysleli jsme, že půjde po drogách, a ono je to jako kdysi doma. Už už bych přiznal balík dětských pohádek pro lidi, co stihli emigrovat den před 17. listopadem… když mě napadlo zašpásovat: - Knihy ne, jenom ňáký porno… - Celník jumbo se široce zazubil, dal po herdě každému kufru, a - Welcome to America, folks!!! - (Což neznamená folkáči, ale něco familiárního - jako lidičky.) Po čtyřiadvaceti letech, když se odevšad jízlivě ozývají domácí hrobaři, jsem se prozpíval do Zaslíbené Země písničkářů. A po šestadvaceti hodinách lítání, clení a čekání v univerzitním ajnclíku vybalil propašovaný salám, česnek a… usnul.

Muzikantské ego je nejzranitelnější hned po příjezdu, a pak před odchodem, u kasy. Úroveň festivalu poznáš už podle prvních kroků na jeho půdě: pozorný pořadatel uhodne dopředu všechny vaše otázky, nasměruje vás co nejrychleji do postele, anebo vás předá dobrovolníkovi, který se stará jen o vaši dopravu. Každý dostane do ruky pytlík s podrobnými informacemi (kde se dá levně nasnídat, jak se dostat k ránu do zamčené koleje, kolik stojí místní doprava, kde jsou telefony a bazén, kdy máte interview, kdo vás vzbudí a odveze, o  osmdesátistránkovém programu s vaším medailónem nemluvě). Po celou dobu festivalu jste pod vlídným, většinou dívčím, dohledem. Na závěr je velká merenda s jamováním, spoustou kontaktů a přísliby další spolupráce.

U kasy muzikanta hluboce deprimuje vyplňování věčně stejných lejster, naslouchání průpovídkám o pořadatelských problémech. Čekání ve frontě odstraní předem připravený pytlík s výstřižky vašich interview, honorářem, festivalovým tričkem a letáčky podobných festivalů. Žádná řevnivost a pomlouvání konkurence.

Snahou pořadatelů je využít přítomnosti muzikantů k přilákání lidstva. Proto vlastnímu festivalu předchází seriál recitálů, většinou na univerzitní anebo nezávislé půdě, tam, kde se pohybuje nejspíše vzorek návštěvníka.

Účinkující je sice seždímán, co snese, ale na druhou stranu - kdo by odolal pocitu slávy, když se vidí vylepen na každém sedmém rohu?! Přirozeně, jde jen o malé plakátky, ale i ty obsahují základní, vtipné a přitažlivé informace. Festival tak obohatí hudební život města, vnese národnostní menšiny do kafé, barů a koncertních síní. Proto také město festival podporuje, místo aby jej vykořisťovalo. Vždyť těch 25 000 lidí taky někde musí spát, jíst, něco si odsud odvézt.

A jsme u stánků: ten hlavní je jen jeden velký stan, obzvláště populární v  dešti. Žádné hemžení… pořadatel převezme desky dovezené účinkujícími, odhadne svou potřebu, udělá návštěvníkům dobrou cenu, svůj zisk ukládá zpět do festivalové kasy. Publikum to ví a kupuje jak divé, aby festival podpořilo. Necourá se od stánku ke stánku.

Ovšem jiná věc je jídlo. Voňavé, exotické, většinou také makro nebo zeleninobiotické, košer, vegetariánské speciality… Ne každý se sem dostane. I  požitky břicha a nosu patří k pohodě přízně nealko-festivalu. Většinou tu nedostanete ani cigára, o sirkách nemluvě. Na festivalu je přirozeně velký obrat - proto tu stánky mají např. restaurace či kluby podporující folk celoročně.

Ohleduplnost je nepsaným heslem: obyvatelé okolních domů mají vstup zdarma, před jejich domy organizátoři rozmístili cedule, slušně prosící, abychom jim tam neparkovali. Někdo opravdu nemá na relativně drahý lístek: stoupne si za průhledný plot a vidí vlastně totéž, co lidé uvnitř. Má to logiku - příští rok, nebo třeba už zítra, si koupí lístek, aby viděl víc.

