OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Desky naslepo

Vladimír Merta byl v posledním ročníku výročních cen Melodie navržen ve třech kategoriích - Cena Melodie, Síň slávy a Album roku. Sám jsem poslednímu Mertovu albu Hodina vlka dal pět hvězdiček a volal po vydání jeho dodnes opomíjeného písňového materiálu. Při návštěvě Vladimíra Merty mě potěšilo, že o podobné kompilaci uvažuje a jeho ARTeM hledá sponzora, který by o takový projekt měl zájem.

LISTOPAD (Linhart), YO YO BAND. LP Lehkou chůzi, BestiA, 1990.
(hned po začátku) No, nejdřív jsem myslel na knopflerovskou kytaru, pak jsem myslel, že je to nějaká pop music - moderní TOČR, pak jsem myslel, že je to nějakej novej populární zpěvák… Z dnešní scény praví rockeři vymizeli. A podle frázování to bude někdo z Yo Yo Bandu. Ale teď nevím, teď budu poslouchat… Ta aranž má hezkou sazbu, takovou jako velkokapelovou, je to hezky strukturované a žánrově je to taková ta hudba, kterou bych jako disc-jockey pouštěl kolem jedenácté v noci. V pop music mám rád všechno, kde se objeví šmrnc jazzu… I z hlediska toho jazzového feelingu j to trošku podmáslí, je to takovej odstředěnej jazzík. Myslím, že jazz je tajná, ještě nevyužitá studnice pro pop music a kdykoliv do ní pop zpěváci zabrousej'… Paul Simon měl taky takové přiswingovatělé období…, tak tam odpadaj' manýry a projeví se to, co je v muzice živé. S potěšením zjišťuju, že už konečně padla konvence přízvuku na první slabice… Trojan je mrtev - vše je dovoleno. Je to taková ta nepříliš revoluční, ale nicméně inteligentní a s názorem dělaná muzika.

POSTŮJ 1 TEĎ JAKO KRÁL (Dylan, Hutka), ASPM. CD Havran, N.A.R., 1991.
Tohle já znám. To je otázka remaků starejch písniček. Tyhle dylanovky v mládí, pokud vím, textoval Rytíř, možná to i s Kalandrou zpíval a pamatuju si na jeden mejdan v čerstvě přiděleným paneláku Heleny Vondráčkové, kde jsme seděli s Kalandrou a s Rytířem a Helenka hrála do rytmu na jediné zařízení tohoto pokoje - což byl hrníček, kterej visel na řetízku od hajzlu, a tím řetízkem bouchala do rytmu a my jsme na tom vikslajvantu v tom prázdným paneláku hráli a já se pak ptal Rytíře: Kdo je ta holka, ta docela hezky zpívá?, a on řek': To je Vondráčková. Takže tohle je hudba útlé puberty a tady poslouchám, jak poskakuje ta hudba, předpokládám Spáleného, a je zajímavé, že tam je jeden vysokej nástroj – flétna…, Franta Havlíček. Je to vlastně vykuchaná dechovka na dylanovské téma. Kalandra dylanovku nikdy nezkazí. Může ji zazpívat víc při zdi, což je tenhle případ, nebo víc opilecky… Celkově u těchhle remaků je otázka, co zachovat. Jestli se pokoušet zopakovat, jací jsme byli, a vrátit se k té atmosféře prázdnejch paneláků, kytar a… vlastně božského neumění, a nebo jestli to udělat s takovým lehkým muzikantským nadhledem toho aranžmá, což je tenhle případ. Ta flétna je příliš vzdušná… na to, aby vyšel záměr té dechovky…, na můj vkus je aranžmá dosti bizarní v obsazení, ale ne v provedení. Ale to mluví člověk, kterej sám se k remakům svejch starejch písniček odhodlává dvacet let. Vím, že člověk může vlastně stoupnout do porcelánu, takže mluví ze mě částečná slepá závist, protože já jsem to ještě neudělal. Každýho rockera nad pětatřicet čeká jednou otázka remaků, protože my jsme neměli tu šanci kontinuálně vydávat…, sice existujou archívní nahrávky, ale podvědomě se za ně každej stydí, takže možná, že remake bude specifikem české pop music. Písničky má dělat člověk, dokud je mladej, v pubertě a k stáru je může donekonečna jako Dylan obrábět, povětšinou k horšímu, takže trend dělat remaky je v muzikantech nějak hlouběj zakódovanej.