Levičáka poznáte podle toho, že má u pasu zavěšený festivalový hrníček na kafe a vlastní lžíci. Kafe máte se slevou, anebo zdarma, jste-li dobrovolník. Kručí vám v břiše? Dáte dva dolary zálohy, dostanete talíř, vrátíte a máte prachy zpátky v kapse. Talíře se odvážejí do nejbližší školy a umyté putují zpět. Na zemi nenajdete jediný kelímek. Jednoduché, výhodné, hygienické. Zákulisí je uzavřeno i pro novináře a hosty, ale na vnější straně se otevírá světu lékařskou službou, setkávacím místem, ztrátami a nálezy, servisem pro vozíčkáře a tiskovým střediskem, kde vědí přesně, kdy asi budete mít ideální hodinku na relaxovaný rozhovor. Přesto si vás na ploše areálu najdou a nechají si čas potvrdit. Prosté a fungující. Velká stanová kuchyně vaří obědy a večeře nejen pro účinkující, ale i pro celý štáb. Tak se ve frontě na moučník setkáte se spoustou lidí, dostanete zpětnou vazbu od kolegů, vyměníte si desky, adresy, nápady…

Program dělá profesionálně dvanáct lidí a 900 dobrovolníků. Jejich služby a  jména jsou podrobně uvedeny v programu. Dobrovolníci tvoří viditelnou část festivalu. Na jejich pohotovosti, laskavosti a odpovědnosti závisí vnitřní pocit opravdovosti a vděčnosti být zde, odevzdat to nejlepší. Každý dělá jen to, co má v popisu práce, (a také grafickým symbolem otištěno na tričku), zato perfektně. Odměnou dobrovolníků je den volna, kdy mohou na festival zdarma, ale hlavně pocit, že dělají svůj festival. Je to způsob života. Společnost vancouverského festivalu je neprofitující organizací - veškerý zisk investuje zpátky do festivalu a neplatí tudíž vysoké daně. Kancelář je současně skladem, prodejnou, editují se tu tiskoviny, plakáty. Po každém festivalu skupiny dobrovolníků zapáleně diskutují, co by se dalo udělat příště líp. Západní festivaly se na první pohled liší péčí o děti a handicapované. Jedna scéna slouží permanentně dětem, můžou se naučit žonglovat, bubnovat, tančit, mají tu bludiště… Program je k dispozici i v Braillově písmu a ve velkých typech pro slabozraké. Dobrovolníci speciálně vycvičení k manipulaci s vozíčky mají usnadněnou práci: všechny potenciální cestičky jsou vyloženy dřevěnými panely. Nájezdové rampy jsou samozřejmostí. Od příjezdu na vyhrazené parkoviště se vás ujme služba, naplňující slogan: festival je přístupný všem milovníkům folku.

Festival je na trávníku - má vlastní ekologickou sekci, která dbá na to, aby si tráva přes noc mohla odpočinout. Heslo: Je to vaše - chovejte se podle toho. Jericho Beach je vlastně vysušený močál, v akváriu poblíž informačního vstupu uvidíte zástupce místní fauny a flóry ... I tak se dá nenásilně v  návštěvnících vytvořit dojem, že jsme na Zemi jen dočasnými hosty, ne pány. Na plánku najdete jasně vyznačeny koše a kontejnery s tříděným odpadem. Na zvláštním místě můžete odložit přečtené noviny nebo nespotřebované jídlo. Heslo? Folks, feed the folks.

Ceny lístků se liší: nejlevnější jsou pro „časné ptáky“ - tj. ty, kteří přijedou týden před festivalem a navštěvují i satelitní koncerty. Rodiny a  skupiny s dětmi mají slevu, stejně tak abonenti folkových cyklů pořádaných Společností během roku.

Nemáte peníze a chcete na festival? Přihlaste se - dobrovolníků není nikdy dost. V programu se dočtete i o tom, jak logicky jsou organizováni: sekce mívají zhruba 20-30 lidí. Přístup, Administrace, Pokladny a vstupy (45), Kávovaři (8), Ekologie (40 lidí!), Festivalová prodejna (30), Jídlo, Kuchyně, Pokladna (15), stavěči velké scény, Stage crew, Zvukaři, Ubytování, Informační stan, Překladatelé, Řidiči, Dětský stan, Úschovna nástrojů, Masáže, Tisk, Doktoři, Zásobování, Fotografové, Styk s okolím, Loterie, Bezpečnost, Před a  po-festivalová doprava, Starost o účinkující na scéně, Dohled a devět týmů obstarávajících menší scény, kde se odehrávají Dílny. Na nočních jamech v  kolejní hale vládne tolerance, střízlivost a chuť zahrát si spíš než mluvit. Sympatie sklízejí hráči z chudých zemí, příslušníci menšin, ti, kdo tu jsou poprvé.

Gary Cristall přiznává, že organizace - zejména péče o účinkující a  nepohyblivé - vychází z podnětů dobrovolníků, kteří přijdou do detailního styku se skutečnými potřebami. I v tom je kus tradice a hrdosti - zanechat svůj drobný podpis na dobré věci.

K tolik diskutované dramaturgii festivalů: přirozeně - žádná soutěž. Vychází se ze zkušeností, rozhledu a dobrého nosu jednoho člověka, který má kredit, vzdělání, schopnosti a charisma potřebné pro udržení kontaktu s  veřejností. Gary Cristall píše do programu nejen o způsobu, jakým narazil na letošní účinkující, ale dokáže vysvětlit i plány na příští rok, takže se mu jen hrnou další dobrovolníci s tipy, radami, výpomocí. V obsáhlém programu najdete: vzpomínku na ty, kteří si už nezahrají, informace o ochraně autorských práv folkařů a přirozeně i folkově střídmé reklamy všech potenciálně zajímavých obchodů s hudebninami, nástroji včetně otevíracích dob, ale hlavně vtipné, povzbuzující medailónky účinkujících včetně přesného rozpisu, který se skutečně striktně dodržuje. Hlavní večerní koncerty jedou bez zádrhelů a zvukových zkoušek díky dokonale sehranému týmu techniků. Jádrem festivalu jsou ale dílny, věnované vždy stručně a vtipně vyjádřenému fenoménu. Tak si zahrajete nejméně pětkrát, potkáte přímo na scéně přes třicet kolegů. Postihla vás průtrž mračen, zaspali jste, uvízli v zácpě, či nezapojili basovku? Příští rok to napravíte, ale teď váš čas uběhl… Přesnost vytváří zcela unikátní pocit kolegiality, kdy slavná hvězda uprazdňuje pódium neznámému hráči z neznámé země, aniž by se vracela za účelem patnáctiminutového přídavku.

Najdou se namyšlenci, kteří to označí za bolševický nesmysl: Otevřený festival musí být ze zásady antihvězdný - v tom smyslu, že všichni dostanou „hvězdné“ podmínky, a ne naopak - že se „hvězdy“ vmanipulují do role začátečníků. Ostatně - kdo je tady hvězda? Všichni vybraní. Wyckham Porteous, který mi ještě včera pomáhal vybrat kytaru? Jeho obchod doporučuji: to jdete útulným downtownem, minete pár děsně velkých obchoďáků (jenom suterén plný bicích), poslechnete si mimoděk, jak to jde místním hráčům teprve na cestě za slávou, přejdete pár ulic a jste u zastavárny. Všechno je desetkrát větší než na mapě, ale dá se tu ještě chodit a jezdit trolejbusem. - Vancouver není Kanada a lidi kolem festivalu nejsou typičtí Kanaďané… - ujišťovali nás, abychom se tu hned necítili jako doma, krajané. Byli všude: strašně dojemně se o nás starali. Paní Helena Charvátová s celou partou od Holic, kde jsem hrál za totáče ve fotbalové šatně, nás pozvala na kus řeči a muziky do moderního kostela. Ze všech stran se sem sjeli lidé, kteří se jinak moc nestýkají. Domů jezdí málokdy, je to kus cesty, ani noviny pravidelně nikdo neodebírá. Nezastírali smíšené pocity z domácího zmaru a zmatku, který odsud vypadá jako zbytečně malicherný luxus. Nehraje se jen na pódiu. Festival prorůstá městem. Po citlivé, ale fantazijně uvolněné rekonstrukci dostal střed Vancouveru bleší trh, umělecké dílny, knihkupectví a malířské ateliéry s kavárničkami. Po nábřeží se plouží různé typy. Jeden měl kabát Frankensteina, rukavice bez prstů, zmačkaný cylindr a futrál od kytary. Zeptal jsem se, jestli by mu moc nevadilo, kdybych si ho vyfotil. Řek, že trošku jo - a jakou řečí že mluvím? Zděsil jsem se, protože jsem to doposud považoval za angličtinu. - Fajn, ale jakou řečí mluvíš normálně? - To nebudeš znát… říkám si, a jenom špitnu že česky. - A slovensky ne? - vypadne z něj. Žije tady od dětství a hraje do klobouku. A nenávidí vancouverský festival. Protože ho nikdy nepozvali. Mám toho hráče v paměti jako memento: chceme vůbec udržet tu velkou rodinu, která pomáhala festivaly u nás rozběhnout, udržet a dnes snad i pohřbít? Spokojíme se s věčně opakovanými chybami, obklopeni nekritickou pozorností naivního publika? Národní přehlídka bezradnosti, trapnosti, neinvence a ustrnutí vývoj hudebnosti spíš brzdí. A druhá otázka: chceme-li se opravdu změnit, budeme to taky umět? Pokud nedovezeme do vlastních vod štičí konkurenci, zbude z nás za pár let pár tučných bahenních sólokaprů. Vancouver je prošlapaná cesta. Seriózní hudební festival není velkoplošná seznamka či beer fest, kde všichni hrají lety prověřené Umíííí… hity. Skutečně současný hudební život nás lehce míjí, neopakovatelná atmosféra se přenese ve stejných termínech jinam. Život je jinde - jenomže už se za ním nelze vypravit do emigrace.

Vladimír Merta

Folk a Country, 1991, roč. 1, č. 11, s. 5-7