PROROCTVÍ (Kolář, Chlumecký), ZOO. CD Čas sluhů, Tommü rec., 1991.
Váhal jsem, ale podle té hobojové kantilény to musí bejt ZOO. To základní zaměření - takovej folklórní symfonismus spojenej s artbeatovým podkladem, bohatá struktura skladby, to je mi strašně blízké, včetně takovejch těch skotsko-irskejch obzorů. Pošilhávání po keltským folklóru je ambiciózní záležitost…, myslím, že tady skončí jednou každej zasněnej a lyrickej bigbíťák. Vidím tam určitej problém, jak to zpěvácky naplnit, protože takovej ten mohutnej morrisonovskej hlas…, těch stodvacet kilo, kterých by se rozlilo a přerazilo vlastně tu ambici, aby se tam zase vrátila duše, to má podle mého názoru jedině Franta Segrado ze Vsetína, kterej zpívá s Dobrohoštěm. Tahle ambice má tři problémy: jednak bigbíťáckej symfonismus vlastně utlumuje a umrtvuje rockerskou spontaneitu, druhý je ten, že velkejch zpěváků ňama a třetí, že text je ve vleku melodie. Přesto si myslím, že je to ta třecí plocha, kudy se bude vyvíjet českej rock'n'roll. Nesmírně si toho vážím, je to taky vpád vzdělanejch muzikantů do rock'n'rollu. Když říkám, že velkejch zpěváků ňama, poměřuju to těma největšíma hlasarma a kladu na tuhle hudbu největší měřítka, protože ta hudba sama si říká o světovou konkurenci. To není žádná záležitost, která by měla přešumět a která za půl roku bude nahrazena jinou kopií něčeho. Tohle je seriózní vstup na anglo-keltskou scénu a tím si ta muzika věší na sebe oprátku. Protože tenhle typ muziky nelze srovnávat se mnou nebo s YoYo Bandem - kopiema kopií. Tohle je vykročení do hudebního vesmíru a tam se musí srovnávat s největšíma supernovama. Takže, když řeknu „není zde velkého zpěváka“, tak to současně znamená, že ten zpěvák je silně nadprůměrnej.

IT'S ALL RIGHT WITH ME (Porter), TOM WAITS. CD Red, Hot & Blue, Chrysalis, 1990.
To je jasný, to je Tom Waits. Tenhle kousek jsem neslyšel, ale způsob, jakým si tady dělá srandu z atmosféry těch typicky jazzovejch hip míst, je nezaměnitelný. Když jsem zaslech´ jeho první nahrávky, přemejšlel jsem, kam Tomy Waits půjde, a v tomhle cejtím stopy kapitána Beefhearta, jak ve způsobu práce s hlasem, tak hlavně v ležérnosti a sebeironii aranžmá. Je to zajímavé, on začínal jako jazzový kabaretiér a tohle je už napůl nearteficiální hudba, nebo co… Na co to tam hrajou? Na pilu? Pakliže existuje něco jako hudební pomník, tak to jsou právě tyhle projekty Tribute to…, což vlastně začala Joni Mitchell s Mingusem…, to je jak druhá státnice v pop music, to si můžou dovolit skutečně jenom lidi s názorem, který něco uměj' a přitom jsou ochotni dát svoje umění do služeb jiné osobnosti. To je taky věc, která na české scéně absolutně chybí - schopnost vzít svůj talent a dát ho na oltář kolegy. Ještě jsme nedorostli.

FIND THE COST OF FREEDOM (Stills), CROSBY, STILLS, NASH& YOUNG. SP, Atlantic, 1970.
(okamžitě po prvním tónu) Stephen Stills, no? Pamatuju si přesně barvu jeho kytary. Je to v D-dur? To je nějaká stará nahrávka, patnáct, dvacet let, ne? Tím, že jsem slyšel Stillse dost pozdě, jsem byl uchráněnej jeho vlivu, protože já byl dylanovec. Měl jsem omezenej okruh lidí, kteří mi půjčovali desky, takže já o těchhle lidech nevěděl, zatímco ta mladší generace hráčů, Kalandry a celý Marsyas, ti to zachytili dřív a je to slyšet na jejich melodice. Já se jako kluk zajímal o jazz a dodnes moje improvizace vychází z neworleanského jazzu a trošičku z blues, ale blues jsem ni mírně přetavil, protože jsem zaboha nemohl zjistit, jak to ti negři hrajou, protože jsem nevěděl, že si přelaďujou kytaru. A tím, že jsem to nikdy nezahrál, jsem se na to vysral a od začátku jsem si bluesoval moravsky, po svým. Ten Stills, to je střídmost, bohatost nástrojového myšleni. Hmaty, který hraje, zahraju z fleku, jenomže já to pak zamlžím, zesložitím a přezdobím, že z toho zmizí harmonické myšlení, ale on je nejmozartovější, nebo nejbachovější písničkář. To je klasicismus v hudebním myšlení…, navíc ty písničky jsou stručné a krátké, mají úžasný vývoj… To jo prostě druh hudebního myšlení, kterej mě uvádí do stavu naprostýho zoufalství.

NOTHING ELSE MATTERS (Hetfield, Ulrich), METALLICA. CD Metallica, Popron, 1991.
Moc hezká nahrávka…, přehalené…, flažolety jako já. Tam vespod jsou synťáky, ale řekněme, že by to byly barvy jako harmonika, housle, dudy, tak by to směřovala do Irska, ale výslovnost je americká. Od folku se to liší tím, že převažuje zpěvácká manýra, vyklenutí té melodie je důležitější, než to, co zajímá mě u folku, to je ten věčnej svár - vnitřní rytmus jazyka a rytmus hudby, koexistence dvou živlů. Metallica? Metal, jako konečně každá komerčně zvládnutá odnož hard rocku, jde do melodičnosti a snaží se zabírat co nejširší posluchačské spektrum… Viděl jsem třeba v televizi dva metalisty hrát akusticky skvělou pomalou baladu, takže vím, že je to možné,, a bylo to úžasné… Ale zase to svědčí jenom o tom, že všechny ty býčí hlavy, lebky, ďáblové, rámus a třistapadesát tisíc sad roztrhanejch strun za turné, že to všechno je jenom vypočítané na tu zblblou mládež, že v podstatě je hudba jedna, buď balada, a pak je to v podstatě Dobrú noc má milá, anebo je to speed metal, a to je Okolo Frýdku cestička…

Melodie 1992; roč. 30, č. 9, s. 30